pondělí 27. listopadu 2017

O spolucestujících

Chtěla bych vám vyprávět o některých spolucestujících, s nimiž jsem se setkala při svém častém cestování mezi různými kouty naší republiky. V paměti se mi uchytili spíše nepříjemní lidé. Přesto vás prosím, abyste článek brali s humorem, rozhodně si v něm nechci stěžovat či na někoho nadávat. Svět už je holt takový...

Na pravidelné trase Praha-Olomouc-Ostrava (a obráceně...) 

Pohodlný vlak a žádná překážka na trase nezaručí dobrý pocit z jízdy. Máte-li v blízkosti špatné cestující, budete netrpělivě vyhlížet svou konečnou stanici. Příkladem budiž jeden pár ve středním věku.

Z počátku vypadali docela nevinně. Během hovoru do sebe trochu rýpali, ale jen takovým tím milým přátelským způsobem. Postupem času začala být žena z nejasných důvodů podrážděná. Muže to evidentně bavilo, rýpal do ní čím dal víc. Ona dala najevo, že už ji to doopravdy vadí a prosila ho, aby na chvíli zmlknul. Stalo se. Bohužel ne na dlouho.

Po hodině a půl jízdy mu začala žena sprostě nadávat. Byla z toho hnusná hádka. Nemohla jsem se soustředit na knížku. Dlouho jsem je snášela, ale když potom v Olomouci podstatně ubylo cestujících, přestěhovala jsem se na opačný konec vagónu. Migrovali i další, ani zdaleka jsem nebyla jediná. Jelikož to bylo pozdě večer, před Ostravou už všichni na půl spali, nikdo si nepovídal... Jen se občas ozvalo pár ostrých slov hádejte-od-koho.


S dalšími spolucestujícími za všechny prachy jsem se setkala na poslední cestě ze školy. Partička mladých lidí úplně ignorovala zákaz konzumace vlastního alkoholu. Pouštěli nahlas ,,hudbu", křičeli. Na stevardčina slova, aby byli ohleduplnější, vůbec nedbali. Uklidnili se vždy jen na dvě tři minuty. Koncem jízdy už nad sebou vůbec neměli kontrolu. Obcházeli ostatní kupé, šaškovali před dveřmi, hovořili k lidem (totální nesmysly), chytali stevardku kolem ramen. Obdivuji ji, že je zvládla s klidem, já bych na jejím místě nedokázala být milá.


Podobně rušnou cestu jsem měla s mladým aerobikovým týmem. Holkám bylo cca dvanáct, pořád se chichotaly a pokřikovaly něco na kluky z mého kupé. Byla to bláznivá cesta.. Teď, po zážitku s připitou partičkou, ji ovšem tak negativně nevnímám. U puberťaček se dá takové chování pochopit a částečně i odpustit, ale dospělí lidé? Ti by se snad měli umět ovládat!


Některé děti ovšem na zabití jsou. Bohužel za to více než ony mohou spíše rodiče. Dokážu vám to v následujícím příběhu.

Jednoho krásného dne jsem opět cestovala s nějakou sportovní skupinkou holek, tentokrát o něco mladších, řekněme osmiletých. Jejich doprovod byl přísný, takže holky byly více méně hodné. Občas se ozval hlasitější smích, ale žádná hrůza s nimi nebyla.

Celé to kazila mamina s tříletým děckem.  S chlapcem se asi doma moc nemazlí, mluví před ním sprostě atd., a on to samozřejmě přebírá. Pokřikoval na holky sprostá slova, ukazoval na ně prostředníček a párkrát přišel s průpovídkou typu ,,máš hnusný zadek".  Holkám se to nelíbilo a stěžovaly vedoucímu. Tomu brzy ruply nervy. Šel si s matkou onoho chlapečka slušně popovídat. Zdůrazňuji, že se opravdu pokoušel jednat slušně. Ona se s ním ale hádala. Ze všeho vinila holky - chodí na záchod a tím jejího syna ruší. Chlapec ovšem prováděl i spoustu jiných věcí.Problém vidím někde jinde. Myslím, že jsem nebyla jediná, komu se po jejich výstupu ulevilo.


V tomto případě, ač za to může výchova a to, jak se k chlapci chovají rodiče, bylo zdrojem nepříjemností dítě. Nemusí to tak být vždycky.

Jednou se ke mně cestou do školy nasáčkovalo pět lidí propojených příbuzenskými vztahy. Měli s sebou dvě holky ve věku prvního stupně. ,,No nazdar," řekla jsem si, neboť jsem očekávala zvýšený hluk. Skutečně se tak stalo. Ne však od holek, jak jsem očekávala. Mnohem hlučnější byli dospělí, především nejstarší žena.

Začalo to nadáváním, že je vagón otočený opačně, než byl v plánku, tudíž její místo není po směru, jak požadovala. Na místo holek se neposadí, aby nezvracely. Obětuje se, ale určitě ji bude trpět. Lepší začátek výletu si prý nemohla přát. Já jsem seděla po směru, neměla jsem však nejmenší chuť navrhnout ji změnu místa. Pamatujte: Slušnou žádostí dosáhnete více než podrážděným nadáváním.

Sotva donadávala na Regiojet, pustila se do holek. Pořád je komandovala, dle mého názoru úplně zbytečně. Okřikovala je, aby se ztišily, což je docela vtipné vzhledem k tomu, že její peskování bylo stokrát hlasitější než dívčí uvažování, jaký si objednají dort.

Kromě nadávání měla paní plné ruce práce s poučováním. Cítila se být stokrát chytřejší než všichni ostatní. Její poučky byly ale samá hloupost. Tak třeba: Když jsme projížděli kolem Přerova, říkala, že už jsme v Olomouci. Dejme tomu, splést si město a seknout se o patnáct minut jízdního času může každý, ale ona to doprovodila vysvětlením: ,,Olomouc vždycky poznám podle Olympie." Kde ji teď jako viděla?

Podobných řečí týkajících se cesty bylo víc. Aby dokázala, že pravdu má jen ona a nikdo jiný, připomínala, že tu trasu jezdí jako jediná několikrát do měsíce. Eh, jestli je to tak, možná by se měla víc dívat z okna a trochu  vnímat čas. Třeba by se potom nedivila, že jsou ve směru na Prahu nejdřív Hranice, až potom Olomouc.

Mluvila tak nahlas, že jsem ji slyšela i přes sluchátka...


Naštěstí se občas vyskytují příjemní cestující. Třeba když jsem jednou trefila cestou na zkoušku na dva starší páry jedoucí do Prahy. S těmi jsem se docela zasmála. Nebo když jsem se jednou úplně náhodou připletla do konverzace s mladým milým houslistou a nadšenou cestovatelkou v důchodu. Vyprávěli fajn zážitky. Trochu jsem se lekla, že vedu nudný život. (Už je to pár let zpátky, dnes bych už také měla co povídat.)


Nakonec si dáme příhodu k pobavení.
V hlavní roli: Náhoda.
Jela jsem v otevřeném voze do Prahy. Byl to Regiojet, takže každý musel mít místenku. Po pár stanicích ke mně přisedl pan jedoucí do Prahy. Zpátky jsem jela opět Regiojetem, opět otevřeným vozem, opět s tím pánem.
Že jel stejnými spoji jako já, bych ještě pochopila. Ale jak je sakra možné, že nám vyšly i místenky?
Svět je malý a o náhody v něm není nouze...



S jakými cestujícími jste se setkali vy? Kdo vás nejvíc naštval, kdo naopak potěšil? 



Kája




20 komentářů:

  1. Bohudíky, že tak často nejezdím nikam vlakem nebo autobusem a ještě větší dík, že mám jako společnost samé milé lidi. Nicméně jednou se mi stalo, že si ke mě v autobusu sedla obří žena střední věku, která zabírala nejméně dvě sedačky. Měl jsem to štěstí a sedla si ke mně. Jelikož taky nejsem zrovna nejhubenější, oproti této ženě jsem byl mistr parátko. Přitiskl jsem se k okénku tak silně jak jen to šlo, ale v půlce cesty mi ruply nervy a musel jsem stát v uličce.

    Rovněž jsem narazil na rodinku romského původu, která měla nesčetně dětí. Děti běhaly po autobuse, dělaly nepořádek a furt na sebe řvaly. Jejich rodiče je úplně ignorovali a místo toho na sebe řvali. Bral jsem to pozitivně. Aspoň jsem se naučil pár nových nadávek a romských slov...

    Někdy je třeba to překousnout, když tě někdo leze na nervy... Mimochodem, ta fotka je boží! So deep...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tou paní musela být opravdu příjemná cesta! Stalo se mi něco podobného. Paní seděla částečně na mé sedačce a ještě mi vynadala, že se moc roztahuju.

      Děkuji, mně se ta fotka taky líbí. Přitom vznikla více méně náhodou - měla jsem před sebou otevřený notebook a trochu jsem se nudila. Takové situace přímo vybízí k zapnutí webkamery. :D

      Vymazat
    2. Nejlepší fotky vždycky vzniknou, když je člověk neplánuje...

      Vymazat
    3. Tlusťoši by měli být povinni platit dvojí jízdné.
      Milan

      Vymazat
  2. Tak daleko nejezdím nikam, tak se mi nestává, že bych potkala někoho vyloženě nepříjemného. Jednou jsem si do vlaku zapomněla vzít MP3, a zrovna přes uličku ob jedno sedadlo "zaparkoval" kluk s kebabem a celých dvacet minut mlaskal a vydával takové zvuky, že se to nedalo :) Od té doby s sebou vozím sluchátka všude :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sluchátka jsou nezaplatitelný pomocník! Někdy by to ještě chtělo něco na zaměstnání nosu.

      Vymazat
  3. Mně se hrozně moc často stává, že když si ke mně někdo přisedne, tak se mnou začne konverzovat, někdy mi to už docela vadí. Jednou si tak ke mně sedl starý chlap a začal mě balit, prý, jestli by mě ještě někdy mohl vidět, jestli mu dám na sebe číslo, co mu dám na památku a pak mi začal vykládat jak jeho kamarádka z výhodami má ,ty přesně víš kde, pavučinu. Když na mě chtěl začít sahat, naštěstí jsme dojeli do stanice a já jsem vystřelila z vlaku jak namydlený blesk. Pak jsem se chvíli bála vlakem jezdit, už je to hodně let zpět. Teď už bych nebyla tak vyděšená a zkoprnělá, teda snad.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Povídače taky nemám ráda, ale to, co popisuješ, je extrém, hlavně teda s tím saháním. Brr.

      Vymazat
  4. Já s obdivem pozoruji tzv. vrhačky kabelek, starší dáma si již ve dveřích dopravního prostředku zkušeným vrhem zabukuje neobsazené místo...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je třeba neváhat a požádat ji o uvolnění toho místa, protože to je sedadlo a nikoli odkladlo. Já to tak dělám.
      Zajímavé je, že to obsazování sousedících míst kabelami dělají hlavně ženy. Také hlavně ženy si sedají na sedadlo do uličky a tváří se zarputile, aby si k nim na sedadlo u okna nechtěl nikdo sednou. Ne že by to nedělali i muži - ale ženy to dělají mnohem častěji, téměř standardně.
      Milan

      Vymazat
  5. Fíha, buď máš „štěstí“ na divné spolucestující, nebo vážně hodně (hodně hodně) jezdíš vlakem. :D Mně se vlastně něco takového stalo jen jednou. Přisedla jsem si do kupé, kde byl jen cizí pán. A ten si po čase pustil hrozně nahlas hudbu (kéž by se to tak dalo vážně nazvat) a začal úplně mimo rytmus plácat rukou do opěrátka. A já trubka jsem se vůbec neozvala, bylo mi to trapné. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď jsem na delší vzdálenost cestovala šest víkendů za sebou a budu v tom pokračovat až do Vánoc. O.o A to mám pocit, že teď cestuju méně než dřív. :D

      Vymazat
  6. Spolucestující bych v 90 procentech případů rovnou střílel do kebule. Smutné, leč založeno na letitých zkušenostech z mhd a vlaku. Výjimky jsou, ale je jich málo. :P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi bych s tebou nechtěla jet... :D

      Vymazat
    2. Ale ne, my se známe, my kolegové blogeři. :D

      Vymazat
  7. Do školy dojíždím vlakem každý den, takže zkušeností se spolucestujícími mám celkem hodně. Že bych nakonec po delší době přeci jen napsal článek? Trochu jsi mě tím zase nalomila...
    Nepříjemné lidi si vybavuješ víc, protože jich je víc druhů. Lidi jsou v tom, jakým způsobem svému okolí nejlépe otrávit život, neskutečně vynalézaví. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Napiš! :) :D A pak se rozepíšeš a budeš psát pořád, juchů, navedu tě na špatnost! :D
      To je pravda. Hodně moc vynalézaví. Naštěstí to většinou umím obrátit ve vtip.

      Vymazat
    2. Tak si představ, že jsem ten článek opravdu napsal! Ale výjimečně :-D.

      Vymazat
  8. Ať sednu do vlaku či autobusu, spím dříve, než ujedeme první kilometr. Ověřil jsem si, že jsem takto schopen prospat i cestu přes 800 km. A tak mne spolucestující nijak moc nezajímají. Jim ale asi vadí, že ve spánku často chrápu. ☺
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spánek je idální činnost pro cestování. :)

      Vymazat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.