čtvrtek 23. listopadu 2017

Čtení ohrožuje hloupost aneb Jak se Kája zamilovala do knih

Po obrovské objednávce pro vlastní potřebu na martinus.cz, dlouhé návštěvě knihovny a chystání hromady knih jako vánoční dárky jsem si řekla, že bych vám mohla něco málo říct o tom, jak jsem se vlastně naučila číst a jak se u mě rozvíjela láska ke knihám.



Číst jsem se naučila svépomoci ve školce, když mi bylo čerstvě šest let. Velkou nápomocí mi byla magnetická písmenka; skládala jsem si je na ledničku a vyptávala se, jak se jmenují. Otázky rychle mizely, názvy jsem si pamatovala. Dávala jsem je všelijak dohromady a najednou mi z ničeho nic docvaklo, jak se to vlastně dělá, když se skládají slova. Přečetla jsem si, že se moje stavebnice jmenuje Cheva a mamčin šampon Pantene. Pak jsem s radostí rodičům oznámila, že učím číst. Měli radost, ale ani zdaleka ne takovou, jako jsem měla já. Svět byl najednou mnohem jednodušší a jasnější. Cítila jsem se skvěle

Bylo fajn číst všechny nápisy kolem. Ještě lepší ale byla četba knih! Na náročnou literaturu jsem samozřejmě měla ještě spoustu času, z počátku jsem se trochu vrátila v čase a vrhla se na leporela a všelijaké knížky pro nejmenší děti. Velký obrázek a jedno dvě slova bylo čtení přesně pro mne!


Ve škole jsem byla za frajerku. Číst jsme z celé třídy uměli jen dva. Když jsme poprvé začali skládat a číst dohromady slabiky, přišlo mi vtipné, jak je to pro spolužáky těžké. Seděli jsme na koberci a děti postupně říkaly: ,,M, E, dohromady... hmmm... me!" Nechápala jsem, nad čím tak dlouho uvažují...

Nevím, jakou pořádnější knihu jsem přečetla poprvé. Zřejmě nějaké pohádky, které jsem znala z mamčina večerního předčítání. Těžko říct. Moc dobře ovšem vím, která kniha rozjela mou silnou čtenářskou vášeň: Věra, Nika a sedm babiček. Přinesl mi ji Ježíšek. Do dopisu jsem mu napsala, že chci knížku, která má aspoň sto stran. Připadalo mi to jako neskutečně tlustá kniha. Ještě jsem tenkrát netušila, že jednou zvládnu Bídníky. 

Knížku jsem přečetla v rekordním čase. Za pouhé tři dny! Z dnešního pohledu je to vtipné, jelikož mi teď k přečtení stačí jen čtyřicet minut, v devíti letech jsem ale byla moc pyšná!

Začala jsem číst ve velkém. Do karet mi přihrála nemoc. Přelouskala jsem všechny dětské knížky z domácí knihovny. Ještě že si jich mamka přivezla od babičky tolik! Začali jsme pravidelně navštěvovat městskou knihovnu. Mým potřebám ovšem rodinné tempo nestačilo. Proto mi v páté třídě zařídili vlastní čtenářský průkaz a chodila jsem tam sama. Čtenářský deník se plnil. Každý týden jsem chtěla mít referát. Učitelka byla nejdřív nadšená, pak už jsem ji štvala, protože kvůli mému nekonečnému představování knih nestíhala nic probírat. V šesté a sedmé třídě jsem si každý týden přitáhla domů pět knih. S knihovnicí jsem si pomalu tykala.



Pak jsem odešla na gympl a na chození do knihovny už nezbývalo dost času. Nebo zbývalo, ale byla jsem líná se tam po náročném dni ve škole a cestě domů vlakem odebrat. Na čtení jsem tak trochu zanevřela. V nejhorší době jsem četla jednu knihu třeba tři měsíce! Docela se za sebe stydím. Většinu času jsem totiž prokoukala do monitoru! Budiž mi omluvou, že jsem se nacházela v těžkém životním období. (rozuměj pubertu)

Když jsem se z nejhoršího dostala, když jsem si začala trochu užívat a méně myslet na ukončení života, vzpomněla jsem si na dřívější knihománii a rozhodla jsem se k ní vrátit. Přirozeně už nebylo možné číst tolik, jako na základce, dojíždění mi zabralo více času, musela jsem se také trochu chystat doma a měla jsem pár nových zájmů. Jednu knihu jsem četla přibližně měsíc. Dělalo mi to ovšem takovou radost, že jsem přidávala a přidávala. Momentálně čtu průměrně jednu za týden, někdy se zadaří více, jindy méně, hodně samozřejmě závisí na tloušťce. 

Kniha je fajn společník do vlaku. Někdy mám pocit, že je vlak můj druhý domov, mohu tedy knihy považovat za své spolubydlící. Kniha je fajn společník k rannímu půl litru zeleného čaje, k večernímu čekání na metro, k trávení obědových přestávek. Kniha je nevhodným společníkem k vaření a dalším činnostem, které vyžadují pozornost. (Hrnec ví, o čem mluvím.)


Od mála ráda dostávám knihy. Asi bych byla na Ježíška hodně naštvaná, kdyby mi žádnou nepřinesl. Letos by o ně neměla být nouze. Nějakou jsem si dokonce sama vybrala. Narozeniny bez knih by také byly o ničem. A konec školního roku bez oslavy v knihkupectví? Rovněž neexistuje! 

Dlouhodobě se mi knihy válí v posteli. Momentálně už to bývá jen jedna, dřív jich tam bylo klidně deset. Na knihách ustláno

Nesnáším, když si náhodou ohnu růžek nebo pokrčím stránku. Chovám se ke knížkám jak nejslušněji dovedu. Drásá mi srdce, když někoho vidím (většinou děti), jak si nedělají vůbec žádné starosti a stránky otáčejí tak, že se z nich stanou ošklivé muchlance. 

Když jsem se stěhovala do Prahy, knihy jsem řešila skoro víc než oblečení. V původním domě více méně zůstaly jen dívčí románky. ,,To je zbytečné, proč by sis je stěhovala, to nedělej..." říkala mi mamka. Co bych si ale bez nich počala? Jak by mi mohlo nové místo být domovem, kdybych na něm neměla knížky? Vždyť to vůbec nejde dohromady! 

Takže jsme se po dálnici plazili a první věcí, kterou jsem kupovala, byly poličky. 

Nakonec se ještě pochlubím tím, že mám u muže pochopení. Co pochopení. Vždyť on je také nadšený knihomol! Neskutečně si toho vážím a užívám si to. V minulosti jsem se totiž setkávala spíše s negativním názorem na čtení. ,,Knihy vymyslel nějaký blbec." ,,V knížkách se píšou blbosti." ,,Snad mi nechceš říct, že plýtváš čas čtením." Momentálně skoro závodíme, kdo toho přečte víc a kdo nasyslí více knih! Doufám, že za tři roky opravdu postavíme dům, protože jinak nevím, kam bychom je všechny dali. 




Jaký vztah ke knihám máte vy a lidé ve vašem okolí? 


Kája





Kam dál: 



17 komentářů:

  1. Hehe, zrovna chystám článek o knihomolství a ty tohle? :D
    Mít muže knihomola, to musí být fajn. U nás je vidět obrovský rozdíl mezi mou a žumovou knihovnou. Moje je narvaná všemožnou beletrií, je dost pestrá, obsahuje spoustu českých titulů a zajímavé věci z takové té světové klasiky. Žumova je poloprázdná a obsahuje populárně naučnou literaturu z oblasti politologie a knížky od KKRD boys. :D
    První knížka, kterou jsem kdy přečetla (nebo aspoň první, kterou si pamatuju) se jmenovala Hrochoslon. A Bídníky jsem milovala, četla jsem je někdy v páté nebo šesté třídě a nemohla jsem se od nich odtrhnout. Dneska si vybírám trochu jiné věci než většina lidí, mám ráda postmodernu, ale taky mám svoji slabůstku z jiné oblasti: bondovky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Konečně se to jednou otočilo! Vždycky zveřejníš můj rozepsaný článek ty! :D
      Tak to jsi s těmi Bídníky fakt hustá, já jsem je přečetla letos v létě. Dali mi pěkně zabrat. Do příběhu jsem se dostala, ale některé pasáže mě dost nudily...

      Vymazat
    2. Asi bychom si měly témata článků dopředu oznamovat a pak si je spravedlivě rozebrat. :D
      Nojó, to je holt Hugo. Jak to moc pěkně plyne, je tam potřeba vrazit nějakou táááhnoucí se popisnou kapitolku. :D

      Vymazat
    3. Takže o čem bude příští článek? :) :D

      Vymazat
  2. Já knihy zbožňuji! Beru si je všude. Do školy, do vlaku, na výlet...
    Skoro každý den si do školy beru knihu. Čtu ji buď o přestávkách a nebo o volných hodinách. Každý čtvrtek si ji beru i na tělocvik, abych měla co dělat, než začneme :D. Všichni se na mě dívají divně, ale co, mě to baví...
    K maturitě máme klasicky 20 knížek. Většina ze třídy má přečteno 5, já už 15. :-)
    Také si neumím představit Vánoce/narozeniny bez knížek. Já mám narozeniny 20.12. takže se mi vždy v prosinci sejde hromada knížek =D (za což jsem moc ráda). Průběžně přes rok je čtu :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsi opravdu správný knihomol. :)

      Vymazat
  3. Ten stožek knížek vypadá fakt dobře. Zrovna týden zpátky jsem si přerovnávala knížky v poličce, aby se mi tam vešly ty, které očekávám na Vánoce a navíc aby se mi v nich líp hledalo :) . Z "povinné četby" jsem si zamilovala Dekameron. Dokonce se mi jej podařilo získat od jednoho člověka, který rušil knihovnu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jó, taky bych si mohla udělat v knihovně trochu pořádek. První várka knih dorazí už za týden.

      Vymazat
  4. Když jsem se stěhovala z F-M, tak jsem většinu knížek nechala tam, ale chystám si je ke mně dostěhovat postupně. Já jsem dříve teda četla skoro furt. Za měsíc klidně i deset knížek, jak tlustých, tak tenkých, teď už čtu tak jednou týdně a hlavně do školy :(.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také ani zdaleka nečtu tolik, jako dřív, ale copak to jde? Mám taaakovou hromadu koníčků, nemůžu žádný úplně zanedbávat... :D A ty určitě taky. :)

      Vymazat
  5. Parádní stoh knih :) To je kupička :) Jsem taky nadšený knihomol :) Moje půlka pokoje už vypadá čistě jako knihovna :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My máme knihovnu-čajovnu. Největší vášně pěkně u sebe. :)

      Vymazat
  6. Já jsem uměl číst hrozně brzo, slabikoval jsem si už nějak ve dvou letech. Pořád jsem se rodičů ptal, jak se jmenuje které písmenko a brzo jsem je znal všechna. Máma mi vyprávěla, že prý tehdy se mnou ještě jezdila s kočárkem, byla se mnou v obchodě a já jsem tam z toho kočárku začal ukazovat prstem: BAR-VY, LA-KY... k nevýslovnému údivu prodavaček, které se z toho vzpamatovávají možná dodnes :-D.

    Na základce jsem měl období, kdy jsem četl doslova POŘÁD. Při jídle, při oblékání, ve vaně... Nebylo možné mě odtrhnout od knížek.

    Pak jsem ale přešel na gympl a na čtení už nebylo tolik času. Nakonec se mi už ani nechtělo začínat číst nové knihy, protože když jsem něco rozečetl a znovu jsem se ke knize dostal pak až za pár dní, už jsem si nepamatoval, co bylo předtím, a musel jsem začínat znovu. Četl jsem stále méně, až jsem asi na dva roky přestal číst ÚPLNĚ.

    Už nevím, co mě nakonec přivedlo zpět ke knihám, ale nakonec jsem se ke čtení vrátil. Během přípravy na maturitu jsem pak zjistil, jak přitažlivá může být povinná četba a na pomaturitní prázdniny jsem si v knihovně napůjčoval horu takových těch "školních" titulů. A vyplatilo se - začal jsem díky tomu studovat češtinu a literaturu jsem si oblíbil dokonce víc než lingvistiku.

    V současné době čtu asi tak kolem 80 titulů beletrie ročně, hlavně právě kvůli škole. Občas je to obtížné zvládnout, ale baví mě to a nelituju toho.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No teeeda, tak to jsi hoodně dobrý čtenář! :)

      Vymazat
  7. Knih mám na rozdávání. Poslední dobou se už pídím jen po starých výkladových slovnících, po starých kuchařkách, po brakové literatuře a po E.W.

    OdpovědětVymazat
  8. Knihy jsem vždy miloval a přečetl jsem jich nesmírně a přímo šílené množství knih vlastním.
    Jenomže oči už mi moc neslouží a tak čtu méně a méně...
    Na počítači si obraz zvětšuji a tak je to pro mne dostupnější, a tak raději surfuji po internetu, než abych otevřel knihu. Nikdy dřív jsem nepočítal s tím, že by mne mohl zrak začít tak omezovat.
    Je to velmi nemilé. (A taky to fysicky bolí.)
    Milan

    OdpovědětVymazat
  9. Dobré odpoledne... každá kniha v sobě nese "zvláštní kouzlo". Kromě obsažené moudrosti (což beru za samozřejmost, když si ji kupuji), nová voní čerstvou hmotou velko-tiskárny (krom jiného) a antikvariátní kniha svým prastarým závanem a (někdy) drolícím se papírem poukazuje prstem odkud pochází. A to nejen z hlediska času. Pro mě osobně knihy představují poklad, který je mnohdy srovnatelný s hodnotou a krásou drahých kamenů či kovů (atd.)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.