neděle 19. listopadu 2017

Hejtři mi chuť nezkazí!

Je jedno, jak je nazveme. Můžou to být hejtři, rýpalové nebo prostě jenom blbečci, záleží, jakou máme zrovna náladu. Možná přijdete s dalším, mnohem výstižnějším pojmenováním. Jistě jste pochopili, že mluvím o lidech, kteří asi nemají žádné lepší koníčky, než rýpat do všech a do všeho, co uvidí na internetu. I na tom nejméně kontroverzním příspěvku si něco najdou, když akutně potřebují uspokojit své potřeby. Párkrát se jejich šílenství týkalo i mě.

Článek mírně zmatené kompozice. Snad se zorientujete.




V říjnu jsem jedním příspěvkem na FB vyvolala šílenou vlnu reakcí. Někteří se mnou více či méně souhlasili. Ti druzí se rozdělili na normální a přiblblé. Normální mi slušně sdělili opačný názor, použili dobré argumenty a vyhnuli se urážkám. Ty jsem přečetla a uznala. 

Přiblblí komentující, většinou nějací náhodní kolemjdoucí, se projevovali dost nevhodně. Místo vyjádření názoru to bylo to spíš sypání jednoho hejtu za druhým. Nadávali pro nic za nic a psali s prominutím sračky. Prý to nasdíleli po všech čertech. Statistiky Facebooku a blogu tomu odpovídají.

Status jsem pro jistotu smazala. Ani ne tak kvůli konkrétnímu příspěvku, který se šířil, ale kvůli tomu, že jsem se šířila já. K tomu mám docela zvláštní vztah - mrzí mě, když si článek přečte málo lidí, ale jakmile u něho začne skákat více komentářů, než je zvyklé, hrozně mě to děsí

Samotné komentáře mě moc nemrzely, spíše mě rozesmívaly. Za těch deset let, co bloguju, za ty roky, co jsem ve škole zažívala šikanu, jsem si zvykla na všelico a hlavně jsem pochopila, že v takových případech mají problém především oni, nikoliv já. Nebo je snad normální mít potřebu někoho zesměšňovat?


V názorech se lidi nikdy nesejdou. Ona by to i celkem byla nuda, nebylo by si o čem povídat. Důležité je, jak rozdílné názory vyjádříme. Před nějakou dobou jsem se pohybovala v partě dost divných a názorově hodně vyhraněných lidí. (S jedním z nich jsem chodila...) V partě bylo pár světlých výjimek, se kterými se dalo mluvit normálně.


Příklad normálně podaného nesouhlasu 
On: ,,A co ty posloucháš za kapely?"
Já: ,,Teď nejvíc asi Sonatu Arcticu... Jinak třeba Nightwish a hlavně naše lokální kapely."
On: ,,Aha. Sonatu moc rád nemám a Nightwish se mi nelíbí od té doby, co s nimi není Tarja." 


S ostatími, včetně toho, se kterým jsem chodila, se takto rozumě povídat nedalo. Jakmile jsem řekla něco, co se, byť jen lehce, vymykalo jejich stanoveným názorům, byla jsem vyhodnocena jako absolutní blbka. Případně i jiní lidi, kteří s tím souviseli.

Příklad:Na jedné pivní akci hrála moje oblíbená kapela. Chtěla jsem si ji poslechnout. Člověk, se kterým jsem chodila, o ní ale řekl: ,,Co to jsou za strejdové? Myslí si, jací nejsou punkáči a přitom hrajou takový punk rock. Hrůza, jak je může někdo poslouchat?"  A šli jsme pryč. Urazil mě, protože mám tu kapelu moc ráda, aniž bych se ohlížela na to, jestli hrajou punk, punk rock nebo co já vím, třeba jazz. Zároveň jsem byla naštvaná, že se do kapely tak navážel. Když hrají něco, co se mu nelíbí, tak to přece neznamená, že jsou to blbci, ne?

Hejtování se samozřejmě netýkalo pouze kapel.


Nesouhlasili například s tím, že mám blog.. ,,Blog je zbytečný koníček," říkal můj tehdejší kluk. Dovolím si nesouhlasit. Blogování člověka rozvíjí, a to nejen po stránce jazykové, (foto)grafické atd. Je podle mne mnohem přínosnější, než třeba nekonečné hraní počítačových her. Ani o těch se ovšem nedá říct, že jsou zbytečným koníčkem. Koníček ze své podstaty nemůže být zbytečný. Jeho hlavním účelem je přece bavit, ne? Když někoho hraní her nebo psaní blogu baví, koníček plní svůj účel.

Další lidi nesouhlasili s tím, co jsem psala. (Vlastně celkově s tím, že existuji, ale to je zase jiná kapitola.) Celé to začalo tím, že mi jedna holka, aniž bych v tu chvíli tušila, kým ve skutečnosti je, napsala do komentáře, že bych se měla bát maturity, protože píšu jako prase. Troufám si tvrdit, že jsem (byla) slohově na hodně dobré úrovni. Zřejmě chtěla jen šířit zlo. Nic moc jsem si z ní nedělala.

Bohužel to byla blízká známá oné party. Prozradila jim adresu. Najednou podrážděný telefonát od tehdy-přítele, jak je jako možné, že jsem mu neřekla, že mám blog a co si jako o sobě myslím, že tam píšu takové věci. (Věci, které se rozcházely s jeho názorem, ale nikoho přímo nezesměšňovaly ani jsem v nich nikomu nenadávala.) Když jsem se s ním pak viděla, byl už v pohodě. S jeho partou to taková pohádka nebyla. Posměšný pozdrav ,,Ahoj, blogerko," byl jen slabým začátkem. Od té doby jsem tu partu nenáviděla.

Všechny hejty spojené s blogem mě tak vzaly, že jsem blog na pár dní znepřístupnila. Pozadí i písmo jsem nastavila na bílou a pro jistotu jsem stránku zúžila na 1px, takže se na blogu vůbec nedalo nic číst. Měla jsem choutky ho smazat úplně!

K návratu mi pomohl dlouholetý fanoušek, milý bloger LiPo. Časem bych se nejspíš vrátila tak jako tak, ale to, co napsal na svém blogu, mě neuvěřitelně nakoplo ještě ten týden. Dodal mi sílu. Přece jsem kvůli nějakým blbečkům nemohla zabalit to, co mě už sedm let neskutečně bavilo!



Pár let předtím se mnou kvalitně zacloumali spolužáci. V prvním ročníku na šestiletém gymplu, bylo nám všem kolem čtrnácti. Rozjeli se proti mě a to v takové míře, že jsem skoro neměla energii být ve škole. Doma jsem neměla o moc víc klidu. Založili na Facebooku skupinu Nemůžu z Káji K. A co je hlavní, psali mi hromadu šílených komentářů na blog. Komentovali všechno, co jsem zveřejnila plus samozřejmě vymýšleli spoustu dalších kravin. Vydrželo jim to možná dva týdny, pak byl relativně klid.




To jsou jediné dva případy, kdy mě komentáře na blogu/facebooku opravdu zničily. Celé dny jsem měla špatnou náladu a usínala jsem v slzách. Možná dost dělalo to, že na mě neútočili jenom na internetu, ale i v reálu.



Až do maturity občas někoho ze třídy napadlo mi něco škaredého na blog napsat. Každému komentáři jsem se od srdce zasmála a vymyslela nějakou vtipnou odpověď. Někdy se setkám s negativní dávkou i od jiných. Reaguji stejně.

A co když se sejde parta lidí, kteří sice píšou slušně, ale vůbec se mnou nesouhlasí? Tajně se popadám za hlavu a pořád dokola si vedu svou. Za každým názorem, který byl úplně rozcupán, si pořád stojím. Ano, pořád si myslím, že je možné se kamarádit s klukem, nechci otěhotnět, protože se moc bojím zvracení, jsem abstinent, aniž bych se považovala za hrdinku a myslím si, že dělat přebytečné cavyky kvůli mrtvému Havlovi (či komukoliv jinému) je zbytečné.

Názor mi jen tak nezměníte!


Před měsícem jsem se ale lekla přehnaného rozšiřování v negativním smyslu. Špatná reklama je sice taky reklama, nicméně nechci, aby ke mně lidi chodili za účelem podívat se na tu blbku. Kdyby jenom to, bylo by to dobré, ale oni negativně komentovali staré statusy a psali mi nesmysly na blog.
(Stylem ,,pochopím článek, jak se mi zrovna hodí a náležitě ho zkritizuji". Nebo vám snad připadá, že si ve články Pěšky domů na něco stěžuji?) Proto jsem stránku dočasně skryla a na chvíli jsem zakázala anonymní komentáře na blogu. Nechtěla jsem, aby mě zbytečně zahrnovali nenávistnými komentáři. Týdenní kúra pomohla, teď mám klid.


Hejtry jsem omrzela. Odešli prudit někam jinam. Vidím je všude možně. V životě nepochopím, kde se v nich pořád bere ta nekonečná potřeba něco shazovat... Vlastně nechápu nikoho, kdo je věčně nespokojený. To je ale zase trochu jiný případ. Možná ho s vámi v budoucnu někdy proberu.




Kdy a jak jste se s hejty setkali vy?

Kája








23 komentářů:

  1. Jednou se mi stalo, že mi "kdosi z okolí" psal pod články "srandičky" . Naštěstí to odeznělo hned, jak jsem zapnula moderované komentáře, a když jsem diskuzi zase uvolnila, nic dalšího se neobjevilo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S moderovanými komentáři byla nuda, šli radši dál. Ono to tak bývá...

      Vymazat
  2. Jednu dobu mi davala zabrat Porcelanka. Proto jsem kus blogu přenesla jinam tam postupně zmira. Neb nemam čas ani na kočkomilí blog (o Svišťovi 😂). Pak mi vadily komentáře kolegyně. Ne,že by nebyly pravdivé. Ale jsou věci, které si prostě nechám pro sebe a nebudu je psát na blog. Stejně tak na blogu nepéru špinavé prádlo. Nemam problém přiznat hádku s manželem nebo tak. Ale ve světě je tolik špatného, proc psát další věci? Navíc i my se pak usmíříme a diskutujeme, proc ka hádce došlo a na blogu se objeví až závěr. Ne průběh. A když mi tam někdo tahá opravdu intimní soukromí ...

    Každopádně jsi neskutečně silná osoba. Kybersikanu málokdo ustojí tak dobře jako to popisuješ ty. Waw a klobuk dolů. No a hejterum se dnes už také jen smějí. Asi závidí, co mám. Nevím proč by to jinak dělali. A pokud je to baví, mají zvláštní a nízký koníček.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Blog není reality show, nemusí ukazovat úplně všechno. :D
      S hejtry je to tak, jak píšeš. Máme mnohem vznešenější koníček. :)

      Vymazat
  3. Tupci se najdou vždycky. Je jich kolem plno. Ale postupem času jsem přišla na to, že nejlepší je je ignorovat. Oni chtějí reakci. A když není, rychle odejdou někam, kde tu reakci dostanou.

    Je to nepříjemné. Také jsem si zažila své - především na baletních hodinách, kdy jsem byla na každé hodině terčem pomluv od "těch nejlepších"...
    Ale co. Důležité je se nenechat zvykat. Každý jsme nějaký. Každý jsme originál. A jak se říká: "jdou o mě řeči? Tak ať si jsou kam chtějí".
    Takže. Hlavní je, že jsi blogu nenechala. :) Nechat něčeho, co má člověk rád, jen kvůli tomu, že se to někomu nelíbí, je zkrátka hloupost. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byla jsem milionkrát terčem pomluv i v reálu a ani tak to na mě v zásadě nic nezměnilo - nepřibrala jsem :D, nepřestala jsem si v páté třídě hrát s panenkami, v sedmé třídě jsem dál spokojeně nosila růžovou... a tak. Máš pravdu, nejlepší je ignorace. Mamka tomu bohužel nikdy pořádně neporozuměla a tak mi neustále dávala nesmyslné rady typu ,,tak proč jim něco neřekneš?"...
      Naštěstí už je to pryč!

      Vymazat
  4. Víš,co si o tom,co se semlelo na FB myslím.Ty nadávky a urážky byly zbytečné. Mně napsal někdo k videu z prohlídky,že tak hroznou prohlídku nikdy neviděl. Přitom, řekla jsem vše,co jsem říct měla a jednalo se o 2 místnosti z 60 min.okruhu! Tak jsem autora požádala o vysvětlení a samozřejmě se už neozval. Anonymové jsou prostě kouzelní,nechci a nebudu si jimi kazit den,ať žije blokace!
    P.S.Za nemezery může mobil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neskutečně kouzelní! Rozumné argumenty nikdy nemají, sypou nadávky a když jim dojdou, mizí o dům dál... Naštěstí. :D

      Vymazat
  5. Tak milý říkáš? To mě těší. :-)

    Chci jen, abys věděla, že jsem pořád tady. Nikdy jsem nepřestal sledovat ani tvůj blog, ani celkově dění na Blog.cz. Prožíval jsem společně s tebou i aféru se Standou, dokonce jsem tehdy vytvořil v počítači takovou fotomontáž s obrázkem Standy na rudém pozadí a srpem a kladivem... Ovšem než jsem ji stihl někde zveřejnit, přišla Bára a všechno už bylo jinak.

    S radostí sleduju, jak se z tebe stává paní učitelka, jak skvěle pokračuješ s blogem, jak jsi v životě šťastná. Jen komentáře nepíšu, protože... se tak jaksi pořád stydím za to, jak jsem se s tím svým blogováním vlastně rozloučil-nerozloučil, skoro jak chytrá horákyně (ovšem v tomto případě spíš dost hloupá). Měl jsem (a mám) kromě blogu i spoustu dalších aktivit a navíc hodně práce do školy, takže jsem si časem srovnal priority a blog v nich skončil až někde kolem posledního místa, navíc jako příšerný žrout času a potenciálně závislostní faktor. Už kolikrát jsem si říkal, že se teda přihlásím a že už ten rozlučkový článek konečně napíšu, když už jsem stejně víc než dva roky nic nového nepřidal, jenomže pokaždé, když jsem naťukal svůj login a když se přede mnou otevřel ten formulář na nový článek, znovu se ve mně začala probouzet chuť ne na napsání posledního článku, ale na napsání nového, dalšího. Jen s velkým sebezapřením jsem tu chuť v sobě vždy potlačil. A nevylučuji, že ji v sobě jednou potlačit nezvládnu a můj blog se opět probudí k životu. Rozloučit se by bylo příliš definitivní. Nemám rád definitivnost.

    Občas přemýšlím i nad Mystann, Werikou, Nass... V únoru jsem se z nostalgie přihlásil na Folmíky. Neuvěřitelně to tam zpustlo, řádí tam spamovací roboti. Jsi vlastně jediná z té "staré party", která se mi neztratila. A stejně tak, jako já jsem před lety nakopnul tebe pokračovat v blogování, jsi teď nakopla ty mě k tomu, abych napsal tento komentář, takže jsme si kvit. :-) Doufám, že tě potěší.

    LiPo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéééé, ani nevíš, jak jsi mi zvedl radost. Vůbec jsem nečekala, že se ozveš a už vůbec ne to, že mě sleduješ pravidelně! Moc ti děkuji za příjemnou zprávu. :) Komentuj častěji. ;) A s tím tvým blogováním... Nechápu, jak to můžeš vydržet! Kdybys jen neměl inspiraci ke psaní a nebavilo by tě to, ještě bych tomu nějak rozuměla, ale ty se očividně jen zuby nehty držíš, abys tomu znovu nepropadl. :-O Jsi vlastně vyléčený závislák! :D (Stejně si ale myslím, že kdyby sis občas našel čas... :D)

      Weriku sleduju na instagramu. Nekomunikujeme spolu, občas si něco lajkneme, tím to asi končí. :( Kde je Mystann konec, nevím. Nass, to byla ta chobotničková? S tou jsme se ještě nedávno čas od času navštěvovaly, ale co nejsem na blog.cz, nic o ni nevím. Na Facebooku udržuju přátelství se Sandrou, už si však vůbec nepíšeme, a to konečně bydlíme v jednom městě! :( Chudáci Folmíci.
      Tak už to bohužel chodí. Aspoň že ses ozval ty. :)

      Vymazat
    2. Mám radost, že máš radost. :-)
      Jo, Nass (dříve Wet, později Holoubek) byla ta chobotničková. (Zatím) poslední článek na blog napsala loni v létě.
      A Sandru jsem asi neznal, nebo si nemůžu uvědomit.

      Vymazat
    3. Ono už je to tak dávno? :-O Toto letí...
      Sandra neboli neboli Alexandra neboli San. :D Byla Folmíková a hodně se kamarádila s Werikou.

      Vymazat
  6. Páni, takové zlo. To muselo být peklo, když tvoji spolužáci založili na FB skupinu, která byla PROTI tobě a ještě ti psali nenávistné komentáře. Ano, i já jsem si tímto peklíčkem prošel. Nikdo však nebyl tak hodný, aby mi zakládal skupinu na FB. Takový luxus si měla ty. Dříve mi taky hejty vadily, bral jsem si je k srdíčku a měl chuť se oběsit, ale dnes to beru spíš zábavně. Pokud si přečtu nějaký hejt na sebe, většinou se zasměji a pomyslím si něco ve stylu - co to je za idiota? Můj nejlepší kamarád mi otevřel oči a naučil mě, abych si nic nebral osobně - ,,život je příliš krátký na to, aby se člověk topil v slzách." - jeho slova

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, bylo to fakt drsné. Obrátili se proti mně lidi, od kterých bych to vůbec nečekala. O jedné holce jsem si myslela, že je moje kámoška, ale když jsem ji pak přemlouvala, aby se mnou zašla pro třídnici, protože jsem nechtěla jít přes celou školu z tělocvičny až do sborovny sama, odpověděla: ,,Přece se nebudu ztrapňovat tím, že s tebou někam půjdu." Fuj, na to opravdu nikdy nezapomenu.
      Přesně tak, nejlepší je se smát! :)

      Vymazat
  7. To je šílený, čím sis prošla! Já bloguju taky už 10 let ale s útoky nepřejících komentátorů jsem se nikdy nesetkala, díky bohu. Taky se mi stalo, že se jeden můj článek stal neúměrně populární a komentáře přibývaly jak na běžícím pásu. Vyděsilo mě to. Odpovídala jsme sice na všechno ale byla jsem pak ve výsledku ráda, že se situaci uklidnila a já si mohla zase v klidu psát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to ti přeji, aby ti takové štěstí zůstalo. :)

      Vymazat
  8. Škoda času se s takovými lidmi vůbec vybavovat, ale je super, že se tím nenecháš od ničeho odradit. :)

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
  9. Když mně někdo napíše, že nechce, abych na jeho blog reagoval, respektuji to a přestanu ho navštěvovat. Stačí sdělit to na rovinu.
    Jinak myslím, že Vás Vaše potíže s kyberšikanou značně zocelily. Budete-li učitelkou, bude se Vám to velice hodit.
    Ovšem kyberšikana není vůbec nic proti tomu, když Vás začnou hanobit v novinách a v televizi. Na internetu můžete odpovídat a protivníky svou inteligencí i zesměšňovat, zasednou-li si na Vás však žurnalisti, nemáte vůbec šanci. Vůbec žádnou.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pravda. Nevím, co bych dělala, kdybych se dostala do tisku. Proto jsem ráda, že mám jen pár fanoušků...

      Vymazat
  10. Mně byl do vínku dán skvělý talent, kdy kam přijdu, tam mě lidi nesnáší. Úplně netuším, jak to funguje a co to způsobuje, ale bohužel to tak mám už přes deset let. Asi jsem nesympatická na první pohled :D Takže si užívám přetvářky, ignoraci a pomluv za zády každý den.
    Ale naštěstí se mi nikdy nestalo to, co tobě, že by mě někdo systematicky a dlouhodobě "hejtoval". Jo, na základce i gymplu jsem byla divná a přineslo to pár vyostřených situací (jednou mě spolužačky grilovaly na FB pod mým statusem; internetové hrdinky, co druhý den ve škole naživo ani nepíply), ale nikdy netrvaly dlouho. To bych asi neunesla. Paradoxně patřím k sortě lidí, co k životu potřebují, aby je většina lidí měla ráda, takže už tak tiše smutním, ale otevřená nenávist je jiný kafe. Máš můj obdiv ze to, že ses s tím takhle v pohodě srovnala :)

    A doufám, že už budeš mít klid.

    Jak říkáme doma: Lidi jsou buď blbý nebo pitomý. :D

    www.vevlnach.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  11. Podíval jsem se na Váš blog a připadáte mi sympatická a navíc jste i pěkná holka (odpusťe dědečkovi skoroharašení ☺).
    Takže Váš problém má v zásadě dvě možné příčiny:
    1. Nevoníte lidem. Tím nemyslím, že smrdíte, ale prostě lidem nevoníte - jako medička mi snad rozumite, co chci říci. To podprahové vnímání vůní nás všechny ovlivňuje, ať chceme či ne. Nejen v sexuální přitažlivosti či naopak sexuálního umlčení. I když máme nosy malé a pachové vyhodnocovací centrum v mozku nevalné, přesto jde o velmi starý komunikační systém, jemuž se nevyhneme a který vědomým protitlakem nezvládneme.
    2. Nevědomky (nebo jistě někdy i vědomě) dáváte lidem, s nimiž komunikujete, poznat svou intelektuální nebo vzdělanostní převahu. Způsobem mluvy, slovníkem, dikcí, rozsahem vědomostí... Lidi to nemaj rádi. Lidi mají rádi ty lidi, kteří se jim zdají být nepatrně neschopnější než oni sami.
    Jedna z těchto možností to bude.
    Řešení? Věnujte se vědě.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To měla být odpověď na výše uvedený příspěvek sl. Nivy. Milan

      Vymazat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.