50 odstínů čekání

Opravdu je dnešní doba uspěchaná? Vždyť pořád na něco čekáme! Po krátkém přemýšlení v práci jsem sepsala docela dlouhý seznam. Možná se to ani nezdá, ale čekání na různé věci vypadá úplně jinak.

Čekám na autobus nebo vlak.

Ať už to přijede! Mne to tady vůbec ale vůbec nebaví! V lepším případě mám v uších sluchátka. Pouštím si známé písničky a v duchu si je zpívám. V horším případě sluchátka nemám. Nezbývá mi než odpočítávat vteřiny do pravidelného příjezdu vozidla, popřípadě počítat, o kolik vteřin se vozidlo opozdí. Na gymplu jsem se při čekání na vlak učila.

Čekám na zákazníky.

Pár minut se usmívám na všechny procházející a doufám, že někoho zaujmu a nalákám ho do kina. Dřív nebo později vždycky rezignuju a začnu si dělat něco svého. Čtu, učím se, čmárám... nebo vymýšlím nesmysly alá tento článek.

Čekám na Terku.

Sleduju mobil a čekám esemesku, že zase usla ve vaně nebo u učení. Dříve jsme chodily jen tak ven, sraz jsme mívaly u kostela. Ten jsem měla do podrobna prohlédnutý. Nakonec jsem si vždycky dělala procházku směrem k jejímu domu. Dnes už jen tak ven moc nechodíme, spíš navštěvujeme čajovnu. Čekám na ni uvnitř, čas si krátím pročítáním čajového lupenu. Nejvíc se ale asi vidíme u ní v olomouckém bytě, tím pádem čekání odpadá. Bylo by fakt divné sedět tam dřív než ona!

Čekám v čajovně.

Někdy v ní čekám na Terku, častější je však čekání na hotový čaj. Nebo na hotovou pitu. Mám podezření, že ve všech Dobrých čajovnách mají mladí čajmani v popisu práce zapomínat na pitu pro Karolínu. U nás se to stává běžně, na podzim k tomu došlo i v Praze. Mladík vůbec nevěděl, že jsme se o pitě bavili už před hodinou! Jednou čekání dosáhlo extrému.

Už nějakou dobu jsme seděly v s holkama v čajovně, když přišel Čenda. Chtěl si přirozeně také vybrat čaj. My jsme zatoužily po dalším. Marně jsme snad dvacet minut čekali na čajový lupen. Nevydržela jsem to a šla jsem pro něj sama. Vybrali jsme si. Čenda zazvonil. Nic se nedělo. Anežka zazvonila. Nic se nedělo. Terka zazvonila. Nic se nedělo. Já jsem zazvonila. Nic se nedělo. Zazvonili jsme všichni společně. Nic se nedělo. Zvedla jsem se a šla jsem sama nahlásit, co jsme si vybrali. Čajmany to vůbec nepřekvapilo. Asi to tak chtěli. Dělají si ze mne šprťouchlata!

Čekám na Anežku.

Čekám na zkoušku.

Písemka na gymplu, zkouška z pedagogiky? To vyjde na stejno. Čekání na něco takového je příšerné, cítím se úplně vygumovaná a jediné co chci, je, abych to konečně měla za sebou. Pak už je mi to celkem jedno, kostky jsou vrženy, nic s tím nenadělám, je pro mne mnohem těžší čekání na zkoušku než čekání na výsledek. A jak to máte vy?

Čekám u doktora.

Brrrr to je jedna velká příšernost! Naštěstí jsem tak nepoctivá a skoro k nim nechodím... Do čekárny se musím vybavit něčím, co pořádně zaměstná můj mozek. Fajn je se třeba šprtat tkáně. Nebo maturitní otázky do hudebky. Nebo aspoň Tom a Jerry na videu. (Jo, to mi bude od dětské doktorky celý život chybět.) Všechno je lepší než nic.

Čekám, kdy konečně zabere paralen a iberogast.

Když už jsem u příšerného čekání, zmíním ještě toto. Možná je to ještě horší než čekání u doktora. Jen ležím a bojím se pohnout. Nejhorší je někam jít! Jednou jsem začala umírat ve chvíli, kdy jsem měla pomalu vycházet za kamarády do hospody. Skoro jsem ani nebyla schopna číst jejich zprávy, že už se jim čepuje třetí pivo, zatímco mého prvního džusu se stále ještě nikdo nedotknul. Čekání na účinek prášků je skoro to nejdelší, jaké může být.

Ale úplně to nejdelší je samozřejmě čekání na výsledek těhotenského testu.

Čekám v řadě u pokladny.

Nuda. Učím se nazpaměť všechny sladkosti, žvýkačky a kondomy. Obdivuju, jak velké množství cigaret existuje. Když jsem v práci a jdu si koupit svačinu, čekání se snažím vyhnout. Schválně si nechávám pracovní tričko i s jmenovkou, aby všem bylo jasné, že spěchám. Usmívám se a prosím, aby mě s jednou houskou pustili dopředu. Většinou všichni vyhoví.

Vlak čeká na přípojný vlak.