čtvrtek 12. října 2017

Kája mezi dětmi (2. díl nekonečného seriálu)

Vítejte u druhého dílu nekonečného seriálu Kája mezi dětmi. Jakákoli práce s lidmi přináší zajímavé situace, pro práci s dětmi to ovšem platí dvojnásob. Ač má kariéra není zrovna dlouhá, zažila jsem toho už hodně. Pojďte se mnou pokračovat ve vyprávění o dětech!




Jaro 2015.
Jména dětí pozměněna.


Velice líné děti

Vzít městské dětičky do přírody je peklo.
 ,,Po trávě se nechodí," upozorňuje jedno dítě. 
,,Já neumím chodit v lese!" rozhořčí  se druhé.
Největší problém měly děti se vzdáleností. Paradoxně rostl s věkem - malé děti šlapaly skoro bez řečí, velké protestovaly po pár metrech. No fakt, představte si! Neměli jsme za sebou ještě ani celý kilometr a už jsem musela poslouchat protesty, stížnosti na bolavé nohy a vzdycháním, že škola v přírodě vlastně není vůbec žádný odpočinek, protože se na ní musí moc chodit.


Uplakané děti

Uplakanost se na rozdíl od lenosti týkala menších dětí, převážně školkáčů. Jednou se mi na školním výletě spustila úplná plakací kalamita.

Přebrali jsme s kolegy instruktory školkovou třídu a odvedli ji od paní učitelek. Malému Pavlíčkovi se to vůbec nelíbilo a rozbrečel se. Ujala jsem se ho. Přinesla jsem mu kapesník a uklidňovala ho. Kolegové se mezi tím věnovali ostatním dětem; přivítali je na Bílé a rozdělili do skupin.

S uklidněným Pavlíčkem jsem přebrala svou skupinku. Aby nám to slušelo jako správným pirátům, chtěla jsem dát každému dítěti na hlavu šátek. Chyba! Jak to Pavlíček uviděl,  spustil znovu. Okamžitě se k němu přidalo pár slabších dětí. Netrvalo dlouho a brečeli všichni.
,,Co jsem komu udělala?!?" děsila jsem se. Šátky jsem hned schovala, ale i tak uběhlo docela dost času, než mě byla skupinka schopna vnímat...

Postupně všechny mrzutost přešla. Výlet byl nakonec fajn a všichni si ho užili. :) Včetně mne.


Děti, které blinkaly 

Kdo mě zná, asi mě teď politoval, neb určitě ví, jakou mi zvracení nahání hrůzu. Nebojte, se zvracejícím dítětem jsem do styku nepřišla. Slyšela jsem jen spoooustu historek o zvracení. Teda pardon, o blinkání. Zachovejme jejich jazyk.

Věděla jsem, že se děti problematikou blinkání (a hovínek) rády zabývají. Přesto mě docela překvapily. Janička vyprávěla, že ji bylo cestou na školu v přírodě špatně. Blinkala do sáčku a zbytek cesty seděla vpředu u paní učitelky. Historka se všem mimo mě moc líbila. Vzpomínali, kdy a kde blinkali oni. Potřebovali mi to nutně sdělit. Vláďa blinkal cestou k babičce, Ondra u babičky a Kristýnka ve školce. Ušpinila tím hračky!

Vůbec nebylo jednoduché tak horké téma vytlačit jiným. Příjemný pokec u svačiny, co myslíte?


Děti, které čurají, kdy se jim zrovna zamane 

Seděli jsme na sjezdovce, svačili a příjemně si povídali (už ne o blinkání, to jsem přísně zatrhla), když tu najednou si Kristýnka stáhla kalhoty a vyčurala se. Oblékla se, sedla si o pár centimetrů vedle a pokračovala v jídle. Vláďa udělal za chvíli totéž. O něco později i Ondra, Maty a další.
,,Vám nevadí čurat tam, kde svačíme?" zeptala jsem se. Moji svěřenci si z toho samozřejmě nic nedělali, čuraní mezi lidmi jim přišla jako samozřejmá věc.

Dali jsme si proto takovou menší lekci etikety, ve kterém jsme si vysvětlili, že i když se v přírodě nechodí přímo na záchod, je slušné se aspoň trochu vzdálit od lidí.
,,Velké děti to tak dělají, " dodala jsem. Které dítko neslyší rádo, že už je velké? Od té doby jsem si mohla svačinu vychutnávat bez ,,zurčení potůčků". Uf!



Abyste neřekli, že mluvím jen o ošklivých věcech, povíme si na závěr něco pěkného. :)



Děti, které zpívaly

Je o mne všeobecně známo, že jsem hudebně založena a že si v podstatě za všech okolností zpívám. Proto mě nesmírně těší jakékoliv dítě se zájem o hudbu. Nejlépe se mi pracuje s těmi dětmi, se kterými můžu o sto šest zpívat, aniž se nesetkám s protesty ani se žádnými otrávenými obličeji.

Určitě vás nepřekvapí, že nejlepší skupinka, se kterou jsem kdy pracovala, byla skupinka pěveckých nadšenců. Bez písničky ani ránu. Kdykoliv jsme někam šli nebo jsme na něco čekali, děti sypaly jednu písničku za druhou. Pěly nahlas, ale krásně. Líbilo se jim, když jsem do některých písniček přidávala druhý hlas a snažily se ho taky učit, aby mohly tak krásně zpívat i po škole v přírodě.

Nezamilovali byste se do nich?



Určitě jo, ale už podruhé vám doporučuji to nedělat. Ona ta láska k dětem občas stojí docela dost sil. Každý učitel by vám o tom rád vyprávěl! (Pro nechápavé: Tuto poučku berte s nadhledem.)



Kája

Jestli se chcete příhody s dětmi dovídat průběžně, lajkujte mi stránku. Občas tam napíšu i nějaký poznatek z vyučování. :)





Kam dál: 


Četli jste všechny nejnovější články?

3 komentáře:

  1. Hah, zrovna dneska mi kolegyně v práci vyprávěla, jak její dvojčátka ve třech letech naprosto v pohodě vyšlápla Praděd a teď, o 3 roky později, měli už v půlce kecy, že nemůžou. :D

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No joo. Jako bych viděla naše děti, ale u těch je to trochu posunuté.
      Na tělocvik chodíme do sokolovny, která je asi 1 km daleko. Učím tam dvakrát týdně, jednou prvňáky, podruhé třeťáky a čtvrťáky. Malí šlapou, občas někdo prohlásí, že ho bolí nohy, ale neprotestuje. Od velkých pořád poslouchám, jak je to hrozně daleko, že je přetěžujeme no a pořád nás přemlouvají, ať jedeme tramvají. Vůbec nemyslí na to, že jít na tramvaj a potom od ní nám ušetří maximálně třetinu cesty a vzhledem k tomu, že tramvaj jezdí co deset minut, kdežto nohy nám chodí pořád, to nemá absolutně žádný smysl.

      Vymazat
  2. Mám rada deti, ale myslím, že čo je moc, to je moc :D Veľmi ťa obdivujem za tvoju prácu a trpezlivosť, ja by som to vzdala už asi prvý týždeň :D

    Jaji
    www.jajibloguje.sk

    OdpovědětVymazat