Zkušenosti z kina

Jak už jste zřejmě postřehli, od konce září pracuju v 5D kině. Jelikož jsem teď v práci víc než bych chtěla, rychle sbírám další a další zvláštní zážitky. Poprvé jsem se o ně s vámi podělila v prosinci. Podruhé se o ně dělím právě teď!


A o co tady jako jde? 

Spousta lidí přirozeně netuší, co to 5D kino vlastně je. Pokud patříte mezi ně, přečtěte si začátek minulého článku. Nebudu to tady papouškovat, stačí, že to neustále dělám v práci. Někteří vysvětlování pochopí, jiným to nejde do hlavy. ,,To jsou jenom ukázky?" tázal se kluk, když se dozvěděl, že naše filmy trvají jen pět minut. Řekla jsem mu všechno znovu. ,,A kde to najdu celé?" vedl si svou. Jiní se ani neptají, o co jde, jsou přesvěčeni, že jsme kino jako každé jiné, ačkoli jistě musí vidět velký nápis 5D, malinký sál apod. ,,Co dneska hrajete? Kdy bude nějaký český rodinný?"

Jiní lidi ani nehledí na to, že jsme kino. Pletou si nás s jinými službami. Nejčastěji sloužíme jako úschovna kol, popřípadě jiných rozměrných předmětů. Mnohdy si nás také pletou s informacemi. Tomu se vlastně ani nedivím, sedíme u stolečku hned u vchodu do obchodního centra. Když se někdo zeptá, kde najde nějaký obchod nebo od kdy platí nějaká akce, snažím se odpovědět, ale většinou nic nevím sto procentně. Lidi jsou pak uražení a často mi i nadávají, proč tam teda sedím. Omluvy, že mám pouštět filmy a ne odpovídat na otázky o jiných obchodech, vůbec nezabírají.

Perličkou na dortu je zkušenost od kolegyně. Přišla nějaká paní, odložila tašky a pokračovala do sálu... a pak se divila, že tam není záchod.

Nedá se nic dělat, dvoutisícovky nebereme.

Pak zbytečně dochází ke krádežím, sama jsem se stala obětí. Jednoho dne přišla na film veselá parta. Ten nejveselejší, který sám s úsměvem přiznal, že je zhulený, měl spoustu otázek. Kino ho úplně nadchlo a rozhodl, že za kamarády zaplatí sám. Vytáhl z peněženky dvoutisícovku. ,,No... menší náhodou nemáte?" zeptala jsem se bez dvojsmyslného záměru. ,,Něco menšího má v kalhotách!" Super. Přesně to jsem potřebovala vědět.

Byla to však spíš vtipná situace, někdy jsou však lidi hrozně nepříjemní. Jako třeba dvě paní. Omluvila jsem se jim, že takovu bankovku bohužel nemůžu vzít. Cože? Jak to vůbec můžu říct? Omluvila jsem se ještě jednou a poradila, kde najdou banku. Ženy se do mne pustily. Mám přece povinnost brát jakékoliv peníze! Jak mi to jako mohla vedoucí zakázat? To nejde! A blablabla. Byla jsem z nich pěkně na nervy. Vrcholem všeho bylo, že ani nebyly schopné hlídat si děti, běhaly sem tam, shodily věšák, děs běs. Bylo vážně složité zůstat milá.

Hlídačka

Jak už jsem řekla, sloužím jako úschovna kol. Není to však jediné, co hlídám. Já totiž sloužím i jako hlídačka dětí! Aspoň si tak připadám, když rodiče zaplatí dětem dva tři filmy za sebou a jdou si něco vyřídit. Jednou jsem dokonce hlídala i psa! Přišla parta s border colií. Parta šla na film, borderák se mnou seděl u dveří. Byl to správný pes, dobře jsme si popovídali. Nejkrásnější bylo, jak se radoval, když jsem mu konečně vysvobodila pánička z toho záhadného hlučného vězení.

Školní exkurze

Nedávno, když jsem přicházela na ranní, jsem uviděla před obchoďákem nějakou třídu. Učitelka jim zrovna vysvětlovala pravidla. Pak se ozvalo hlasité zajásaní a všichni utíkali dovnitř. Bohužel ve stejnou chvíli, jako jsem vcházela já, takže jsem s nimi uvízla v zaseknutých točivých dveřích. Děti někam odběhly, netrvalo však dlouho a byly u mne. Řvaly jedno přes druhé, všechny chtěly do kina. Řekla jsem jim, že to ještě nemám nachystané a že mají přijít v devět. Poslušně zase někam zmizely. Přesně v devět nula nula byly zpátky. ,,Já musím ještě do banky pro mince, hned budu zpátky, přemýšlejte, na co půjdete." Všechny nadšeně tleskaly a pokřikovaly, slyšela jsem je až v bance. Po návratu jsem byla přivítána jako nějaká hvězda. Následovala hodně šílená půl hodinka, děti se střídaly jak na běžícím páse. Hned z rána utratily všechno kapesné za kino! Potom šli na exkurzi do Marlenky, chudákům ani nezbylo na kus dorta...

Někteří jsou nezmaři.

A chodí pořád dokola. Jako třeba holčička, která šla na film se třemi dospělými, pak s každým zvlášť a nakonec znovu se všemi. Nebo kluk, který šel třikrát za peníze, tím si dosbíral razítka na věrnostní kartičky a získal dva filmy zdarma, což bez váhání okamžitě využil.


Občas přijdou cizinci.

Komunikovat česko-rusky je docela sranda. Vysvětlovat německy, co je to 5D kino, taky stojí za to. Nejčastěji ke mně z cizinců samozřejmě chodí Slováci a Poláci. V tom by neměl být vůbec žádný háček, že? Kupodivu i tady se našel. Když mluvím se Slovákem, mám tendence mluvit pseudoslovensky. Po ,,dovidenia" jsem měla na jazyku stejnou odpověď. Najednou mě hlava stopla. Já mám říct něco jiného! Z ničeho nic ze mne vypadlo: ,,Do widzenia." Snad si to nevzali špatně...


Pracovat s lidmi je zábavné! A říkám to ta, která se cizích lidí bojí...