Víkend byl slunečný a i když jsem zrovna nepřekypovala volným časem, snažila jsem se být co nejvíc venku. Chodila jsem na velké procházky se psem, byla jsem běhat, opalovala jsem se u řeky, natrahala kytici do vázy... no a samozřejmě jsem vyrazila i jen tak s foťákem.
Duben 2016
Pak se to začalo nějak zvrhávat. Vešla jsem do takového lesíka na prudkém svahu. Chodím tam často, ale většinou se držím jen tak na kraji. Tentokrát mi to nějak nedalo. Zatoužila jsem po dobrodržuství. Lesem vedou troje schody. Respektive vedly. Postupem času se rozpadly. Opravili z nich jen jedny, po kterých chodí denně spousta mužů do práce. A já jednou za týden na vlak. Z dalších dvou schodišť jsou jen trosky. K tomu rozbité lampy a vyvrácené stromy a člověk má hned husinu. (Můžete mrnout i na dva roky staré fotky.)
Po ,,schodech" se sejde do velice zvláštního kouta města. Ráda se tam procházím, ale s foťákem jsem se cítila dost blbě. Navíc jsem se trochu bála, že by mi ho třeba někdo mohl vzít. Nebo tak něco. Možná někdy příště. A možná radši ve dvou. Raději jsem šla podél lesa.
Zpátky do civilizace jsem se vracela po nejhorších schodech. Nahoře je dokonce cedule zakazující vstup. Dole žádná taková není, říkala jsem si tedy, že snad není takový hřích se tam vydat. Na keřích už je vidět, že tam nikdo nechodí, prodírala jsem dost stísněným prostorem.
Schody vypadají nějak takto.
Vychutnala jsem si to, ale být zase zpátky nahoře byla úleva!
Kája
Komentáře
Okomentovat
Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.