pátek 22. září 2017

Au, moje nohy aneb Teplicko-adršpašská třiatřicítka

Minulý týden jsme se s mužem vydali na ,,menší procházku" okolím Teplic nad Metují a Adršpachu. Zúčastnili jsme se tradičního turistického pochodu Teplicko-adršpašská třitřicítka. Co myslíte, přežili jsme ji ve zdraví? Pohodlně se usaďte a čtěte.


Krátce o Teplicko-adršpašské 33

TA33 se konala již po 28., její historie je však o něco delší, než se zdá. První ročník se konal už v roce 1977. Existovaly tehdy pouhé dvě trasy: 16 km a 33 km. O deset let později se přidala také dlouhatánská padesátka. Po šestnáctém ročníku v roce 1992 následovala dlouhá pauza. Pochod se dočkal obnovy až v roce 2006.

Za nové éry vymysleli spoustu dalších ,,kategorií". Určitě není vůbec jednoduché je připravovat, jelikož se každý rok trasy trochu obměňují. Letos jsme si mohli vybrat z TA16, TA25, TA33, TA50, dětského pohádkového lesa, cyklistických tras o délce 30, 50 a 70 kilometrů a ze 17 kilometrové cesty pro bosé turisty. (Poslední dvě jmenované jsou novinkami letošního roku.)

Vsadili jsme na klasiku a vybrali si 33 km. Přihlásili jsme se na konci srpna. Cena pochodu byla více než přátelská. Platili jsme každý 200 Kč, ovšem kdybychom netoužili po tričku, chtěli by po nás jen čtyřicet (nebo padesát na místě).



Měj se krásně, Praho 

Teplice nad Metují máme kapku z ruky. Abychom mohli včas vyrazit na pochod, museli jsme z Prahy odjet o den dřív, hned po práci. Trefili jsme přímý vlak. Strávili jsme v něm něco přes tři hodiny. Na místo určení jsme dorazili za tmy, což nám trochu ztížilo hledání penzionu. Byli jsme však úspěšní. Asi v devět hodin jsme se ubytovali a zaútočili na tamější kávomat, který jsme mohli vesele dojit a nic za to neplatit, jelikož byl součástí ceny ubytování.

V ceně byla také výborná snídaně, kterou nás ráno pohostili. Ač to se mnou skoro nejde dohromady, snídala jsem vajíčka. K tomu tři výborné lívance s úžasnou domácí marmeládou. (Ne všichni byli schopni její lehce kyselou chuť ocenit. Od vedlejšího stolu jsem slyšela: ,,Jestli si budete dávat lívance, tak bez marmelády, je to fakt hnus.") Po snídani rychle douklízet pokoj a utíkat na start! Nahlásit jméno, převzít mapu, odznak, tatranku a tričko. Dál je to už jen na nás!


A tak jsme šlapali...

Byli jsme odhodlaní to zvládnout za šest hodin. Realističtější pohled na věc pravil, že nám to bude trvat o půl hodiny déle. Zpětně jsou to docela vtipné myšlenky...




Zpočátku byla cesta nevinná, skoro se nezvedala a nebylo kde bloudit. Bylo to ovšem jen tak na úvod, abychom se nevylekali. Brzy jsme začali všelijak stoupat a klesat, vyšlapávat schody, hopsat po kamení a soukat se mezi skálami. Ukázalo se, že trasa bude o něco náročnější než loňská, která se údajně šla po lehkých pěšinkách.

Cestu nám znesnadňovalo také počasí. Pršelo. Kameny byly mokré a klouzaly. Přibližně dvě třetiny cesty nebyl déšť nijak krutý, skoro jsem ani nepotřebovala mít na hlavě kapuci. O poslední třetině se to ovšem říct nedá. Pršelo dost a pršelo silně. V tu dobu už mě docela dost bolely nohy. Cítila jsem se prostě a jednoduše strašně. Počasí se mnou dělá hodně. Déšť mi držel hroznou náladu. Za sluníčka bych se usmívala a byla bych schopna se přenést i přes ztuhlá lýtka, bolavé kotníky a nepříjemné puchýře na chodidlech.

Vedle počasí má na mne vliv také hudba. Když jsme se blížili k cíli, slyšeli jsme koncert, který tam probíhal. Najednou jsem měla chuť tancovat! Všechno se ve mne obrátilo. Proč mě jen nenapadlo si cestou trochu zazpívat... 



Během pochodu jsme museli nasbírat razítka z pěti kontrolních bodů. U těch jsme se vždycky na pár minut zastavili, napili a vytáhli svačiny, jinak jsme přestávky nedělali. Potřebovali jsme rychlostí trumfnout naše kamarádky z dovolené v Itálii, které nás do pochodu namočily.

Jak jsme tak šlapali, bylo nám čím dál jasnější, že je trasa rozhodně delší, než 33 km. V cíli nám s nepatrným úsměvem sdělovali, že to bylo asi něco přes 36. Podle některých účastníků to bylo dokonce 38. Docela jim věřím. Muž se to pokoušel měřit, ale po 34. kilometru se mu vybil mobil, takže můžeme jen odhadovat. Po onom 34. kilometru mi nálada klesla ještě hlouběji, než původně byla. Už jsme přece měli být v cíli! Netušila jsem, kolik nás toho ještě čeká, jestli se třeba náhodou nespletli a místo 33 km jich naplánovali 44. Chápu, že se pochod z tradice jmenuje TA33 a že není jednoduché trasu tak přesně naplánovat, mohli to ale napsat to propozice, abychom věděli, co čekat, no ne?


Ale co, bylo to hezké...

I když jsem možná zněla dost negativně, pochod jsem si užila. Trávila jsem víkend s mužem. Trávila jsem ho na pěkném místě s nádhernou přírodou a zajímavým terénem. Zvládli jsme překonat vzdálenost cca 38 kilometrů za osm hodin a půl. Více méně jsme šli v kuse, neměli jsme žádnou větší přestávku. Byli jsme o půl hodiny rychlejší než naše soupeřky! Jo a odvezla jsem si domů nádherné tričko.



Příští rok jdu zas. Muž pravil, že se přihlásíme na padesátku. Snad ji změří správně a nebude z ní třeba sedmdesátka...



A co vy? Kolik jste nejvíc našlapali? Zúčastnili jste se někdy organizovaného pochodu? 





Kája


Kam dál: 


Četli jste všechny nejnovější články?

8 komentářů:

  1. Neboj - příští rok ti padesátka bude připadat málo, a uvrtáš pořadatele do té sedmdesátky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to už bych rovnou mohla jít Beskydskou sedmičku!
      http://www.beskydskasedmicka.cz/b7/

      Vymazat
  2. V Adršpachu jsem byla asi před 3 lety. Je to tam krásné :-)!
    Škoda toho počasí :(, jinak by to bylo určitě bez chyby.
    Oj, tak to bych se taky bala, kolik km přidali :D
    My jsme každoročně chodili novoroční výšlap na Bábu (nedaleký kopec).
    Jednou jsme byli na Javořici. Na Silvestra.:)

    OdpovědětVymazat
  3. Já nejvíc asi 20 kilometrů a úplně mi to stačilo :D kyselé marmelády taky moc nemusím a že si dám vajíčka k snídani říkám už hodně dlouho, ale pořád jsem se k tomu nějak nedostala :D hlavně že jste si výlet užili i přes deštivé počasí :)

    LADY LENNA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V nějakých 18 jsem byla na 20 km pyšná. Nějak jsem se ale odnté dobry rozchodila a nic.to pro mne neznamená. :D

      Vymazat
  4. Klobouk dolů, že jste to i přes nepřízeň počasí ušli! Mám kolegu, který chodí takové ty extrémní "pochody", jako je třeba Beskydská sedmička, ten toho za rok nachodí tolik, kolik já nenajezdím na kolobce. My s žumem jsme na sebe pyšní, když doťapeme od Macochy do Blanska, to je jenom nějakých 11 kilometrů, víc jsme zatím asi nikdy nešli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já bych právě chtěla jednou zdolat tu B7! Klidně v nějakém špatném čase, hlavně ať si můžu říct, že jsem to dokázala.

      Vymazat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.