pátek 3. listopadu 2017

Co nového, paní učitelko?

Skoro se mi ani nechce věřit, že mám za sebou dva měsíce učitelování. Postupně se do nové role vžívám a náležitě si to užívám. Aby ne. Copak může být hezčí práce než taková, ve které mě nadšeně vítají veselé děti? Pojďme si o tom chvíli povídat.



Důležitá poznámka, na kterou cílová skupina bohužel nebude brát zřetel: V článku více či méně přeháním! 



,,Počkat, fakt? Já jsem učitelka?"  
Stále mě občas překvapí, když se o mně mluví jako o paní učitelce. Ukážu vám to na třech situacích:

1. Hrála jsem s dětmi na zahradě honěnou. Úplně jsem při tom zapomněla na pružinové houpadlo. Zakopla jsem a zůstala jsem na něm viset. ,,Jééé, paní učitelka spadla!"  ozývalo se pobaveně zahradou. Kdo spadl? Aha, já. Hustě, já jsem paní učitelka, běželo mi hlavou. Jsem ze starých dob na školách v přírodě zvyklá, že jsem pro děti prostě Kája!

2. Cesta do práce. Najednou odkudsi dospělý hlas: ,,Paní učitelko!" Rozhlížím se. Nikde žádnou učitelku nevidím. Moment - já jsem učitelka! Maminka chce něco probrat se mnou!

3. Nacpaný autobus. Kousek ode mne sedí u uličky nějaký děda. Na sedadle u okýnka vedle něho je volno. ,,Pojďte si sednout," vyzývá mě. Usadím se, poděkuji a koukám z okna. ,,To víte, nemusí vždycky mladí pouštět staré. Můžeme i my pouštět paní učitelky!" Mrk mrk. On ví, že učím? Prohlédnu si ho pořádně. No jasně, vždyť to je děda od Dvojčat!

K tomuto případu by se daly připsat všechny další pozdravy od rodičů. Páni, já už nejsem žádné nic. Já jsem všeobecně známá osobnost!




Výtvarný kroužek = tragédie na entou 

Výtvarný kroužek? Vždyť to musí být pohoda! No, jasně. Kdyby v něm byli jen a pouze hodní výtvarní nadšenci, bylo by to fajn. Jenomže ti moji nejsou hodní. A vlastně ani ne výtvarní nadšenci. Dva kluky musím před každým kroužkem přemlouvat, aby vůbec šli. Nakonec je vyrábění vždycky zaujme, ale kostky v družině jsou asi o něco zajímavější.

Další problém tkví v tom, že si někteří více než své práce hledí práce ostatních. A když se jim na cizích výtvorech něco nelíbí, upřímně to řeknou. Klidnější jedinci řeknou: ,,No a co." Méně klidní jedinci se vztekají. Extrémisti se začnou rvát. Papíry lítají po celé třídě, barvy jsou na všem, co je zrovna poblíž, pastelky páchají sebevraždu skokem z lavice. Ok, trochu jsem to nadsadila. To, že mi z kroužku praská hlava, však vůbec přehnané není.

Vyrobili jsme si třeba sovu. Tato je moje.



Děti tvrdí, že je moje sova nejkrásnější.
Tím se dostáváme k další úžasnosti učitelského povolání. Tedy, buďme přesní, zřejmě se to týká jen učitelů na prvním stupni. U starších dětí si to nedokážu představit. A co? To, jak mě uctívají. Nejkrásnější sovu má paní učitelka, nejlépe zpívá paní učitelka, nejrychlejší je paní učitelka, první dostane polévku paní učitelka. Jo a všichni mají paní učitelku moc rádi. Dokonce se předhánějí, kdo nejvíc. Já mám zase ráda je. Jsou boží.



Jsou boží do momentu, kdy s nimi musím na tělocvik. S prvňáky se to ještě docela dá. Disciplínu sice nemají, ale jakž takž poslouchají a asi ještě nemají takovou sílu v hlase, takže hlučí v docela únosné míře. S třeťáky a čtvrťáky je to ovšem tragická dvouhodinovka. Dělají, co je zrovna napadne a nedělají, co chceme my. (,,Rozcvička je nuuudaaaaa...." ,,Kotouly jsou bllllboooost....") Hlas mají silný, hluk neúnosný. Překřičet se dají jen stěží. Pravidelně každý čtvrtek mě bolí v krku a třeští mi hlava.



Fajn jsou hudebky. Líbí se mi, že děti bez ostychu zpívají a neřeší žádné blbosti. Obzvlášť v první třídě je to fajn. Tam i tancujeme. Ve třetí třídě jsem zase nalákala holčičku  na hru na housle. Mám tedy na kontě další ovlivněné dítě. Juchů!


Nejhorší ze všeho byla družina, kde jsem pár hodin týdně pomáhala. Divíte se? Říkáte si, že by družina měla být pohodička? No, možná. Ovšem ne v družině, kde se pořád trčí venku. Pro děti je to asi fajn, ale já jsem párkrát pořádně promrzla.

To je ovšem minulost! Všechnu družinu mi vzali. A taky výtvarku, pracovky a ty tělocviky, o kterých jsem mluvila. Proč? Dostala jsem svoji třídu. Svoji vlastní třídu, heč! Deset šílených druháků. Jen tři holčičky, jinak samí kluci. Jiní učitelé si na ně stěžují, mně ale vůbec špatní nepřijdou.


Učitelství se mi líbí čím dál víc.



Jak se máte vy?



Kája



Četli jste všechny nejnovější články?


17 komentářů:

  1. To je hezké, jak tě všude uznávají a děti tě mají rády :) taky si vzpomínám, jak jsem jako malá měla ráda paní učitelku a na výtvarku jsem taky chodila, to se koukám moc nezměnilo :) hlavně, že se ti daří. Já teď studuju VŠ a jsem na oboru šťastná :)

    LENN

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ať ti to štěstí vydrží i přes zkouškové. ;) :D

      Vymazat
  2. Na jednu stranu to vypadá, jako kdyby ideální školák byl někde mezi čtvrtým a sedmým rokem života ... ale z tvého webu vím, že i ti špunti dokážou být zabíračka :) .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsou, ale neměnila bych. Tady jde přece jenom ještě o víc než o učení. :)

      Vymazat
  3. Tak to přeju jenom samé úspěchy! Já se taky chystám na učitelskou dráhu, jen tedy na třetí stupeň v naději, že skončím na gymplu, kde zrovna studuju :D Mám právě strach, že bych to u takových špuntů nedávala, za to máš můj obdiv :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednu dobu jsem taky uvažovala, že bych šla učit na gympl hudebku a češtinu, ale více mě to táhne právě k dětem. :) Takže ty máš zase můj obdiv. :D

      Vymazat
  4. Teda, děti jsou za tebe určitě rádi :-).
    Jaké předměty učíš?
    Přeji, ať se ti i nadále daří!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ve druhé třídě češtinu, prvouku, výtvarku a pracovky, ve třetí třídě češtinu a ještě navíc ranní družinu. :)

      Vymazat
  5. Mi připomíná, když jsem "učila" ve školce. Taky "paní učitelko" a než mi došlo,ze to je na mne... 😂 akorát teda pro mne to byl.lehce tlak, protože na vesnici se každý zná a já najednou byla paní učitelka ze školky a znali i mne i bezdetni... uf :) co se mi ale líbilo, i když mne to děsilo,tak pokec ve sborovne. Popovídat si co si myslím o výchově atd.s někým "z oboru" bylo hodně osvěžující :)

    A gratuluji k druhackum! Těším se na další povídání :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My si ve sborovně navzájem stěžujeme. :D
      Děkuji. :)

      Vymazat
  6. Děkuji všem za komentáře, moc mě překvapilo, že jich přibylo tolik najednou.

    OdpovědětVymazat
  7. No vidíte, paní učitelko, jak si Vás všichni považují a mají Vás rádi! :-) Však jste nesmírně pozitivní človíček! :) Je moc dobře, že takové články píšeš! Bylo jasné, že to je Tvůj sen, takže jsem moc rád za Tvé úspěchy.

    Aleš

    OdpovědětVymazat
  8. To je zlaté, jak tě mají rádi! :) A je zároveň hrozně prima číst, že se je snažíš motivovat a k něčemu přivést (třeba k těm houslím). Protože ve výsledku při vzdělávání není nic důležitějšího, než potkat toho správného učitele, který člověka umí pro něco nadchnout. A je jedno, jestli je to na základce, nebo na vysoké.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tahle holčička teprve začíná, ale minimálně z jednoho ovlivněného dítěte se stal opravdový nadšenec!
      Ve třinácti jsem byla u mamky ve školce doprovázet děti na besídce pro maminky. Jednomu chlapečkovi se housle zalíbily tolik, že na ně další rok začal hrát. Když se po čase přišel podívat do školky, vykládal prý o tom a říkal, že hraje díky mě. <3 A co je nelepší - letos na jaře jsem ho viděla, už jako docela velkého kluka, hrát na koncertě. Dokonce hrál i můj oblíbený přednes!

      Vymazat
  9. Je to hustý. Já to zažila jen párkrát na táboře, že se děti popraly, kdo se mnou bude sedět u oběda. Já jsem mezi nima působila jako křeček mizantrop, takže žádné "nej" se nekonalo, ale bylo to příjemný.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.