pondělí 24. září 2018

Objevila jsem nový koníček: Stěnolezení

O víkendu jsme měli návštěvu, kamarády z Moravy. Venkované se přijeli podívat na velké město, užívali si ho ale trochu netradičním způsobem: Asijským food festivalem, čajovnou, únikovou hrou a... horolezeckou stěnou. O posledním jmenovaném bych vám chtěla napsat více, protože jsem zjistila, že je lození můj oblíbený sport, aniž bych to tušila.




Baví mě lézt na stěnu, ani o tom nevím

Ne že bych teď lezla poprvé, to ani náhodou. Lozila jsem už v pěti letech na Stanici mladých turistů, kam jsme jednou za měsíc chodili se školkou. Moc se mi to tenkrát líbilo, chtěla jsem chodit do lezeckého kroužku, ale doma mi to bohužel neprošlo. Dlouhé roky jsem pak na stěně nebyla.

Změnit se to mělo v osmnácti o jarních prázdninách. Šly jsme s kamarádkou vyzkoušet horolezeckou stěnu v Místku. Prostředí na mne působilo dost divně. Ještě divnější byli tamější muži. V článku tehdy zaznělo:
Chtěly jsme s Any podniknout ještě něco dalšího. (...) Napadlo ji, že bychom například mohly vyzkoušet horolezeckou stěnu. (...)  Lezec se na nás podíval a řekl: ,,Kočičky si chtějí zalozit? Tak pojďte!" (...) ,,Klidně se převlečte tady. Já se nebudu dívat. A když jo, buďte rády, že se na vás někdo dívá, za deset let se už na vás nikdo nepodívá." 

Na „opravdovou" stěnu jsme se tehdy nedostaly. Celou dobu jsme se zdržovaly na boulderovkách, trochu jsme lozily a trochu víc pokukovaly po mužích a po jejich obrovských svalech. (Tehdy jsem ještě netušila, že jednou budu s podobně svalnatým mužem žít.) 

Místo mě celkově nijak nenadchlo. Další návštěvu jsem nevyhledávala. Lezení mi ale přišlo celkem lákavé. O dva roky později jsem se k němu nechala znovu zlanařit, a to hned několikrát za sebou. Pozorovala jsem nepatrné pokroky, bohužel brzy přišla další pauza. Zase dvouletá! Po ní jsem lezla jednou... a další dvouletá pauza byla tu. Ukončil ji tento víkend.

Tak to vidíte. Sice jsem nelezla poprvé, ale žádný přeborník rozhodně nejsem...




Lezecké centrum SmíchOFF (to jako že vás přejde smích)

Kdybyste se náhodou vyskytovali v Praze a dostali chuť na lezeckou stěnu, vřele vám mohu doporučit lezecké centrum SmíchOFF, nacházející se nedaleko smíchovského nádraží. Na své si tam přijde začátečník i zkušený pokročilý, šikovný lezec i úplný amatér (tzn. naše banda vyjma mého muže). Vše potřebné tam půjčují a prodávají, takže vám stačí sbalit si něco pohodlného na sebe a můžete vyrazit.

Jen se nelekněte, že si s vámi budou všichni zaměstnanci tykat. Je to nezvyk!




Stačí se překonat 

V průběhu těch dvou let, co jsme ve SmíchOFFu nebyli, jsem si na lezení párkrát vzpomněla. Nikdy jsem se ale nedostala tak daleko, že bych o nápadu muži řekla, nebo ho dokonce zrealizovala. Řeč na to přišla až letos v srpnu na švýcarské ferratě. Protože jsme akční a pomyslné diáře máme nacpané, chvíli trvalo, než jsme našli vhodný termín.  
„Vezmeme tam návštěvu," rozhodl po dlouhém uvažování muž. A bylo vymalováno. Návštěva neměla šanci cokoliv namítat, prostě jsme ji tam vzali. Údajně se to všem líbilo. Nejnadšenější jsem ale asi byla já!

Pamatuji si, že jsem dříve neskutečně panikařila, sotva jsem se dostala tři metry nad zem. I když netrpím fóbií z výšek, díra pode mnou mě znervózňovala. Navíc jsem nikdy nevěděla, jak lézt dál, neušila jsem, kde se chytit a kam dát nohy. Recept je přitom velmi jednoduchý: překonat se a lézt.

Základem úspěchu je věřit (alespoň na jednodušších cestách, složitější vyžadují také určitou fyzickou zdatnost). Věřit jak jištění, tak především sobě. Věřit, že když to náhodou ujede, možná se trochu potlučete o stěnu, ale nestane se nic, co by vám bránilo odejít domů po svých. Věřit, že se dokážete na noze, kterou momentálně máte v úrovni pasu, vytáhnout nahoru. Jde to, i když vám to možná přijde jako nemožné.

Na ferratě i na stěně se nepřestávám překvapovat. Je ve mne mnohem víc, než si vůbec myslím. A to se mi na lezení líbí.

Díky experimentům a víru ve vlastní skrytou sílu jsem se dostala přes krizový bod, přes místo, které jsem při prvním pokusu vůbec nedokázala vyřešit, místo, o kterém jsem byla přesvědčená, že se přes něj nikdy nedostanu. Překonala jsem ho a pak jsem se dostala až nahoru. Nemožné se stalo skutečností. Větší radost jsem snad nikdy neměla!




Je to super! 

Zjistila jsem, že je stěnolezení ještě mnohem lepší, než jsem si vůbec myslela. Kdyby to nebylo tak drahé a hlavně kdybych měla nějakou stěnu víc po ruce, provozovala bych ho pravidelně.

Za aktuálních podmínek můžu jen doufat, že se na stěnu tentokrát vydáme dříve než za dva roky. Držte palce!



Kája




Aktuální články: 




3 komentáře:

  1. Vypadá, že tě to opravdu chytlo :). Držím palce, aby ses na stěnu co nejdřív zase dostala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! Pokusím se jít na stěnu ještě tento rok! Snad to vyjde. :D

      Vymazat
  2. Lézt nahoru je sice hračka, ale skutečná zábava teprve přijde, když musíš lézt dolů. Držím palce, ať se dostaneš na stěnu co nejdřív.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.