úterý 29. srpna 2017

Jak to bylo dál? (Cesta k Pražáctví)

V červenci jsem vám vyprávěla, jak jsem poznala svého muže. Co ale bylo dál? O tom nic nevíte. Počátky vztahů nejsou vůbec jednoduché, určitě jste si to sami zažili. Dnes vám prozradím, co se dělo v prvních třech měsících po seznámení.

Tento článek úzce souvisí s článkem ,,Přišel jsem do kuchyně a uviděl tam cizí holku," tvrdí vyděšený mladík. Jestli jste ho nečetli, doporučuji vám to urychleně napravit. Dozvíte se, co se dělo, když jsem loni jela s kamarádkou na víkend do Prahy.


 Dovolte mi omluvu za malou nesrovnalost z minulého článku. Odbyla jsem vás nepřesnou informací, že si mě Spolubydlící těsně před rozloučením rozhodl ponechat. Ve skutečnosti to bylo o něco složitější.

Pondělí ráno. Spolubydlící měl za několik minut odejít do práce, já za pár hodin opustit Prahu. Povídali jsme si. Bylo mi moc dobře a nechtěla jsem, aby to skončilo. Opatrně jsem se zeptala: ,,Vidíme se naposledy?" Zřejmě jsem při tom dostatečně nezvýšila hlas. ,,Máš pravdu, vidíme se naposledy..." odpověděl smutně Spolubydlící. ,,Ale neeeee, to byla otázka!" zachraňovala jsem to rychle. Pak jsme se domluvili, že se teda ještě někdy sejdeme.

Domů jsem jela plná dojmů a nadšení. Doufala jsem, že ono někdy bude dříve než za půl roku. Anežka mě v nadšení podporovala. Poslala mi jednu pěknou fotku, na které se Spolubydlící vyskytoval, a také jeho profil na Facebooku. Nad tím jsem se jen usmála. Nechtěla jsem být vlezlá a posílat hned žádost o přátelství.

Možná si říkáte, že jsem praštěná. Že už se taková skromnost nenosí a že dobývat klidně může holka. Nebo že dokonce neaktivní holky nejsou pro kluky atraktivní. Nebojte, měla jsem vše dobře naplánováno! Řekla jsem si: ,,No dobře, když mi nejpozději ve středu nepošle žádost on, pošlu ji ve čtvrtek ráno já". Žádost přišla v úterý odpoledne. Nic k tomu ovšem nenapsal.

,,Tak jo. Kdyby se neozval, napíšu mu v pátek sama." zněl další plán. Světe div se, Spolubydlící, nebo teď už spíše Tensuperkluk napsal ještě ten den večer. Ptal se zlobidla, zda s Anežkou dojely domů v pořádku. Konverzace skončila, až když jsme oba usínali nad klávesnicí. Další den jsme si psali zas. A pak ještě. Přes víkend byla pauza, protože Tensuperkluk vyrazil někam na návštěvu. Když se vrátil, pokračovali jsme tam, kde jsme předtím skončili. Tensuperkluk přišel s návrhem, že bychom se o víkendu mohlli vidět.

,,Tyjo, tak brzo," říkala jsem si. Myslela jsem si, že nám bude domluva trvat minimálně měsíc. Jak setkání proběhne? U nás doma to nepůjde, přece nebudu brát k rodičům prakticky cizího člověka. Jezdit zase do Prahy? Vždyť jsem tam byla před čtrnácti dny. Co třeba vypadnout někam do zahraničí? Tensuperkluk nakonec přišel s velice zajímavým nápadem: Jeho rodiče jedou na víkend pryč. Setkáme se u nich doma. Vzduch bude čistý.

V pátek jsem sedla do vlaku, zacpala si uši sluchátky a přemýšlela, co mě asi čeká. Budeme si pořád tak rozumnět? Sraz jsme měli na nádraží, na které jsme přijeli každý z opačného směru. Můj vlak tam byl o něco dřív. Netrpělivě jsem sledovala hodiny. Čekala jsem asi dvacet minut, ale přišlo mi to jako celá věčnost. Konečně vlak přijel. Do haly se valí davy lidí. Kde je Superkluk? Už tady musí být. Další lidi. Samé cizí tváře. Superkluk nikde. Co když se na mě vykašlal? Co si počnu sama tak pozdě v cizím městě? Přijel! Necpal se s ostatními, vlakový průvod zakončoval. Uf.

Shledání mě docela zklamalo. Chladně pozdravil a zeptal se, jaká byla cesta. Vůbec se ke mně neměl. Víkend jsem viděla černě. Skoro jsem litovala, že jsem vůbec přijela. Superkluk byl chladný i u večeře a hraní pexesa. Nejsem mu náhodou na obtíž? A pak ho zdrženlivost z ničeho nic přešla, což tady nebudeme rozmazávat.

Víkend byl nakonec super. Několikrát jsem byla poražena v pexese, několikrát jsem vyhrála letadla, prošli jsme celé město i jeho blízké okolí, probrali jsme všechno možné. Odjížděla jsem s úsměvem na rtech. Domluvili jsme se, že se za tři týdny zase sejdeme.

(Rodiče se o mé přítomnosti dozvěděli dodatečně. Hráli si na detektivy. Našli v koupelně můj vlas.)


 Dál to šlo tak nějak všelijak. Každý večer jsme si psali. Strávili jsme krásný víkend v Beskydech. Já jsem se ovšem pociťovala zájem i z jiných stran. Trochu jsem váhala. Navíc jsem ještě nebyla vzpamatována z předchozího vztahu, o kterém se v nejmenším nedá mluvit hezky. A tak vůbec, byla jsem prostě divná. Nebýt Superklukovy trpělivosti, nežila bych dnes v Praze. Naštěstí jsem ho okouklila natolik, že byl ochoten pominout moje psychické výpadky.

Třetího září jsme si dali sraz na neutrální půdě v Olomouci. Pováleli jsme se v parku a strávili několik příjemných hodin v čajovně. Nad čajem jsme probrali řadu důležitých věcí. Svěřili jsme se s obavami, probrali jsme mindráky z dřívějších vztahů. Dotkla jsem se Superkluka obavami, že by mě někdy mohl podvádět. To prý pro něj neexistuje, nemusím se bát. Definitivně si mě získal pronesením věty: ,,...zkusíme to, a pak se k sobě nastěhujeme." Chápete? Hodlal to se mnou brát vážně a usadit se! V tu ránu jsem věděla, že jsem se správným mužem.

Po čajovně jsme se viděli dvakrát za sebou na dovolené. Víkendovka v Koutech nad Desnou nás rozjiskřila ještě víc, dovolená v Alpách na přelomu září a října nás definitivně dala dohromady. Tehdy jsem si začala pořádně uvědomovat, že s někým chodím a že na světě není vhodnějšího člověka pro mne. 

Postupně jsme začali čím dál častěji mluvit o sestěhování. V lednu jsme stanovili datum na červenec. Dodrželi jsme to. A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.

Šmankote, to je tak dojemné! Omlouvám se, jestli se vám kvůli mě roztekla řasenka.



A co vy? Jaké máte historky spojené se seznamováním nebo začátkem vztahu? Napište mi o nich v komentářích! 

Kája


Kam dál: 

Četli jste všechny nejnovější články?





7 komentářů:

  1. Drahá Kájo, mohu tě ujistit, že mě řasenka neroztekla, neboť žádnou nemám. Mé zkušenosti se vztahy nebo se seznamováním nejsou nijak zajímavé. Mohu jen říci, že to vždycky skončilo pohromou. Vlastně jsem nikdy s nikým pořádně nechodil a ani mě to nijak netrápí. A pokud jde o vztah s tvým mužem, závidím ti. Závidím ti tak moc, že se pomalu měním na Hulka. Máte se moc rádi a já vám to moc přeji. Nemůžu se dočkat, až si přečtu článek o tom, jak budete plánovat dítě. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale no taaaaaak, dej pokoj s dítětem. :D

      Vymazat
  2. Mooc hezké!Naše seznámení bylo komplikované a myslela jsem,že to je naposledy,co se vidíme, nijak mě nezaujal. Teď jsme spolu už 4,6 roku a přestěhovat jsme se stihli už 2x :).

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Kájo, moc ráda jsem si početla.
    Hezké vyprávění, hodně štěstí a snad bude spousta dalších kapitol.:)

    Corculum | Stepanka_T

    OdpovědětVymazat
  4. Krásné začátky, úplně jsem si vzpomněla na ty své :) s tou žádostí to chápu, taky jsem váhala, jestli poslat, abych nebyla moc vlezlá :D teď už přítel mi tenkrát žádost poslal, ale psala jsem mu první já. Když jsem se později ptala, proč mi nenapsala první, tak mi řekl, že se styděl :D jsou kouzelné ty začátky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem se bála, že mě třeba bral jenom jako jednorázovou zábavu a už mě nikdy nebude chtít vidět... :D :D

      Vymazat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.