Kájin blog

Čtu ráda a celkem hodně, průměrně více než jednu knížku týdně. Přečtené knihy zapisuju na seznam a od Vánoc 2017 je poctivě zapisuju do čtenářského deníku. Tady na blogu o nich příliš nemluvím, dnes ale udělám výjimku. Prozradím vám, které tři knihy na mne loni nejvíce zapůsobily a zkusím vám o nich něco málo povědět. Nezapomeňte mi do komentářů napsat, jaké knížky se líbily vám.

Dnešní článek navazuje na minulý s názvem Já a (marné) pokusy o kariéru muzikantky. Mluvila jsem o různých pokusech angažovat se v hudebních tělesech. Nejúspěšnější pokus jsem vynechala. Bylo jim avatgardně-neofolklorní trio Lingvisté, které zvládlo odehrát čtyři koncerty, přičemž dva se konaly ještě před vznikem souboru. Lingvisté si zaslouží vlastní článek. Tady je.

Sobotní večer jsem strávila hrou na housle. I kdy jsem si to užila, nakonec mám celkem smíšené pocity, protože to znovu otevřelo známý problém: Jsem muzikantka bez hudebního vyžití! Momentálně už nehraju ani těm dětem ve škole... Tady ale nechci brečet. Raději vám povyprávím o tom, jak jsem se v minulosti angažovala a jak jsem zakládala kapely.

Na původním blogu kdysi vycházel nepravidelný seriál Myšlení malé Kájinky. Napadlo mě své starodávné omyly sepsat znovu. Některé už zazněly v původním provedení, jiné zveřejňuji poprvé v životě. Přečtěte si, co jsem si o světě kdysi myslela a podělte se o své vlastní dávné dojmy.

Budapešt jsme s Terkou plánovaly delší dobu, teď na ni konečně došlo. Z praktických a finančních důvodů jsme se přihlásily na jednodenní zájezd s cestovní kanceláří, což se neukázalo jako dobrý nápad. O nepovedené organizaci jste četli minule. Dnes mám pro vás rychloprůvodce městem. Zjistěte se mnou, co všechno se dá stihnout za 4,5 h.

O víkendu jsme se s kamarádkou Terkou vydaly do Budapeště. Z finančních a organizačních důvodů jsme se přihlásily na zájezd s cestovní kanceláří. A víte co? Byla to chyba! Byl to totiž dost děsivý zážitek. Na konci výletu jsem se lekla, že někdo unesl autobus! Samotné Budapešti se budeme, s dovolením, věnovat až příště. Dnes vám povyprávím, jaké drobrodružství si na nás cestovka připravila!

Po půl roce jsem se vrátila na místo činu. Přijela jsem do Prahy, abych prošla oblíbená místa a především abych navštívila svoji třídu, kterou jsem v červnu se slzami v očích opouštěla. Všude jsem se cítila jako doma, metro mi stále připadalo všední. Nejsem obyvatelka Prahy, nejsem ani turistka. Jsem něco mezi tím.

Minulý týden jsem mluvila o mém pracovním životě (odkaz), dnes si popovídáme o životě studijním. I když mi Mensa potvrdila IQ 148, což nasvědčuje tomu, že bych snad měla být dobrá studentka, mým nejvyšším vrcholem ve vzdělávání je a ještě dlouho bude maturita. Což je dost na nic, vzhledem k tomu, že jsem chodila na gympl. Proč jsem nedostudovala? A hodlám si někam podávat přihlášku?

Na jaře se změnilo všechno, co se změnit mohlo, co se mohlo pokazit, to se pokazilo. Probouzelo to ve mně staré známé pocity méněcennosti. Přišlo mi, že vůbec nic nedokážu. V lepších chvílích jsem si ale říkala, že to možná je jenom o úhlu pohledu. Teď už je mi dobře a vidím to všechno úplně jinak. Nejsem nic, dokázala jsem toho už hodně!