Oslavy si nechte aneb Zítra neslavím narozeniny

Rok se s rokem sešel... a já jsem zase o rok starší. Dnes vlastně ještě ne, ale zítra už to příjde. Do obávaných třiceti mi bude zbývat pouhých sedm let. Kalamita, katastrofa. Ptáte se, jestli bude party? Oslavy narozenin nesnáším.



Jsem STARÁ

První deprese z rostoucího věku přišla už v deseti letech. Dalších několik let jsem zvládla v pohodě, od patnácti jsem pak trpěla. Až loňské výročí jsem zvládla s dobrým pocitem. Poprvé po dlouhé době jsem si nepřipadala stará, nýbrž mladá - alespoň na to, kolik jsem už toho přišla.


Oslava narozenin = oslava toho, že jsem o rok starší 

Slavit narozeniny je z principu nesmysl. Za prvé - nejedná se o žádný úspěch. Jestli má moje narozeniny někdo slavit, pak jsou to moji rodiče. Zítra budou mít 23. výročí od té doby, co se jim narodila první dcera. Pro ně to přece jenom byl mnohem významnější den. Vždyť já na něj nemám žádné vzpomínky a pravděpodobně jsem ho skoro celý prospala!

Za druhé - opravdu někdo potřebuje slavit, že je ZASE o rok starší? Jakmile člověk dospěje, stává se rostoucí číslo spíše nežádoucím (na rozdíl od dětství, kdy je každý skok nahoru brán jako něco veleúžasného). Setkala jsem se se zajímavým postřehem: „Ty neslavíš, že už je ti padesát. Slavíš, že ti ještě není šedesát!" Něco na tom bude, i když to nezní zrovna optimisticky.

Takže, abyste věděli: Připadá mi hloupé cosi pořádat a zvát lidi lidi jenom proto, že jsem se před pár lety narodila. Nepřipadá mi to jako dost dobrý důvod, naopak je to skoro antidůvod.


před dvaceti lety 


Strojené oslavy jsou to nejhorší, co může být 

Zažila jsem dvě nechutně strojené oslavy podobné těm, co jsou v seriálech.
(Po přečtení jednoho blogu jsem zjistila, že nebyly nic extra.)

Jedna z nich se konala v rodině tehdejšího přítele. Když byli všichni přítomni v pronajatém sálu, postavila se oslavenkyně "na značku" a my jsme utvořili dlouhou frontu, abychom ji potřásli rukou. Panebože, panebože, panebože. Připadalo mi to dost ujeté. Daleko přirozenější mi připadá, když popřeje každý zvlášť hned po té, co dorazí. Navíc tehdy nějaké gratulace nebyly třeba - oslava se konala s tří měsíčním zpožděním. Za tu dobu už jsme si to všichni jednou odbyli.

Druhá strojená oslava se stala MNĚ! Vychytralou manipulací jsem byla donucena oslavit svou plnoletost. Prohlašovala jsem, že nic slavit nebudu, maximálně si sednu s nejbližšími kamarádkami do čajovny. Nejbližší kamarádce se to ovšem nezdálo adekvátní, a tak dala s dalšími lidmi hlavy dohromady a uspořádala večírek jako v Přátelích. 

Aniž jsme něco tušila, dorazila jsem k Davidovi na kafe. Potkali jsme ho úplně "náhodou" na procházce. Nic netušíc jsem se vyzula a na pokyn vstoupila do obývaku. No a víte, jak to v seriálech bývá. Oslavenec vstoupí, ze skříní a z podpostele vyskočí davy lidí a křičí: „Překvapení!" Proběhlo to podobně, akorát ten dav měl jen pět členů. Pak mi všichni přáli, pusali a objímali. Krájela jsem dort a něco jsem si přála. Nad námi visely balonky. Vyloženě jako v televizi.

Největší úskalí oslavy spočívalo v tom, že moji zlatí kamarádi ze solidarity nepoživali alkohol. Na rozdíl ode mne se bez alkoholu nedokážou pořádně uvolnit, takže se na mne dívali jak na blbou, když jsem začala tancovat k písničce z radia. Po nějaké době zábava dost vázla.


Já vím, že to bylo od partičky hezké a skutečně si jejich počinu vážím. Když se to vezme kolem a kolem, vlastně se mi to odpoledne i líbilo. Začátek byl pro mne ale dost rozpačitý a trapný, chtěla jsem se teleportovat stovky kilometrů daleko. Podobné situace mi jsou proti srsti.



Tak co se mnou? 

Klidně mi popřejte, bránit se nebudu. Napište mi SMS, zprávu na Facebook, pro mne za mne mi zavolejte, i když vám to pravděpodobně nevezmu. Vážné řeči si nechte, zkuste to spíš odlehčeně a s humorem. A hlavně!!! se vyvarujte šokujícím překvapením, nevkusným citátům o tom, jak jsem důležitá a podobným nesmyslům. Ano?



A co dárek? Chci? 

Jasně, dávejte, dávejte! Ale jen tehdy, pokud jistě víte, co by se mi mohlo líbit. Naštěstí to máte jednoduché - s čajem nebo kávou půjdete na jistotu. Nedávejte mi dárky jen proto, abyste něco dali. Obdarujte mě jen tehdy, když opravdu z nějakého důvodu chcete. Dárky nejsou povinnost. Možná se o nich ještě někdy rozepíšu ve zvláštním článku.



A jak to všechno vidíte vy? Slavíte narozeniny? 

Kája


Komentáře

  1. 20.12. jsem oslavila plnoletost. Vůbec jsem se na to netěšila. Už jsem stará :D. Ale tak co, nic s tím nenaděláme. Já vůbec nepiju alkohol, takže mně by ta plnoletost v ničem moc nepomohla :D. Když je člověk dítě, tak je ten věk v pohodě, ale od toho 18. roku už to jde z kopce. A jéééje :(. 18 se slaví, jako dospělost, ale pak se slaví co? Že jsem zase o rok starší :D?
    A jinak jak se sluší a patří Ti přeji všechno nejlepší :D, hodně štěstí, zdraví, hodných dětí, spoustu čtenářů, hodnou Elišku (ta samozřejmě je <3), spoustu procestovaných zemí a hodně najetých/uběhaných kilometrů :)! Snad to přání nebylo až tak trapné a obyčejné :D

    OdpovědětVymazat
  2. Alles gute zum Geburtstag!

    Zrovna dnes mi FB připomněl zmíněnou oslavu, myslím že to bylo super. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chvílemi dost rozpačité. Ale jo, fajn, bohužel v neopakovatelné sestavě.

      Vymazat
  3. Narozeniny slavím jak kdy, ale protože vetsina mých kamarádů se vzájemně nezná, tak spíš etapuju. A povinné oslavy nesnáším. Ten špalír lidí, upřené pohledy, povinný tanec s oslavencem, no fuj... :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Brr. Ještě že jsem měla klid s mužem na horách a nic takového se nekonalo. :D

      Vymazat
  4. Ačkoliv bych chtěl, u nás se narozeniny neslaví, ale zvykl jsem si. Vlastně tě i chápu, proč nechceš slavit narozeniny. Jsme zase o rok starší a kousek k nicotě.

    OdpovědětVymazat
  5. tak ono se slaví hlavně ne proto, že jsme starší. Ale proto, že jsme zažili a přežili další celý rok a jsme tu na světě, nic se nám nestalo, žijeme, jsme zdraví. To se slaví... tak nak jakože zpětně za ten rok :D
    www.libenanovakova.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To zní dobře. Ale stejně si budu stát za svým. :D

      Vymazat
    2. Libena na to je potreba slavit narozeniny? Radovat a vicemene oslabovat zivot se ma kazdy den protoze nikdy nevis kdy te srazi stado hrochu a pak jeste prejede tlupa rozmrzelych slonu. A ne jeden den v roce ;)

      Vymazat
  6. Strojené oslavy taky nemám ráda. Párkrát už jsem zažila, že se při mých narozeninách lidi postavili do řady a šli mi přát, to jsem si připadala celkem trapně. :D Teď si oslavy pořádám sama a je to lepší, baví mě to. Oslavy mě baví, ale strojený, to vůbec.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, ono taky záleží, jak se oslava pojme. :) Já ale nejsem ráda středem tohoto druhu pozornosti.

      Vymazat
  7. Schvalne zkus na FB zmenit datum narozenin ... uvidis kolik lidi ti popreje uplne mimo. A to i ti ktery s tebou klidne slavili od mala narozeniny na jare. Vubec jim neprijde divne ze najednou mas narozeniny na podzim. To ukazuje ubohost slaveni narozenin. Je to jen zaminka k chlastani. Se slavenim toho ze je clovek o rok starsi mas pravdu to je vyslovena uchylnost!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc přátel nemám a jsou to lidi, kteří mě znají, takže myslím, že by těch přání zase tolik nebylo. :)
      Ale jsem ráda, že nejsem sama, kdo nemá rád oslavy! :D

      Vymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.