6 důvodů k nesvatbě

Od puberty prohlašuju, že nemám v plánu se vdávat. Většinou si lidi mysleli, že to bylo nízkým věkem. Jak však stárnu, názor se nijak zvlášť nemění. Možná shledávám nějaké praktické aspekty v manžesltví, ale samotnou svatbu považuji za šaškárnu nejvyššího kalibru. 

Sebe jako nevěstu jsem si představovala naposledy někdy ve školce, maximálně v první třídě. V době, kdy jsem z toho ještě neměla moc rozumu a více než touha po svatbě to byla jen představa dospělosti. Počítala jsem s tím, že se jednou budu vdávat, protože se to tak dělá.

Na prvním stupni jsem se, jako všechny ostatní děti, dostala do stádia láskajetrapná. Ne že bych měla potřebu do zamilovaných spolužáků rýpat, na to byli jiní odborníci, ale sama jsem se za lásku strašně moc styděla. Ježily se mi chlupy z představy, že by se někdo dozvěděl, jak moc jsem zamilovaná. Největší hrůzu jsem měla samozřejmě z toho, že by se to dozvěděli rodiče. Z toho pramení první svatební zhnusení: ,,To si jako mám dát na svatbě pusu se ženichem před celou rodinou?"

Jak jsem rostla, vyvíjela se a více přemýšlela o různých věcech, výhrad k svatbě se objevilo víc.

1. Nechci otravovat příbuzné tím, že někoho miluju.

Je to moje věc. Už se za to teda nestydím, ale chlubit se tím nepotřebuju. Toho si přece lidi všimnou i bez toho. Proč jinak bych s tím člověkem trávila fůru času, jezdila s ním na dovolenou nebo s ním dokonce žila? Stačí, že se to dozvídají touto nenásilnou cestou. Ze svatby by měli jen starosti. Museli by si udělat na celý den volno, čančat se, ženské by utratily bůh ví kolik peněz za šaty, leštili by kvůli mě auto...

Přece nebudu svoje blízké honit kvůli tomu, že někoho miluju. Je to běžná věc. 

2. Nechci před příbuznými vyznávat lásku.

Jsou věci, které patří do soukromí. Když na to přijde řeč, ok, můžu na nic netušícího chlapa pět ódy. Ale vyznávat mu lásku před ostatními lidmi? Dát mu pusu? Nacvičovat první manželský tanec? (Trapná přeslazenost...) Ehm... a co kdyby se přišli radovat z naší lásky do ložnice? Brrr. 

3. Chudák ženich je v pozadí.

Nevěsta má jako jediná bílé naparáděné šaty. Každý ji pozná na první pohled. Jak ale mezi svatebčany najít ženicha? To už je oříšek! A to se mi nelíbí. Ženich by měl mít nějaký jasný znak, podle kterého by ho každý na první pohled odhalil.

Nevěsta se na svatbu připravuje doma. Ženich ji vyzvedne, vyvede ven a tam se všichni příbuzní radují a obdivují ji. Opět - kde je nějaká sláva pro ženicha? Žádám rovnoprávnost!

4. Sedí se, jí se, pije se.

Nepiju a nesnesla bych, kdyby se na mé svatbě někdo opil. Vadí mi obecně uznávaný přístup slavit = lít do sebe litry alkoholických nápojů. Navíc, jak obvykle vypadají oslavy a jiné rodinné sešlosti? Sedí se a jí se. Teda žere. Vyloženě žere, všichni se cpou, a jakmile někdo na chvíli přestane, už ho jiný pobízí, že se nemá stydět a "dopřát si". Pak jsou všichni přejedeni, nafouklí, otrávení. 

5. Svatební dary nejsou dary. 

Další nesmysl. Proč někoho obdarovávat za to, že miluje? Pomineme-li tuto stránku problému, zůstane nám na vyřešení CO se daruje. Obvykle buď praktické dárky do domácnosti, nebo peníze, většinou podle toho, co si ženich a nevěsta poručí.

Účelem dárku je snad potěšit. Svazek bankovek se sice hodí, ale jako dárek ho neberu. Svatební dárkování by se mi více líbilo takto: Příbuzní a známí nevěsty by dávali dárky nevěstě, příbuzní a známí ženicha by je vybírali pro ženicha. Byly by to dárky na míru. Já bych dostala knihy, kávy, čaje... :) 

6. Je to vyhazování peněz...

Radši ani neuvažuji, kolik taková svatba může stát. A že se to vrátí ze svatebních darů? Svatební hosté by jim určitě dokázali najít jiné, lepší využití. 



Kdybych se měla vdát, bylo by pro mne ideální vzít nesvatební slavnostní šaty, podškrábnout v přítomnosti svědků papíry a pak si dát v čajovně gyokuro. V klidu, v soukromí, bez šaškáren. 

Kája