pátek 23. března 2018

První jarní projížďka na koloběžce dopadla tragicky

Nebojte, neskončila jsem tak špatně, jako po projížďce v září. Nespadla jsem. Z následků jsem se oklepala asi za půl hodiny. Milí čtenáři, mám pro vás další chytré poučení ze svého života: Nepřeceňujte jaro! Jestli chcete vědět, jak jsem na to přišla, pokračujte ve čtení článku.

Obrázek se tentokrát vyskytuje až na konci, neboť prozrazuje zápletku. 

Bylo nebylo, jednu krásnou středu jsme měli kratší poradu, než jsem čekala. Cestou domů jsem se kochala nádhernou modrou oblohou a nastavovala tvář sluníčku. Možná bych mohla jít běhat. Vždyť přesně za měsíc běžím desetikilometrový závod! Už jsem přemýšlela, kudy poběžím, když tu jsem dostala lepší nápad. Běh počká. Dnes bych mohla vytáhnout koloběžku! Na nové jsem se zatím pořádně neprojela.

Doma jsem se v cuku letu nasvačila, vyměnila sukni za sportovní kalhoty a vyrazila. S novou nádhernou Kostkou jsem se cítila jak frajerka. Pro ostatní jsem byla jen děcko s koloběžkou. Nevím proč. Na chodbě jsem postupně potkala tři paní. Všechny mi tykaly. ,,To je hezké, že nesedíš u počítače a jdeš na kolo." Normálně by se mě záměna koloběžky za kola neskutečně dotkla, ale teď mě trápily jiné věci. To si jako myslí, že mi je deset?

Možná bych mohla udělat kolečko tady po sídlišti, aspoň to nebude tak moc trvat, přemýšlela jsem. Pak jsem si představila fotku Kostky u Vltavy a změnila plány. Projedu se kolem řeky! Však nemusím jezdit daleko. Nepřijdu domů o moc později než muž.

Chyba.

K Vltavě to mám kousek, stačí sjet kopec. Buď zkratkou přes les, nebo asfaltovou cestou Bohnickým údolím. Les jsem po zkušenosti z minula* zavrhla. Odmítám znovu kulhat a s monoklem každému vysvětlovat, že opravdu nezažívám domácí násilí.

Znovu říkám: chyba.

První komplikace přišly pár metrů od domova. Musela jsem zdlouhavě objíždět rozkopanou ulici. Optimismus mi to ještě nezničilo. Fríííílink, frííííílink, frííílink is da, zpívala jsem si. Vzpomínala jsem na další a další jarní písničky a měla jsem velkou radost.

Určitě si pamatujete, že jsem už dvakrát řekla chyba. Když budete pozorní a trpěliví, brzy se dozvíte proč.

Zatímco se na sídlišti probouzelo jaro, v Bohnickém údolí stále vládla zima. Asfaltka byla sjízdná, ale svahy vedle ní ještě skrýval sníh. Netrvalo dlouho a začalo mi být chladno. U řeky to bude lepší, uklidňovala jsem se. Kdy tam konečně budu? Smutně jsem se dívala na sníh okolo a vyčítala si, že jsem nezůstala nahoře. Ruce mi postupně tuhly.** Měla jsem na nich jen cyklistické rukavice bez prstů. Ke konci jsem skoro nemohla mačkat brzdu. Ještě štěstí, že se tam kopec zmírňuje!

Domnívala jsem se, že to u řeky bude lepší. Nebylo.
Nějak jsem zapomněla na kopec na protějším břehu. Ano, i když ještě zbývalo do stmívání docela dost času, sluníčko bylo schované. Byl tam stín a chlad.

Projela jsem se jen trošku, aby se neřeklo. Prsty jsem měla rudé a skoro je necítila. Navíc mi bylo strašně smutno. Tak jsem si cestu rozhodně nepředstavovala!

Absolvovat znovu dlouhou asfaltovou pouť se mi nechtělo. Rozhodla jsem se vzít to lesní zkratkou. Přece mě nezabije koloběžku chvilku tlačit.

Oprava: Skoro mě to zabilo.


Fotka ani zdaleka nevystihuje to, co jsem přesně zažívala.
Působí na mne moc vesele...


Obě jsme se topily v nechutné směsi sněhu a bláta. Boty jsou zralé na pračku. Jízda byla vyloučena i na rovném úseku. Mám sice mnohem větší a lepší koloběžku než předtím, ale pořád to jaksi není traktor.

Domů jsem přišla vyčerpaná, jako kdybych najela aspoň dvacet kilometrů.
Byla jsem i naštvaná. Proč jsem se jen nechala zlákat představou krásné fotky! Zachytit koloběžku u prosluněné Vltavy bylo stejně nemožné.

Víte, proč jsem tu fotku chtěla? Abych se vám mohla chlubit!
Místo toho vyprávím další ,,smutný" příběh.
Někdy mívám opravdu pitomé nápady.


A vy? Povyprávějte mi o nějakém vašem skvělém plánu, ze kterého nakonec nic nebylo!


Kája



Četli jste všechny nejnovější články? 

1 komentář:

  1. Ach jo, ty máš teda smůlu :D Mě už ta nekonečná zima taky nebaví, nedávno jsem s vidinou 14 stupňů vytáhla lehčí bundičku a pak jsem tři dny trpěla zimou v Londýně. Blbých nápadů, které nevyšly, jsem měla spoustu, ale asi si teď nevzpomenu na nějaký konkrétní, u mě je to takové běžné :D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentáře. :)