pondělí 16. října 2017

Pěšky domů...

Jelikož mi připadá, že čím obyčejnější věc popisuji, tím více se na ni chytíte, povyprávím vám jednu ničím významnou příhodu z běžného života. Dnešní článek bude o tom, jak jsem šla domů pěšky. ,,Nuuuudaaaa!" křičí rozhořčení čtenáři. Měli by se ztišit a dát mi šanci. Kdyby šel pěšky kdokoli jiný, skutečně by to nuda byla, ale se mnou to rozhodně nehrozí. Však mě znáte...



Stalo se to ve čtvrtek. Dvě hodiny jsem suplovala, byla jsem od devíti do čtyř pořád jenom s dětmi, neměla jsem ani čas na oběd. (Děkuji všem bohům, vílám a jednorožcům za to, že jsem si prozíravě sbalila do kabelky velkou svačinu.) Prvních pět hodin bylo jakž takž v pohodě, šestá už mi dala zabrat. Důvod jsem prozradila na Facebooku: měla jsem hudební výchovu s první třídou. Hrála jsem si s dětmi na orchestr; svěřila jsem jim Orffovy nástroje, sama jsem se na chvíli stala dirigentkou. Muzikanti docela zlobili, hráli si spíš podle svého a především hodně nahlasMoje hlava!  

Trpěla jsem. To nejhorší však bylo teprve přede mnou. Přesun s třeťáky a čtvrťáky do tělocvičny a následná tělesná výchova. Zřejmě jsem se vám s tím ještě nesvěřovala: čtvrtá třída mě stojí opravdu hodně moc sil. Brnkají mi na nervy a unavují hlasivky. Tentokrát to byl úplný extrém.

Když teď nastoupím do nacpaného autobusu, asi tam všechny pozabíjím, napadlo mne. Po zkušenostech z předchozího dne, kdy mě spolucestující úplně bezdůvodně označil neslušným výrazem pro ženské genitálie, jsem si do autobusu netroufla. Rozhodla jsem se, že se raději projdu, přestože to není zrovna blízko. Bylo teplo, svitičko slunilo, počasí akorát na procházku.


Věděla jsem, kterým směrem se vydat. Vlastně bych i věděla přesnou cestu, ale nechtěla jsem jít po hlavní, raději jsem se vydala skrz postranní cestičky mezi domy. Chyba! Brzy jsem se dostala do slepé ulice. Cesta končila, všude  kolem byly ploty a za nimi zlí psi. Nebylo jiného úniku, než se potupně pár set metrů vrátit a zkusit to jinudy.

Druhý pokus vyšel! Radovala jsem se. Ne však dlouho. Přišel nový souboj. S křižovatkou.

Jak se mám jako přes ni dostat? Kde jsou přechody? Nepřejede mě něco? Co když pojede tramvaj? A může se tam vůbec chodit? Těžko vám tu křižovatku popisovat, to bych vás asi musela vzít na exkurzi a přímo vám ukázat, odkud kam jsem šla. Předpokládám, že na to nikdo z vás nemá čas a tak se musíte smířit s holou informací, že to vůbec nebyla žádná sranda.

Nicméně jsem to zvládla. Mohla jsem pokračovat dál.
Kam? Někam do háje zeleného. Teď v říjnu spíš žlutého. Jmenuje se Čimický háj, kdyby to náhodou někoho zajímalo.

Tady jsem jela nedávno na kolobce, to bude v poho, říkala jsem si a držela se povědomé pěšinky. Věděla jsem, že v určitý moment mě pěšinka zavede na okraj lesa, půjdu chvilku podél pole, pak klidnou ulicí a vynořím se u našeho Lidlu, odkud je to k nám už jenom kousek.

No jo, ale kdy se mám dostat k tomu poli? Těžko říct. Hm. Ta cesta se nějak moc stáčí do lesa. Zavede mě to někam k Šutce, to fakt nechci. Asi bych měla vyjít k tomu poli.

Pár metrů jsem se vrátila a napojila se na pěšinku vedoucí k poli. Usmála jsem se na velkého bílého psa, který to si to s páničkem šinul lesem kousek za mnou.

Aha. Čerstvě zorané pole. A cestička tu není. Asi mám jít ještě tím lesem... Ale tam se přece nemůžu vrátit, co by si myslel ten pejskař? 

Šlapala jsem polem, bořila se do hlíny a vztekala se, že jsem totálně neschopná, bez orientačního smyslu a že se to stydím tomu pejskaři přiznat.

Až potkám další pěšinku do lesa, pěkně se vrátím. Ať si ten kluk myslí, co chce!

No jistě. Pěšinku jsem za chvilku našla. Na jejím druhém konci se na mě s nechápavým výrazem díval pejskař. Myšlenku, že budu dělat, jakoby nic a vrátím se do lesa, jsem okamžitě zavrhla. Prostě jsem se dál propadala do hlíny.

Botám už je to stejně jedno...

Pejskař to po chvíli stočil jiným směrem. Hurá, sláva, mohla jsem konečně do lesa! Nepobyla jsem v něm ale dlouho. Spatřila jsem pěšinku srkz pole a z neznámých důvodů jsem usoudila, že je to jediná správná cesta domů.

Chyba! 





Zavedlo mě to někam úplně jinam.
Ne že bych se nějak extrémně zdržela, ale místo toho, abych krátkou uličkou prošla k Lidlu, jsem se musela proplétat sídlištěm, obejít nějakou školu či co a být málem přejete nákladním autem. Dobře, to jsem si možná zavinila trochou nepozornosti, ale i tak.

Po hodině chůze a bloudění jsem úspěšně dorazila na místo určení. Domove, sladký domove!


Příště se budu poctivě držet pěšinky. 



Na druhou stranu si ale myslím, že je lepší si trochu pobloudit, než při každé sebemenší pochybnosti spouštět na mobilu navigaci. Vždyť bych přišla o všechno dobrodružství! Jak to máte vy? Spoléháte na svou intuici a orientační smysl, nebo se řídíte mobilem? Pište, jsem na vás zvědavá. 



Kája


Četli jste všechny nejnovější články?


14 komentářů:

  1. Tento článek a styl Tvého psaní se mi moc líbí :) Píšeš s příjemným humorem, takovým, jaký mi sedne. Jsem rád, že jsem našel blogerku, jako jsi Ty. Ano, čtu více blogů, které beru jako velmi kvalitní, Tvůj však zatím beru stále jako jeden z nejlepších :) Těším se na další příspěvky!

    Aleš

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, že jsi spokojený. :)

      Vymazat
  2. Já teda chodím zásadně s navigací,protože se znám :D!

    OdpovědětVymazat
  3. Já se raději řídím mobilem, protože můj orientační smysl je naprosto strašný :D a to i někdy s tou navigací v mobilu mám problém, protože si nejsem kolikrát jistá, kam mi to přesně ukazuje :D lidi v MHD jsou kapitola sama pro sebe, taky jsem dneska šla raději pěšky, než se mačkat v totálně narvané tramvaji, kde jsem se neměla ani kde držet a lidi byli protivní.

    LENN

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. MHD je někdy dost hrůza... :-/ Nevím, co si ti lidi o sobě myslí.

      Vymazat
  4. Je to těžké, že? Mít IQ 148 a neumět se vyrovnat se běžnou nepříjemností. Ach.....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem s tím nevyrovnaná? Nepoznáš srandu? Nechoď tady.

      Vymazat
  5. Moc pěkně napsané, já si na začátku myslela, že jsi někde upadla, spadla a něco se ti stalo... :D:)
    Na mobil se nerada spoléhám a raději zapojuji mozek, pak bohužel skončím stejně jako ty.. někde úplně jinde :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sice jsem na padání talent, ale tentokrát se mi to nestalo! :D

      Vymazat
  6. Osobně se raději orientuji s navigací. Alespoň v těch místech, která neznám, tj. Praha. Nemusím tě vyprávět o mé návštěvě Prahy, kdy jsem byl se svou kamarádkou úplně LOST, neboť ho dobře znáš. :D

    S orientačním smyslel jsem pořád na tom lépe než jeden můj kamarád. Jednou jsme šli společně běhat a z našeho města jsme se nějakým záhadným důvodem dostali do vesnice, která je poblíž našeho města. Chtěli jsme se vrátit, ale kamarád trval na opačném směru - směru, který by nás od našeho města ještě víc oddálil. Jelikož tu vesnici dobře znám, usoudil, že se mílí, a tak poslechl mou radu.

    Kdybych se ztratil tak jako ty, zjevně bych začal panikařit. Zábavu bych z toho rozhodně neměl!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem se vyloženě neztratila, tušila jsem, kde cca jsem a věděla jsem, kterým směrem je domov, jen jsem se nevynořila úplně tam , kde jsem chtěla... :D

      Vymazat
  7. teda to jsi měla pěkné dobrodrůžo. :D Já chodím do práce pěšky každý den, většinou i zpět (mám to asi tak 2,5 km tam a to samé tedy i zpět), ale naštěstí to mám jednodušší, hezky jedním chodníkem kolem cesty. Ale ty jsi to zas měla hezčí, takhle přes lesy a pole. :)

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdybych chodila častěji, určitě bych se cestu naučila a zvládala bych ji lépe. ;) :D Při pěti kilometrech už je to ale docela nepraktické. :( Ve Frýdku jsem chodila do práce i z práce každý den dva kiláky. :)

      Vymazat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.