Problém jménem Klíč

Vždycky by se mělo psát něco na úvod, ale mne momentálně nic rozumného nenapadá. Od tohoto článku čekejte výčet různých nepříjemných situací, do kterých mě namočily klíče. Nebo jsem to byla já? Ale ne. Určitě za to mohly klíče!





Když si pět lidí předává tři klíče 

Téměř dva roky jsem pracovala v 5D kině, což určitě všichni dobře víte, poněvadž to zde zmiňuji pořád dokola. Za tu dobu jsem zažila stěhování jednotky na druhou stranu obchodního centra. Po přestěhování jsme dostaly nové klíče. Bohužel byly jenom tři, přestože nás tam pracovalo dohromady pět.

Nemohl za to náš zaměstnavatel, nýbrž vedení OC. Slíbili, že další klíče budou za týden. ,,To není tak hrozné," říkala jsem si. Vypracovala jsem plán předávání klíčů tak, abychom se co nejméně naběhaly. Týden se ovšem nějak protáhl. Pro nás to bylo dost komplikované. Po měsíci jsem se naštvala a šla si stěžovat. Klíče jsme měly za tři dny. Zajímavé. Vskutku zajímavé!



Hledali je skoro všichni řidiči linky 177 

Sáhla jsem do kapsy. Nic! Sáhla jsem do druhé kapsy. Nic! Prohledala jsem kabelku. Vůbec nic! Zopakovala jsem celý hledací proces. Nic! Neměla jsem u sebe klíče. To, že se nemůžu dostat domů, mě skoro nemrzelo. Mnohem víc mě štvalo, že jsem klíče zřejmě ztratila. 

Dospěla jsem k závěru, že mi z bundy vypadly v autobuse.  Zdlouhavě jsem na svém super pomalém mobilním internetu vyhledala číslo na ztráty a nálezy. Paní mě vyslechla a odkázala na jiné číslo. Druhý telefonát mi zvedl nějaký pán. Zněl docela mile, dokud jsem mu neřekla, že si nejsem jistá, v kolik hodin můj autobus dojel do cílové stanice. Autobusy jezdí každou chviličku, půl hodinový interval vůbec nic nenapovídá. A tak chudák pan musel alarmovat několik řidičů. 

Já jsem se mezitím vrátila zpátky do školy a hledala tam. Třeba jsem ty klíče přece jenom vytratila už dřív. Prošmejdila jsem jednu třídu. Nic. Prošmejdila jsem druhou třídu. Nic. Prošmejdila jsem chodbu. Úspěch! Našla jsem tři týdny zapomenutou šálu. No vida, a to už jsem si myslela, že ji nikdy neuvidím! Ještě jsem se z ní ani nepřestala radovat a přišel další úspěch. Ve sborovně na stole ležely moje klíče.

Dopravní podnik se ten den aspoň nenudil.




Ztratila klíče na zahradě

Vraceli jsme se ze školní zahrady, kam obvykle chodíme o velké přestávce běhat, pokud nám to nepřeruší nějaká silná nepřízeň počasí (za tento školní rok to bylo dvakrát). Vytáhla jsem z kapsy obrovský učitelský svazek klíčů. Nevědomky jsem při tom vyhodila na chodník klíče bytu. 

Po velké přestávce jsem ještě byla pár hodin v práci. Na klíče jsem si samozřejmě ani nevzpomněla. Hledala jsem je, až když jsem odcházela. Po zkušenosti s alarmováním dopravního podniku je vždycky kontroluji ještě ve škole.

Kapsa prázdná, kabelka prázdná... jako obvykle. Prošla jsem všechny třídy - nic. Prostřednictvím SMS jsem o problému informovala muže. Měl ze mě děsnou srandu. Já jsem se nevzdávala a hledala dál. Naštěstí mě napadlo ptát se kolegyň. Jedna z nich totiž řekla: ,,Nějaké nalezené klíče jsou v kanceláři."  Byly moje! 

Údajně stihly kolovat mezi několika lidmi a institucemi. V areálu naší školy se jich nachází víc. Měla jsem vlastně obrovské štěstí, že skončily v kanceláři u nás. Kdo ví, jestli bych si všimla nějakých cizích cedulek... 




Jste na řadě! 

Nyní se pochlubte vy. 




Kája


Komentáře

  1. Kajuš, ty schválně píšeš jak Barborové příběhy nebo jsi objevila tento rozkošný hlásek úplnou náhodou? :D

    No je fakt, že ty jseš popisnější co do detailu reality, méně básníš. Ale jinak - jak ségry!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jasně, kopíruju Barborové příběhy! A to i přesto, že jsem si svůj styl psaní budovala dávno předtím, než jsem Barboru poznala.

      Vymazat
  2. Klid, anděli, vždyť tě nikdo neobviňuje z copycatování. Naopak jsem rád, že existují tak úžasné dámské blogy, které se půvabně doplňují. Barbora taky kdykoliv může sbalit kufry a vytáhnout do světa, kdežto ty v blogovém království ještě dlouho zůstaneš! Doufám. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale ale, tady zase někdo nepochopil hyperbolu. :)))
      Já mám vytrvalost jak hrdý Budžes, neboj.

      Vymazat
  3. Miluju Hrdého Budžese! Tak já se taky pochlubím, každý den hledám tři věci, klíče, mobil a peneženku. Pořadí se každý den mění, libovolně. Je to moje poznávací znamení,bohužel.
    P.S.Nevím, jak si s mezerami poradí mobil.

    OdpovědětVymazat
  4. O letních prázdninách jsem byla na brigádě na místní věži. Dostali jsme na starost obrovský klíč. Větší jsem neviděla. Tahle příhoda nebude ani moc o klíčích, ale spíš o naběhání se s nimi.
    Polední přestávku máme na věži hodinu. Dole na dveřích je samozřejmě napsáno, od kdy do kdy. Ale lidé nečtou. Za tu hodinu musím dojít k babičce, tam do sebe naházet oběd a jít zase zpět. Někdy to je opravdu maraton. Proč? Jak jsem psala, lidé nečtou a je jim jedno, že vchází na věž v dobu, kdy je polední pauza. Samozřejmě přesně, když odbije 13, nemůžu běžet dolů a zamykat, protože mám nahoře kasu a většinou i návštěvníky. Když odejdou, rychle zamykám kasu, ochoz a pádím s nimi dolů, abych zamkla a přesunula se na oběd. Ale cestou dolů potkám ještě x lidí, kteří chtějí nahoru! Slušně je poprosím, jestli by nemohli přijít za hodinu, ale ne vždy se mi to povede. Když už jsou skoro nahoře, řeknou mi, že dolů už nepůjdou... No, naštěstí těch, kteří protestují není mnoho, ale stejně. Je to bohužel problém, že nemůžu jít normálně dolů, zamknout a odejít. To samé je po pracovní době. Ještě nahoře počítám peníze, ale dole nemám zavřeno. A tak často alarmuji někoho známého, jestli nejde okolo, aby mi dveře zavřel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Soucítím s tebou. Kolikrát mi lidi v kině ignorovali vypsanou přestávku! Vypsala jsem pět minut, odešla na záchod a když jsem se vrátila - ve správném čase, spíš o nějakou minutu dřív! - byli mi schopni nadávat, kde jako jsem... Když jsem si vypsala půlhodinovou na oběd, bylo nejlepší se tam tu půl hodinu vůbec neukázat. Jídlo si dát radši někde na chodbě OC než v zázemí kina, protože když jsem si např. chtěla něco koupit a zbytek přestávky strávit zavřená, vždycky mě někdo viděl, jak tam přicházím a pak mi byli schopni nervózně podupávat na chodbě a nadávat, že na ně kašlu... :D
      Takže jo, znám to.

      Vymazat
  5. S klíči je to fakt někdy těžké. :D Já mám takovou hezkou příhodu z ledna minulého roku. :D Pozvala jsem bráchu na víkend k nám, připravili jsme s přítelem něco k zakousnutí, nějaké hry a samozřejmě taky pití. Bráška ale bohužel přebral, takže mu poměrně brzy začlao být zle. Chtěli jsme mu tedy pomoct ven, aby se na chvíli nadýchal čerstvého vzduchu, ale byla noc a už jsme měli zamčeno, takže jsem vzala klíče, dveře odemknula a šla podpírat bráchu, což se mi ale bohužel fakt moc nepovedlo, protože spadl přímo na dveře a šup - klíč zlomený a jeho půlka zůstala v zámku. :D Nakonec to dobře dopadlo, přítel měl štěstí a během chvíle se mu podařilo tu půlku klíče ze zámku vyprostit (i když absolutně nechápu jak to udělal), brácha do rána vystřízlivěl a dokonce zvládl i procházku do města, aby mi nechal udělat nový klíč a teď už se tomu jen smějeme. :D

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je mi ale hezká příhoda... :)
      Připomněla jsi mi, že jsem v šesté třídě zlomila učitelčin klíč, když mě pro něco poslala do kabinetu... :D

      Vymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.