středa 24. října 2018

Proč jsem nešla na konzervatoř?

Konzervatoř. Jedno z nejcitlivějších témat, o kterých se dá bavit. Miluju housle a všechno kolem nich, žiju hudbou a užívám si pozornost publika. Čas od času se mě lidi ptají, proč jsem nešla na konzervatoř. Vím jistě, že jsem na ni strašně moc chtěla... a vlastně pořád chci. Nikdy mi ale nikdo neřekl, že na to mám. Tak. Je to venku. Nebo k tomu můžu říct ještě něco víc?


K sepsání tohoto článku mě inspirovala Teri Glint a její povídání O zadupávání sebevědomí a podkopávání kreativity. Konkrétně jde o shazování žáků ze strany učitelů. Terka uvádí své vlastní smutné zkušenosti. Ihned po přečtení jsem neuváženě do komentářů napsala, že jsem se s ničím tak strašným nesetkala. Sotva jsem klikla na ODESLAT, rozsvítilo se mi v hlavě. Vždyť právě kvůli učitelkám nejsem houslistka! 




Na úvod: Myslím si, že bych na konzervatoř měla. Asi bych nepatřila k těm úplně nejlepším, ale na dvojky bych to snad dotáhla. Stačilo by více dřív a hlavně mít tu správnou podporu.


S nástupem do první třídy jsem začala chodit také na základní uměleckou školu. Jako žákyně přípravného ročníku jsem měla celé první pololetí pouze hudební nauku. Nástroje jsme si vybírali průběžně, učili jsme se na ně až od února. 

Původně jsem myslela, že budu hrát na flétnu. Vždyť jsem na ni už pár písniček uměla! V nauce jsem se ale setkala s houslemi a totálně se do nich zamilovala. Když se nás paní učitelka ptala, na co bychom chtěli hrát, opatrně jsem špitla, že na flétnu nebo na housle, aniž bych předtím druhou možnost konzultovala s rodiči.
„Housle. Flétna je moc jednoduchá," řekla paní učitelka a zapsala mě na housle. Na flétnu byl nával, a tak se snažili co nejvíce zájemců přeorientovat jinam. 

Rodičové byli v šoku. Odrazovali mě. Že prý mi to nepůjde a tak. Kdybych jim teď řekla, že mě málem odradili, odpálkovali by mě s tím, že jsem opica, co si všechno moc bere
Jenomže představte si, že se chcete něco začít učit a někdo vás už dopředu špatně hodnotí. To je přece demotivující i pro dospělé, natož pro malé dítě! Byla jsem z toho nejistá. Přicházejícího února jsem se děsila. Naštěstí jsem se nevzdala. Na to se mi housle až moc líbily. 

Tehdy jsem ještě stála za svým. 




Potom jsem X let chodila poctivě do hudebky a o něco méně poctivě cvičila.
Ve páté třídě jsme měla totální krizi. Paní učitelka byla přísná, nikdy mě nepochválila. Nedokázala ocenit pokroky, vždy hledala, co ještě dělám špatně. Občas mě dokonce i tahala za ucho. Nejednou jsem v hodině brečela. (V tom nejsem sama...) 

Připadalo mi zbytečné doma dřít, když jsme s jistotou věděla, že bude paní učitelka stejně zase naštvaná. 

V hudebce povídali, že čtvrtý ročník ( = pátá třída) je v houslích nejtěžší. Kdybych to vzdala, mohla bych později litovat. Mám to překousnout a zkusit dojít až na konec pátého ročníku. S velkou pravděpodobností se to do té doby zlepší.
Abych řekla pravdu, moc se to nezlepšilo. Opravdové zlepšení přišlo o půl roku později s novou paní učitelkou. Setrvat mě přimělo něco jiného:

Hudební obor má v ZUŠ dva cykly. První je sedmiletý, druhý je krátký, trvá pouze čtyři roky.
Do ukončení prvního cyklu mi zbývaly dva roky. Větší část jsem měla za sebou. Byla by škoda to vzdát. Když byl první cyklus za mnou, byla za mnou i krize, S radostí jsem pokračovala dál.


Pro pořádek: První ročník druhého cyklu = devátý ročník na základní škole ( = druhák na šestiletém gymplu, kam jsem chodila, ale to je teď asi nepodstatné). 



Nutno podotknouti, že jsem svého časusice nesnášela hudebku a hodiny hlavního předmětu, ale milovala jsem hru v souboru a housle jako takové. Chtěla jsem se zlepšovat, toužila jsem po velkém potlesku a jedničkách ze zkoušek. Koketovala jsem s myšlenkou, že bych hru na housle vyučovala nebo že bych se živila vystupováním. 

Co bych pro to musela udělat? Jít na konzervatoř. 
Kdo chodí na konzervatoř? Ten, kdo je dobrý. 
Jak zjistím, že jsem dobrá? Někdo mi to řekne. 
Ten někdo tomu musí rozumět. Musí to být učitel. 

Dozvěděla jsem se to někdy? 
Ne. 

Paní učitelka dělala první poslední proto, aby se mnou nadřela těžkou techniku. Housle jsou náročný nástroj. Tahat správně smyčcem jsem se naučila až v sedmém ročníku - věřte nevěřte, je to fakt náročný a komplikovaný pohyb. Měla bych být paní učitelce vděčná za její úsilí. Vlastně asi jsem. ...ale právě ona a její věčně kritizující přístup můžou za to, že jsem si nikdy netroufla nahlas mluvit o konzervatoři.

Asi bych s ní o tom mluvila, kdyby mě více chválila.
Pravděpodobně by mi odpověděla, že musím začít makat, abych prošla přijímacími zkouškami. A já bych začala. Měla bych se od čeho odrazit. Paní učitelka si myslí, že když budu pořádně cvičit, můžu se na konzervatoř dostat. Jsem dobrá! 

No jo, ale svěřte se někomu, kdo vás tahá za ucho. To prostě nejde. Zůstala jsem na gymplu.



Druhé koketování s konzervatoří přišlo v maturitním ročníku. Zoufale jsem přemýšlela, co bych chtěla studovat. Nejvíc mě to táhlo k hudbě. Vytvořila jsem si skvělý plán: 
Podám přihlášku na dálkovou formu muzikologie a budu trénovat na talentovky. V prvním ročníku výšky se zkusím dostat na konzervu, pak budu dělat dvě školy zároveň. Za pár let ze mě bude houslistka. 

Věděla jsem, že to bude těžké. ZUŠ už byla za mnou, chodila jsem jen do orchestru, kde to pro mne bylo jednoduché, takže jsem necvičila. Nic jsem nepilovala. Přesto jsem byla přesvědčená, že uspěju...

...až jsem své plány sdělila v hudebce. Přišla na to řeč se sestřinou učitelkou klavíru. Povídaly jsme si a ona chtěla vědět, kam se příští rok chystám.
„Konzervatoř? No já nevím. Na to musí být člověk dobrý. Už ses o tom radila se svoji paní učitelkou?* Konzervatoř je těžká, i talentovky jsou náročné."  A bylo po radosti. Totálně mě tím znechutila. Konzerva? Děkuji pěkně! Jdu na pajdák a bude. 


*V té době už nebyla přímo moje, byla jsem vysloužilá, ale určitě by mi byla k dispozici.


A tak jsem šla na pajdák a je. 
Učím. Je to fajn. 

Přesto ve mě něco hlodá. Chodím do amatérského orchestru, fidlám si druhé housle, a i když to tam mám ráda, je mi líto, že nepočítám takty v České filharmonii.
Nedávno jsem měla takovou menší houslovou krizovku. Bůhví z jakého důvodu jsem si vzpomněla na prababičku a na to, jak mi říkala, že ze mě něco bude. Bylo to už hodně hodně hodně dávno, zrovna jsem se naučila první etidu. Proč ze mě nic není? Odhodila jsem housle do futrálu a šla znovu prohlížet stránky konzervatoří. Že bych si svůj sen splnila ještě dodatečně? Obávám se, že na něco takového už je bohužel pozdě... 



Uch. Tak vidíte. Nejdřív jsem nevěděla, co k Terčině článku říct, nakonec je z toho tak dlouhý text.
Máte podobnou zkušenost? Zničil vám nějaký učitel sen? 



A jak na můj a Terčin článek zareagovala Andrea? Čtěte na jejím blogu: Kdo teď nese vinu?


Kája




Aktuální články: 





15 komentářů:

  1. Nikdy není pozdě. Kolem mě teď všichni znovu začínají studovat první ročník výšky (a to jsme stejně staré). Směle do toho, aspoň zkus přijímačky. Lepší, než aby sis to do smrti vyčítala. Dokud nejsou děti, máš čas... Day

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jó, ale první ročník výšky, to je něco úplně jiného. Housle vyžadují techniku, kterou jsem už dávno ztratila. Musela bych nejdřív dva tři roky znovu na ZUŠ. Jestli by to vůbec pomohlo...

      Vymazat
    2. Takže dejme tomu, že bych na talentovky šla až za tři roky, tzn. že bych na konzervu nastoupila v září 2022. Než ji dodělám uplynou další roky... a kdo bude zvědavý na tak starou začínající houslistku? :D
      Zní to jako výmluvy, ale hra na nástroj není zrovna obor, který se dá studovat kdykoliv.

      Vymazat
  2. Je otázkou, jestli ten sen zničila učitelka. Je těžké takto paušalizovat. Z oborů jako konzervatoř nebo žurnalistika vyletí rok co rok od přijímaček nehorázné množství lidí - ne proto, že by neuměli, ale protože je zájemců moc a kapacita omezená. Otázka je jediná: chce adept dost na to, aby vytrval?

    Ash z webu Listy snů řešila vysokou školu snad natřikrát (je to k dohledání u ní na webu) . Prototyp člověka, který se nevzdal ...

    Deníček blogerky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Může za to učitelka! Resp. učitelky.
      A částečně samozřejmě i já. Kdybych si stála za vším a nenechala se odradit...
      Vyletět u přijímaček nebo později u nějakých zkoušek by bylo něco jiného.

      Vymazat
    2. Přístup učitele je v tomhle věku zásadní, my kvůli tomu dceru přehlásili do jiné ZUŠ (violoncello)..je ve 2. ročníku (3. třída ZŠ). Syn je ve 4. ročníku (5. třída ZŠ), hraje na housle a chce zkusit hudební gymnázium ..pan učitel ho podpořil přesně v tom duchu, že by na to mít mohl, jen by měl víc trénovat :-) Souhlasím s tím, že 4. ročník je náročný( i když nám to nikdo takhle neřekl). Měl by hrát hodinu denně, ale časově to moc nedává. Pana učitele má syn rád, stejně tak změna učitele u dcery byla rozhodně dobrou volbou.

      Vymazat
    3. Všichni učitelé říkají hodinu denně. Nebo i dvě! :D
      Na ZUŠ to ještě podle mě není třeba, mnohem důležitější je pravidelnost. :) Delší dobu cvičit třeba jen jednou dvakrát týdně.
      Držím mu palce! :)

      Vymazat
    4. Děkuji :-) Zatím to vypadá,že by mohlo stačit přidat víc minut a delší dobu víckrát týdně..Tak uvidíme :-) P.S. Ano, přesně to říkal- hodinu až dvě :-D

      Vymazat
  3. Slecna, nikdy nie je pozde. U nas externe studuju na konzerve ludia 25+ a ja sa s tou myslienkou pohravam napriek tomu ze uz som prvy rok na PhD a v maji chcem skusit talentovky na externe studium :))) A to som nikdy nebola nejak brutal excelentna, len posledny rok opravujem vsetky neduhy a spatne drzanie lavej ruky, spatne narabanie s pravou rukou, spatne vibrato (a to vsetko totalne stacilo pre druhe husle orchestra,lebo ono to nie je tak spatne zas) ale odkedy na tom makam denne, okrem hodin husli si pozeram videa na youtube co radia ini ucitelia, skupinove masterclasses alebo videa s hudobnou interpretaciou, tak mravencia praca sa pretavuje do vysledkov kazdym dnom si to vsimam. Dolezite je zamyslat sa nad tym cvicenim fakt ze co robis a potom cvicit kazdy den aspon trochu, aj ked mne ucitel (som prvacka na studiu pre dospelych, v piatom rocniku som dokonca prerusila studium na rok a pol a bola dvakrat na erasmoch) ze to musis cvicit brutalne milion hodin, ale podla mna je omnoho dolezitejsie cvicit pravidelne a s rozumom :) ak ta to k tej hudbe tak velmi taha, urcite na to nezanevieraj, casu dost, dolezite je zacat a vytrvat so samym sebou a s Up and Downs aj ked nevidis pokrok. A ja normalne ani nekomentujem a ani skoro nikto nevie o tychto mojich planoch, ale toto je tak specificky clanok ze som ti musela napisat :) zivot nekonci po strednej skole a cim viac budes premyslat a oddialovat ten prvy krok, len to potom po case budes lutovat ze si uz nezacala. Ja napriklad sama som dosla za ucitelom na konci druheho stupna ze ja by som mozno chcela skusit tie prijimacky a ze ci mohol by byt na mna trochu prisnejsi a on sam so mnou presiel potom poziadavky a pomohol mi vybrat dve etudy a koncert a dava mi take cvicenia, ktore sa riesia na konzerve aby som bola pripravena atd kebynahodou. Velmi ti drzim palce nech sa akokolvek rozhodnes.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za návštěvu a komentář. :)
      Máš pravdu, že cvičit milion hodin je zbytečné. Akorát to unavuje, efekt žádný... Před absolvákem jsem cvičila klidně tři hodiny denně. Byla jsem z toho totálně vyčerpaná. Na korepetici jsem nebyla schopna dohrát do konce. Učitelka mi dokonce přikazovala ubrat. :D
      Život po střední nekončí, terpve začíná, to je fakt. Přesto jsem si v prváku na výšce připadala, že už jsem expirovala. :D

      Vymazat
  4. Nikdy není pozdě! Kamarád vystudoval IT, pár let se tím živil a teď si dělá konzervatoř. Čistě ze zájmu, protože ho hudba fascinuje. Zrovna v učitelství by neměl být problém domluvit částečný úvazek, abys mohla zároveň i studovat. Vždyť by byla škoda házet vinu za nesplněné sny na nedostatečnou podporu pančelek, co si raději ty sny splnit dodatečně? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kruci!! Kde se tady dává "like" ? :)

      Deníček blogerky

      Vymazat
    2. Já nevím. Bylo by to moc těžké. Musela bych na dva tři roky znovu do ZUŠ. A hlavně bych musela od základů překopat život. Vesměs jsem spokojená, jen to ve mě trochu hlodá, no.
      Já vím, že nikdy není úplně pozdě... ale asi si budu dál fidlat v našem orchestru a budu ráda, že můžu občas vylézt před publikum.
      Děkuji za milý komentář. :)

      Vymazat
  5. Od 2. třídy jsem chodila na klavír (v 1. třídě jsme měli pouze nauku). Za tu dobu jsem měla 2 paní učitelky a jednoho pana učitele.
    První paní učitelku jsem měla asi 3, nebo 4 roky, byla moc hodná. Potom nastoupila paní učitelka nová, kterou jsem měla cca 7 let. Byla nejlepší! Přísná, ale hodná, dokázala poradit. Kvůli ní jsme šly se sestrou na další stupeň. Potom odešla na mateřskou. Dostali jsme p. učitele, který se nám nelíbil. Nedokázal zahrát naše skladby! A to je učitel? Nechodil na hodiny, nenahrazoval je apod. Kvůli tomu jsme do ZUŠky po tolika letech přestaly chodit. Za 2 měsíce jej propustili... Vedení to zjistilo samo.

    OdpovědětVymazat
  6. No...
    Synovi jsme v 15 konzervatoř rozmluvili. Ale po maturitě na ni stejně nastoupil, úspěšně absolvoval a dnes nemá práci. Muzikantů je moc. A všechny posádkové hudby byly zrušeny, takže přetlak na divadla a těch pár lázeňských orchestrů či krajských filharmonií (nejsou ani v každém kraji - ale konzervatoř je v každém) je nesmírný.
    Milan

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.