Spěchám na vlak, na rameni se mi houpe kabelka, na druhém mám foťák, v ruce nesu tašku s nákupem. Najednou zazvoní mobil. ,,Někdo po mne něco chce! Tak ať. Má smůlu, momentálně nemám čas. Musí to vydržet." řeknu si. Takový názor ovšem nemají všichni.
,,Rychle, rychle, musím si to přečíst a odpovědět!" Za chůze vytahují mobil, odepisují, mezitím jim něco spadne na zem. Zvedají to, přitom pořád ještě píšou a nasekají pár překlepů. Vzápětí proto okamžitě pošlou ještě další zprávu, ve které se omlouvají za chyby. Za chuze se pise blbe.
V prosinci jsem napsala článek Zobrazeno. Mluvím v něm o neschopnosti některých lidí odpovídat na důležité zprávy, například když se plánuje nějaký program a hodí se vědět aspoň to, že někdo nemá čas.
Dnes bych se chtěla krátce věnovat přesnému opaku. Extrémy jsou špatné všechny, ať jde o cokoliv.
Když někdo něco potřebuje hodně nutně, zavolá vám. A zavolá klidně dvakrát nebo třikrát, takže kdybyste byli v situaci z úvodu a telefon na poprvé nezvedli, svět by se nezbořil. Jestliže někdo něco veledůležitého zjišťuje např. na facebooku, je to jeho smůla. Fakt. Tak to beru já. (Něco jiného je si zprávu v klidu zobrazit a pak neodpovědět třeba celý týden nebo vůbec, což mimochodem popisuju v již zmiňovaném článku Zobrazeno.)
Příklad přehnaného odepisování inspirovaný skutečnou událostí
Zpráva pro Pepu, se kterým jsem si už hooodně dlouho nepsala: ,,Ahoj, jak se daří? :-)"
Okamžitá odpověď: ,,Ahoj, jenom dopíšu e-mail a ozvu se ti."
Autor zprávy se zbytečně zdržoval a já jen kroutila hlavou. Proč nenapíše až potom? Když jsem bez něj žila tři měsíce, vydržím to i nějakou tu půl hodinku navíc. (A pak jsem si řekla, že se budu muset o přehnaném odepisování zmínit na blogu.)
Jsou lidé, kteří nejen, že odepisují, když nemají úplně čas, ťukají zprávu za chůze nebo jsou dokonce naštvaní, že jim pořád píšu a tím je ruším. Spousta těch lidí navíc berou okamžité odepsaní jako nějakou povinnost. Jako kdyby se Pepa bál, že kdyby mě nechal chvilku čekat, naštvala bych se a už bych o něm nikdy nechtěla slyšet. Pak se za sebemenší zpoždění v odpovědi omlouvají.
Příklad pocitu viny z neodepisování
(Tento příklad jsem si zcela vymyslela, myšlení Pepy je však inspirováno myšlením skutečných osob.)
Pepa, 8:59: ,,Klasika, smrdím v práci. Těším se, až vypadnu."
Kája, 9:06: ,,A co máš v plánu odpoledne?"
Pepa, 11:37: ,,Asi půjdu na bazén. Promiň, že jsem ti tak dlouho neodepisoval, neměl jsem vůbec čas."
Kdo by to byl řekl, když je v práci. Nevidím důvod se omlouvat. Jiní však ano.
Až se z toho sama cítím blbě, když odepíšu po nějaké odmlce. Skoro mám nutkání se taky omluvit. Ale... proč? Proč bych to dělala?
Lidi, nepřehánějte to s odepisováním?
Radši mi dejte nějakou tu hvězdičku na blogr.cz. ;)
Jaký máte názor na odepisování vy?
Když někdo něco potřebuje hodně nutně, zavolá vám. A zavolá klidně dvakrát nebo třikrát, takže kdybyste byli v situaci z úvodu a telefon na poprvé nezvedli, svět by se nezbořil. Jestliže někdo něco veledůležitého zjišťuje např. na facebooku, je to jeho smůla. Fakt. Tak to beru já. (Něco jiného je si zprávu v klidu zobrazit a pak neodpovědět třeba celý týden nebo vůbec, což mimochodem popisuju v již zmiňovaném článku Zobrazeno.)
Příklad přehnaného odepisování inspirovaný skutečnou událostí
Zpráva pro Pepu, se kterým jsem si už hooodně dlouho nepsala: ,,Ahoj, jak se daří? :-)"
Okamžitá odpověď: ,,Ahoj, jenom dopíšu e-mail a ozvu se ti."
Autor zprávy se zbytečně zdržoval a já jen kroutila hlavou. Proč nenapíše až potom? Když jsem bez něj žila tři měsíce, vydržím to i nějakou tu půl hodinku navíc. (A pak jsem si řekla, že se budu muset o přehnaném odepisování zmínit na blogu.)
Jsou lidé, kteří nejen, že odepisují, když nemají úplně čas, ťukají zprávu za chůze nebo jsou dokonce naštvaní, že jim pořád píšu a tím je ruším. Spousta těch lidí navíc berou okamžité odepsaní jako nějakou povinnost. Jako kdyby se Pepa bál, že kdyby mě nechal chvilku čekat, naštvala bych se a už bych o něm nikdy nechtěla slyšet. Pak se za sebemenší zpoždění v odpovědi omlouvají.
Příklad pocitu viny z neodepisování
(Tento příklad jsem si zcela vymyslela, myšlení Pepy je však inspirováno myšlením skutečných osob.)
Pepa, 8:59: ,,Klasika, smrdím v práci. Těším se, až vypadnu."
Kája, 9:06: ,,A co máš v plánu odpoledne?"
Pepa, 11:37: ,,Asi půjdu na bazén. Promiň, že jsem ti tak dlouho neodepisoval, neměl jsem vůbec čas."
Kdo by to byl řekl, když je v práci. Nevidím důvod se omlouvat. Jiní však ano.
Až se z toho sama cítím blbě, když odepíšu po nějaké odmlce. Skoro mám nutkání se taky omluvit. Ale... proč? Proč bych to dělala?
Lidi, nepřehánějte to s odepisováním?
Radši mi dejte nějakou tu hvězdičku na blogr.cz. ;)
Jaký máte názor na odepisování vy?
Mor je jak přehnané odepisování, tak přehnané neodepisování :) Když od někoho něco potřebuješ a nemůžeš se mu v dnešní době mobilů ani dovolat, je taky pěkně nalevačku :)
OdpovědětVymazatPřesně jsi to popsala! Jak trefné:)
OdpovědětVymazatKdyž nemám čas, tak prostě neodepisuji. Přečtu a odepíšu v klidu, až budu mít čas. ;)
PS. Na kajajaja.blog.cz už nebudeš psát a vše bude tady?
Ano, už bude všechno jenom tady. :)
VymazatJá moc zprávy nepíši, raději volám, ale když už je to nutné, tak na tu zprávu čekám a proto odepisuji. Výhoda je, že většinou čas mám, jak jinak v důchodu, že?
OdpovědětVymazatJá jsem co se týče odepisování také tragický případ - zprávy si sice většinou téměř hned přečtu, ale odpovídám až později a pravidelně na odpovídání úplně zapomínám, takže pokud nejde o něco akutního, tak pak většinou třeba po pár dnech volně navazuji na probírané téma, jako by se vůbec nic nedělo. :D
OdpovědětVymazatJinak, opožděně a tady děkuji za diplomek z bleskowky, Standovi se asi taky moc líbil, stejně jako moje reakce, takže nejspíše přehodnotil své názory a už také nejsem v AK. :D
> Opti-Mystique
Ó, to jsem ráda, že máš z diplomku radost. :-*
VymazatA je mi líto, že tak nějak kvůli mě nejsi v AK. :(
Trefné!
OdpovědětVymazatI když... Lidi možná mají tendenci odepisovat hned, protože pak by na to úplně zapomněli. Proto když momentálně nemám náladu odepisovat, tak si tu esemesku nebo zprávu ani neotvírám. Když mi bude "svítit", tak na ni nezapomenu. Jinak taky nechápu, proč se někdo omlouvá, že se dlouho neozval. Vždyť to není povinnost. Něco jiného by to bylo, kdyby někdo potřeboval odpověď co nejdřív, ale ten druhej se ozval až "po termínu".
A někteří lidi zas chcou okamžitou odpověď neustále. Asi si myslí, že každej sedí 25 hodin denně u FB/mobilu, aby mohl odepisovat. Jeden člověk, co mi psal, mi vždycky po půl minutě neodepisování poslal milion otazníků (na to jsem alergická). A pak po chvilce "Jsi tu???" Na to jsem taky alergická. :D
Máš pravdu, ale takovou aktivitu po mně asi nikdo nevyžaduje. Jeden kamarád je schopen napsat sto padesát zpráv bez odezvy, ale to jen proto, že má tolik myšlenek, které mi musí okamžitě sdělit. :D
VymazatSpíš mám špatné svědomí, když se mi někdo omlouvá za ,,dlouhou" nečinnost, že třeba odpoví až po hodině a já ho jindy nechám čekat tři...
Problém je, že niektorí ľudia sa naozaj urazia. Ostatní v snahe nikoho neuraziť cítia prehnanú vinu a buď sa ospravedlňujú alebo "píšu za chôdze" ako to opisuješ ty. Ja som človek ktorý si maily skontroluje ta deň aj 15 krát, ale to už je z dôvodu, že ich beriem ako vec pracovnú. :-D
OdpovědětVymazat