Když dostaneš pětku, budu se za tebe stydět!

Dnes bych chtěla povídat o problému, který mi leží v hlavě už od dob gymnaziálních. Řeč bude o nesmyslném trestání dětí za špatné známky. Vzhledem k tomu, že je zrovna čtvrtletí a začaly maturitní zkoušky, je to docela aktuální téma.


Osobně nemám s trestáním za špatné známky žádné zkušenosti. Částečně samozřejmě proto, že jsem nijak extra špatné známky nemívala. Na druhou stranu si vůbec nedovedu představit, že by mi rodiče něco zakazovali jen kvůli čtyřce na čtvrtletí.





Uvědomme si důvod špatných známek. V podstatě můžou být jen dva: buď byl žák špatně připraven, nebo je na daný předmět kopyto.

O druhém případě snad ani není třeba diskutovat. Všichni holt nejsou renesanční osobnosti. Někomu jdou ve škole jazyky, zatímco v matematice značně pokulhává, někomu nejdou ani ty jazyky, ale třeba pěkně kreslí nebo je nejlepším hráčem v družstvu. Takový žák by se měl podporovat v tom, co mu jde, a ne trestat za to, pro co vůbec nemá vlohy. Na tom se asi shodneme, že?

Pak tu máme špatné výsledky člověka, který není úplný antitalent.
Dostane trojku, přestože víme, že by klidně mohl mít i jedničku, kdyby se snažil, nebo propadá, i když je všem jasné, že úplně zbytečně. Jednoznačně je to tím, že si neplnil vzorně své povinnosti, místo učení hrál hry na počítači nebo se flákal venku. Je ale na místě mu za špatnou známku nadávat, něco mu zakazovat nebo ho dokonce bít?

Ne.

U malých dětí je to jasné: měly by se do školy připravovat pod dozorem rodičů. Špatné známky jsou tedy vlastně jejich vina, nejsou-li způsobeny nějakou nekázní ve třídě. Jasně, kdyby si dítě ve škole místo počítání malovalo a pak dostalo pětku, mohlo by si za to samo.

Za špatné známky více méně mohou rodiče pořád, i když už mají dítě na druhém stupni nebo na střední škole. Nenaučili ho se učit. Teď si asi říkáte ,,chudák rodič" a máte pravdu. Já ho tady ale nechci nijak obviňovat a shazovat. (Trochu přeháním, nadneste se na to!) Chci jen podpořit toho chudáka, kterému na známkách nezáleží a sešit pro veliký úspěch otevře maximálně o přestávce před testem.

Jak už jsem zmiňovala, sama jsem nikdy problém se známkami neměla. Vysvědčení jsem mívala celkem hezké. O průběžné hodnocení se rodiče přestali brzo zajímat, od prváku, tedy osmé třídy, jsem si se známkami hospodařila sama. Rodiče mě totiž znají a moc dobře věděli, že by mi svědomí nedovolilo dostat čtyřku. Vlastně moc neřeší ani sestru. Před rokem ji mamka musela podepsat lejstro informující o pětce na čtvrtletí, nijak zásadně ji však do toho nezasahovala. ,,No jo, ten tvůj dějepis." Ačkoli je sestra trochu jiná osobnost než já, bylo všem jasné, že před další písemkou sedne a bude se šprtat, dokud všechno nebude umět nazpaměť. Reparát se nekonal. Letos už je můj sourozenec ve třeťáku, a jelikož je na odborné škole, zbytečností, jakou je dějepis, se již nezdržují. Hurá, sláva.

Takové jsme my a takové to máme doma. V jiných rodinách to funguje trošku jinak, a to je mi moc líto. Tak třeba rodina kluka, se kterým jsem dřív chodila. Výsledky mu průběžně kontrolovali, ale moc nehlídali, jestli se chystá na písemky. Zajímal je jen výsledek, nikoliv průběh. Čtyřikrát do roka pak měli doma kalamitu katastrofu, když vyšlo najevo hodnocení na čtvrtletí/pololetí. Nikdy jsem nechápala, proč tak vyvádějí, vždyť by na měli být připraveni! A pak jednou nastala úplná hrůza. Pětka na pololetním vysvědčení.

Museli ji čekat, viděli přece všechny jeho známky pětky z písemek a ze zkoušení. Ne že bych tady chtěla dělat chytrou, ale měli ho nějakým způsobem přimět k učení. Oni však přišli s něčím jiným. Jakmile uviděli vysvědčení, vypěnili, křičeli přes celé město a zavedli mu přísný režim, jehož součástí byl zákaz chození ven a zákaz přijímaní návštěv. Což znamená, že vlastně potrestali i mne, přestože jsem z biologie měla dvojku.  Jaký to všechno mělo smysl? Žádný.

Nárazovým trestáním není možné dosáhnout úspěchu. Jestliže se ho nesnažili přimět k poctivosti během roku, měli nechat plavat i konečné výsledky. Srovnejte konečné: ,,Teď nepůjdeš dva měsíce ven!" s přístupem: ,,Ty chceš jít ven? Nejdřív si zopakuj, co jste dnes dělali ve škole. Až mi předvedeš, co sis zapamatoval, můžeš jít."

Jiný příklad: ,,Kdybych neodmaturoval, vyhodili by mě z domu." A proč jako? Existuje přece druhý pokus. Myslím si, že maturita je důležitá a připraví se na ni i ten největší flákač, ač třeba ani zdaleka ne tak dobře jako jedničkář. Předpokládejme tedy, že se všichni maturanti učí a jsou nervózní. Proč by je k tomu měli rodiče stresovat nějakými nesmyslnými podmínkami? Nevidím důvod neúspěšného maturanta vyhazovat z domu. Naopak, potřebuje podporu, aby si udržel sebevědomí a na opravném termínu zazářil. Je hloupé někomu dělat peklo jen za to, že neuspěl u nějaké zkoušky. Jestli mu na výsledku záleží, je zklamán i tak. Nepotřebuje k tomu poslouchat, že zklamal ještě někoho dalšího. Osobně bych radši slyšela: ,,To nevadí, už aspoň víš, jak to vypadá a příště se ti zadaří."

Co si máte z článku odnést? Poučení do života k výchově dětí. Jo, prd vím, vychovala jsem jenom panenky. Mám ale dobře vysledované různé situace ze života vrstevníků. Trestat za špatné známky je fakt blbost. Smysluplnější je vést děti k pilnému studování a brát ohled na to, že je nemusí bavit všechny předměty. Nebo myslíte, že budou někdy někomu vadit moje trojky z chemie, až budu učit děti číst?

Poznámka budoucí pedagožky: Netrestejte za špatné známky ani učitelky a učitelé. Neříkám, že jsou v tom vždycky úplně nevinně, ale rozhodně by si měl každý zamést nejprve před vlastním prahem.

Názory uvedené v článku jsem si potvrdila při studiu pedagogické psychologie. 

Jaké zkušenosti od rodičů máte vy? Báli jste se třídních schůzek nebo jste věděli, že vám po nich maximálně domluví? Jaký máte názor na trestání za známky? Napište mi je do komentářů.


Kája




Kam dál: 





Komentáře

  1. Pěkný článek. Nemůžu říct, že by mě naši za špatné známky trestali, protože jsem díky jejich výhružkám žádné špatné známky neměla. Mě ale učení bavilo, takže to různé vyhrožování mě naštěstí nijak nestresovalo. Dodnes si ale pamatuju ten závan chladu, který mě zalil, když jsem dostala první pětku :D Zpětně to ale vidím tak, že to víc štvalo mě, než mé rodiče. Na svých dětech tohle nehodlám zkoušet, protože to rozhodně nemůže všeobecně fungovat. Každý má hlavu na něco jiného a v té oblasti by se měl zdokonalovat a podporovat.
    Taky mě vždycky v období vysvědčení mrzí ty sebevraždy (a pokusy o ně) mladých lidí kvůli známkám. Rodiče by se měli zajímat o své dítě po celý školní rok a případné propadnutí s ním řešit s předstihem. Spousta rodičů se snaží donutit své dítě nosit domů dobré známky, aby z něj něco bylo, aby neskončilo s učňákem/základkou jako oni sami. Při tom už to je jakás takás indicie k tomu, že na učení nemusí mít hlavu.

    OdpovědětVymazat
  2. Strach jít domů skrz vysvědčení jenom znamená, že rodiče netuší, jak se potomek celý rok učí. Což už je samo o sobě dost zvláštní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rodiče kluka z článku každý den kontrolovali internetovou žákovskou. Věděli, co dostává, předto u nich vysvědčení bylo něco hrozného...

      Vymazat
  3. V podstatě s tebou souhlasím, ale nemyslím si, že známky na druhém stupni a střední škole jsou vizitkou rodiče. Když má dítě potažmo teenager nějaký - jakýkoliv problém, známky jdou dolů, je to přirozené. A že jich v tomhle období bývá požehnaně. To, že dítě látku nedožene a už se to s ním táhne, bývá obvyklé. Stejně tak nezájem v hodinách, rodič mohl udělat všechno ukázkově a stejně to moc ovlivnit nemůže. A to říkám jako někdo, kdo maturoval za čtyři.
    Day

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když je dítě malé, musí si navyknout plnit své povinnosti. Být namotivováno. Mít nějaké svědomí, které mu nedovolí na školu úplně kašlat. Když ho má, muselo by mít hooodně špatné období, aby najednou ze všeho propadalo. Naopak kdo v sobé tu motivaci nemá, známky mu jsou ukradené a ani si neopisuje z tabule. Jestli na toto ani z části nemají vliv rodiče, pak kdo?
      Dále, když rodiče vidí, že má jejich dítě špatné známky a vadí jim to, měli by se snažit známky nějak vylepšit. Dohlížet, jestli se dítě řádně připravuje, zařídit mu doučování... a ne nadávat.
      Záleží na více věcech. Konec konců i na tom, jaká v dítěti koluje krev... ale to už opravdu nikdo neovlivní.
      Se čtyřkou z maturity na mě nechoď, mně se taky nepovedla státní matika.

      Vymazat
    2. Maturovat za 4 znamena same jednicky:) Ja maturoval za 8. A v zivote to nikoho nezajimalo. Jinak na uceni nebo neuceni ma vic vliv povaha, zajmy, kamosi z party. Rodice nic nevi a jsou uplne mimo. Teda aspon dle pubertaku. Synovci jsem dal k 9. narozeninam pocitac, ale osadil jsem tam spinac na klicek, aby nad tim meli rodice kontrolu. Nechtel jsem byt zodpovedny za to, ze se kvuli hrani her vykasle na uceni. Minecraft v multiplayeru se soucasnou Skype komunikaci se cleny tymu je pro nej uz rok navykova zalezitost, u ktere vydrzi spoustu hodin denne.

      Vymazat
    3. Jo taaak. On někdo hraje na součty? Vždyť to vůbec nic neříká. Tak já jsem maturovala za sedm, no. Tři jedničky a čtyřka z matiky.
      Jestli rodiče nic neví a jsou úplně mimo, je to špatně. Nad vysvědčením by se pak vůbec neměli rozčilovat. Jedině kdyby jim děcko průběžně hlásilo falešné známky. Pak by ale zasloužilo trest za lhaní, ne za vysvědčení.

      Vymazat
    4. Teď jsem se díval a měl jsem to taky za 7, už jsem to pozapomněl. Matika 3, to byla vždycky slabota.

      Vymazat
  4. Musím jenom souhlasit. Nejvíc mě dostávají rodiče, kteří si mě pozvou, ať jako psycholožka zjistím, proč se jejich dítě špatně učí. Já pak těm rodičům musím jako malým dětem vysvětlovat, že ten jejich sedmiletý prcek není hloupý, ale jenom se to hychykyrydytyny nedokáže naučit sám a potřebuje k tomu dopomoc rodiče. Protože právě na prvním stupni se v dětech formuje to, jestli budou mít ve školních věcech nějaký systém nebo budou dělat celou školní docházku věci halabala.
    Na druhou stranu vlastně díky Bohu za tyhle dospělé, kteří si nechají od někoho poradit, jak s tím dítětem mají zacházet, když si uvědomují, že to sami nezvládnou. Protože řvát po dítěti za špatné známky, bez snahy pomoci mu, je ta největší zhovadilost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že nemluvím z cesty. :) To jo, když problém nějak řešili a nechali si poradit, jsou ještě dobří. Doufám, že takových rodičů bude co nejvíc a nebudou za špatné výsledky křičet na mne a na mé žáky.

      Vymazat
  5. Napsala jsi to úplně přesně.
    Na ZŠ jsem patřila k té lepší skupině. Na střední (gymplu) už je to jiné. Jak v kterých předmětech. Ale rodičáků jsme se se sestrou nikdy nebály. Obě jsme pilné a učitelé nás vždy jen chválí :).

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.