Kájin blog

Na původním blogu kdysi vycházel nepravidelný seriál Myšlení malé Kájinky. Napadlo mě své starodávné omyly sepsat znovu. Některé už zazněly v původním provedení, jiné zveřejňuji poprvé v životě. Přečtěte si, co jsem si o světě kdysi myslela a podělte se o své vlastní dávné dojmy.

Posledních pár let jsem měla ve zvyku hodnotit úspěšnost uplynulého roku na základě uložených předsevzetí. Letos to dělat nebudu, protože bych se asi hodně popadala za hlavu. Nepovedlo se mi skoro nic! To ale vůbec nevadí. Dělala jsem spoustu jiných věcí, tak proč bych se na sebe zlobila? Podívejte se se mnou radši na to nej z roku 2019.

Budapešt jsme s Terkou plánovaly delší dobu, teď na ni konečně došlo. Z praktických a finančních důvodů jsme se přihlásily na jednodenní zájezd s cestovní kanceláří, což se neukázalo jako dobrý nápad. O nepovedené organizaci jste četli minule. Dnes mám pro vás rychloprůvodce městem. Zjistěte se mnou, co všechno se dá stihnout za 4,5 h.

O víkendu jsme se s kamarádkou Terkou vydaly do Budapeště. Z finančních a organizačních důvodů jsme se přihlásily na zájezd s cestovní kanceláří. A víte co? Byla to chyba! Byl to totiž dost děsivý zážitek. Na konci výletu jsem se lekla, že někdo unesl autobus! Samotné Budapešti se budeme, s dovolením, věnovat až příště. Dnes vám povyprávím, jaké drobrodružství si na nás cestovka připravila!

Po půl roce jsem se vrátila na místo činu. Přijela jsem do Prahy, abych prošla oblíbená místa a především abych navštívila svoji třídu, kterou jsem v červnu se slzami v očích opouštěla. Všude jsem se cítila jako doma, metro mi stále připadalo všední. Nejsem obyvatelka Prahy, nejsem ani turistka. Jsem něco mezi tím.

Minulý týden jsem mluvila o mém pracovním životě (odkaz), dnes si popovídáme o životě studijním. I když mi Mensa potvrdila IQ 148, což nasvědčuje tomu, že bych snad měla být dobrá studentka, mým nejvyšším vrcholem ve vzdělávání je a ještě dlouho bude maturita. Což je dost na nic, vzhledem k tomu, že jsem chodila na gympl. Proč jsem nedostudovala? A hodlám si někam podávat přihlášku?

Na jaře se změnilo všechno, co se změnit mohlo, co se mohlo pokazit, to se pokazilo. Probouzelo to ve mně staré známé pocity méněcennosti. Přišlo mi, že vůbec nic nedokážu. V lepších chvílích jsem si ale říkala, že to možná je jenom o úhlu pohledu. Teď už je mi dobře a vidím to všechno úplně jinak. Nejsem nic, dokázala jsem toho už hodně!

V červnu jsem se rozloučila se svoji třídou a od té doby se snažím vybudovat kariéru copywriterky na volné noze. Že to jde ztuha, asi nemusím zdůrazňovat. Víte, co je na moji práci nejtěžší? Řada z vás si možná tipuje, že se nedokážu doma na práci pořádně soustředit. Ve skutečnosti je to ale naopak. Nedokážu lenošit!

Před devíti lety jsem se poprvé podívala do Vídně a okamžitě jsem se do ní zamilovala. A tak jsem tam nedávno byla zas, přestože to bylo letos už podruhé. Tentokrát jela i Eliška, konečně jsem měla s kým jít na psí hřiště u Hofburgu. Poprvé jsem se prošla kolem Dunaje. Vídeň mě nikdy neomrzí!

Možná víte, že jsem v Praze chodila do kurzu finštiny. Teď bydlím zpátky ve Frýdku, kde se bohužel tak neatraktivní jazyk neučí. Začala jsem proto chodit do němčiny. Aspoň si připomenu, co jsem dříve uměla. Vybrala jsem si Prima School, protože mi vyhovoval čas kurzu a měli příjemnou cenu. Co myslíte, rozmluvím se, nebo budu před konverzací v cizím jazyku pořád utíkat?