Kájin blog

Po půl roce jsem se vrátila na místo činu. Přijela jsem do Prahy, abych prošla oblíbená místa a především abych navštívila svoji třídu, kterou jsem v červnu se slzami v očích opouštěla. Všude jsem se cítila jako doma, metro mi stále připadalo všední. Nejsem obyvatelka Prahy, nejsem ani turistka. Jsem něco mezi tím.

Minulý týden jsem mluvila o mém pracovním životě (odkaz), dnes si popovídáme o životě studijním. I když mi Mensa potvrdila IQ 148, což nasvědčuje tomu, že bych snad měla být dobrá studentka, mým nejvyšším vrcholem ve vzdělávání je a ještě dlouho bude maturita. Což je dost na nic, vzhledem k tomu, že jsem chodila na gympl. Proč jsem nedostudovala? A hodlám si někam podávat přihlášku?

Na jaře se změnilo všechno, co se změnit mohlo, co se mohlo pokazit, to se pokazilo. Probouzelo to ve mně staré známé pocity méněcennosti. Přišlo mi, že vůbec nic nedokážu. V lepších chvílích jsem si ale říkala, že to možná je jenom o úhlu pohledu. Teď už je mi dobře a vidím to všechno úplně jinak. Nejsem nic, dokázala jsem toho už hodně!

V červnu jsem se rozloučila se svoji třídou a od té doby se snažím vybudovat kariéru copywriterky na volné noze. Že to jde ztuha, asi nemusím zdůrazňovat. Víte, co je na moji práci nejtěžší? Řada z vás si možná tipuje, že se nedokážu doma na práci pořádně soustředit. Ve skutečnosti je to ale naopak. Nedokážu lenošit!

Před devíti lety jsem se poprvé podívala do Vídně a okamžitě jsem se do ní zamilovala. A tak jsem tam nedávno byla zas, přestože to bylo letos už podruhé. Tentokrát jela i Eliška, konečně jsem měla s kým jít na psí hřiště u Hofburgu. Poprvé jsem se prošla kolem Dunaje. Vídeň mě nikdy neomrzí!

Možná víte, že jsem v Praze chodila do kurzu finštiny. Teď bydlím zpátky ve Frýdku, kde se bohužel tak neatraktivní jazyk neučí. Začala jsem proto chodit do němčiny. Aspoň si připomenu, co jsem dříve uměla. Vybrala jsem si Prima School, protože mi vyhovoval čas kurzu a měli příjemnou cenu. Co myslíte, rozmluvím se, nebo budu před konverzací v cizím jazyku pořád utíkat?

Dva roky jsem učila a doufám, že se k tomu zase jednou budu moci vrátit. S dětmi je totiž fajn. Nic neřeší, jsou bezprostřední a tak trošku naivní. Dospělí to většinou vůbec neumí. A to je škoda.

Krásné počasí mě láká nejen na hory, o víkendu jsme byli v ZOO na Svatém Kopečku. Ano, jsem jedna z mála dospělých, která si ZOO užívá, většinou se setkávám s názorem, že je to přece jen pro děti. Letos to byla moje čtvrtá ZOO, v červnu jsem stihla pražskou a ústeckou, v červenci berlinskou. ZOO v Olomouci je moje nejoblíbenější, i když je malá. Důvod? Vlci! Dnešní článek bude plný fotek.

Co se týče hor, jsem nenapravitelná. Mám je čím dál radši. Proto vychází už pátý díl mé Beskydské terapie! Trasy jsou tentokrát dvě. Pěkné a pohodové. Nasbírejte se mnou inspiraci na výlet a přesvěčte se na fotkách, že to tady máme moc hezké.

Co je na Facebooku, je pravda, říkali jsme vždycky. Facebook už ale není nejmocnější, překonává ho Instagram. Přitom by bylo nejlepší, kdybychom žili především v realitě... A co vy, špehujete poctivě své známé na sítích, nebo máte raději, když vám o své dovolené povyprávějí osobně?