pátek 16. února 2018

Nejkrásnější dárek k narozeninám...

...jsem si nadělila já sama!! A to tvrdím i přesto, že jsem zatím dostala jenom knížku a šátek (a oba dárky mi udělaly velkou radost). Koupila jsem si totiž něco velkého a úžasného. Ptáte se, co přesně to je? Ale no tak, přece byste nečekali, že vám to vyzradím hned v perexu. Pěkně si počkejte a čtete.

Letošní narozeniny slavím po delší době v pohodovém duchu. Předchozí troje narozeniny jsem trávila ve škole nebo v práci. Na dvacáté narozeniny mi dokonce na poslední chvíli skočila celodenní směna! Letos mi na narozeniny vyšly jarní prázdniny. Klidně bych si mohla dát nohy nahoru, místo oběda si zavolat poslíčka s pizzou a vůbec nic nedělat.

Dvacáté druhé narozeniny jsou super také v tom, že je psychicky snáším úplně v pohodě. Většinou mě o nich přepadá špatná nálada ze stárnutí.


  • Desáté narozeniny jsem obrečela. Dekáda mi dala zabrat. Navíc jsem myslela na to, že moji rodiče před deseti lety poprvé drželi miminko a říkala jsem si, že jim musí být dost líto, že už jsem tak velká.
  • Patnáctiny mi daly zabrat, protože jsou polovinou třicítky
  • V šestnácti jsem byla smutná z toho, že už mi není ani těch patnáct. 
  • V sedmnácti to ještě vygradovalo. 
  • Osmnáctiny zase přinesly plnoletost, a navíc jsem už byla o rok starší než dancing queen (young and slim, only seventeen, Abba). 
  • Když mi bylo devatenáct, čekala mě maturita a vysoká škola, což je dost děsivé samo o sobě, takže jsem byla skoro na dně. Se špatnými pocity mě k němu táhly i hleny, celou zimu jsem se nemohla zbavit zánětu dutin a nepříjemného vlhkého kašle.


Nejtragičtější byla dvacítka.
Dvacáté narozeniny jsem, jak už bylo zmíněno nahoře, strávila v práci. Měla jsem ten den mít jenom do dvou, ale sotva jsem přišla do práce, volala mi kolegyně, že má horečku a že jsem asi jediná, kdo to za ni odpoledne může vzít. A tak jsem tam seděla, marně čekala na zákazníky a přemýšlela. Do článku na blog jsem napsala:

Co mě tedy na dvacítce znepokojuje? Pocit, že jsem zatím vůbec nic nestihla. A že nevím, kdo jsem, jestli dělám, co je správné, a taky, a ještě... vlastně mě trápí pořád to samé, krize po střední škole, ztráta jistoty, milionkrát omílaná trápení. Dvacítka to zdůrazňuje.

Jsem ráda, že jsem do onoho dobového článku nahlédla. Díky němu jsem zjistila, že jsem se za ty dva roky neskutečně posunula, což je pravděpodobně důvod, proč nemám svou tradiční narozeninovou depresi.

  • Ukončila jsem vztah, který mi místo štěstí přinášel jen trápení. 
  • Našla jsem muže, se kterým zažívám přesný opak. 
  • Ujistila jsem se, že studuji správný obor. Vlastně vůbec nechápu, jak jsem o něm mohla pochybovat.
  • Přestěhovala jsem se. Dělám si věci po svém. Jím, co chci. A když je mi smutno, sednu do vlaku, přejedu republiku a setkám se s těmi, které mám ráda. 
  • Začala jsem učit. Učení je mnohem lepší práce než vysedávání v OC. Dalo mému životu nový rozměr. 
  • Více cestuji. Lákalo mě to už před dvacítkou. Nebylo s kým. 
  • Vrátila jsem se ke čtení. Ne že bych někdy přestala číst úplně, ale od opravdového knihomolství jsem měla na čas pauzu. Po dvacítce jsem se do čtení vrhla hlava nehlava (teda aspoň tolik, co mi dovolí čas). 
  • Chodím do finštiny. Za půl roku jsem se naučila víc než předtím za pět let. 
  • Vydělávám psaním. Plním si tak dlouholetý sen. 

Seznam by ještě mohl chvíli pokračovat. Jsem živým důkazem, že se dá být jednou řiťou po všech prdelach. (Jako že toho zvládám strašně moc najednou.)

Lidičky, vždyť já vlastně od dvaceti našla a udělala všechno to, co mi tehdy chybělo!
Dnes opravdu nemůžu říct, že jsem nic nestihla. Vždyť jsem už ve 21 letech dostala svoji vlastní třídu! Komu se to povede? 

A tak můžu pyšně prohlásit: Na to, že je mi teprve 22, jsem toho stihla už hodně!  Jsem prostě dobrá. Kdo by měl na mém místě špatnou náladu? 


Filozofování už bylo dost, radši se honem mrkneme na ten dárek. Už to vlastně není úplné tajemství, někteří jste se moje dárkové plány možná dozvěděli na Facebooku. Nechala jsem vás tam hádat.

Je to něco, co ve slabší verzi vlastním už deset let. Něco hrozně nebezpečného. Něco velkého (nemyslím to jen přeneseně).

Záhadu rozlouskla Bára. Správně odhalila, že si koupím koloběžku. Není se čemu divit, vždyť je to naše blogová odbornice na kolobrndy. Mimochodem, jestli nevíte, proč o koloběžce píšu jako o něčem nebezpečném, asi nevíte, co se mi loni stalo. Přečtěte si článek Spadla jsem.


První koloběžku jsem po dlouhém snění a přemlouvání rodičů dostala ke 12. narozeninám. Oblíbila jsem si ji, časem mi bohužel přestala vyhovovat velikostí. Loni jsem se na cyklo veletrhu zamilovala do jiných. Měla jsem nutkání koupit novou, ale smysl pro spoření mi to zakazoval. Nedávno jsem si řekla, že po deseti letech bych si ji přece jenom mohla dovolit. 

Takže... 

To je ona! <3 Moje nová Kostka ve srovnání s deset let starou K-line.



Těším se, až se na ní někam projedu. Snad to hned neskončí úrazem...

Večer vyrážíme s mužem do Bernu. Zase jsem podlehla Žlutým jízdám! Až se vrátím, budu vám o všem vyprávět.


Kája




Četli jste všechny nejnovější články? 


12 komentářů:

  1. Směle můžeme předpokládat, že se dožijete i dvojnásobku - takže jednou Vám bude 44!
    Myslíte někdy na vnoučata?
    Abyste mohla mít vnoučata, musíte mít nejdříve děti. Bez toho to jaxi nedejde. Vnoučata jsou odměnou za to, že člověk ty spratky puberťácký nezabil. ☺
    Přeji Vám všechno špatné ať se Vám vyhne a ať jsou Vaše dny nejméně do těch 44 plné slunce a radosti.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dětí mám dost v práci, tam mi bohatě stačí.

      Vymazat
  2. Jak já dříve ráda jezdila na koloběžce! :D Taky jsem se na ní několikrát pěkně rozsekala. Přesně ti rozumím s těmi pocity stárnutí, já budu za měsíc slavit 20 a mám pořád pocity, jako bych nestihla vůbec nic a že jsem za všemi hrozně pozadu :D doufám, že v těch 22 si budu moci říct, to co ty, že už jsem něco stihla :) mít už tak brzy svou vlastní třídu je skvělý úspěch :)

    OdpovědětVymazat
  3. Všechno nejlepší, hodně zdraví a ať se ti splní plno dalších snů!
    Taky jsem hned tipovala koloběžku. Zrovna nedávno jsem šla kolem obchodu, kde ve výloze byly koloběžky a láká mě si někdy nějakou pořídit. Časem snad jo. Zatím jsem ale kdysi dávno jezdila jen na půjčených od kamarádek a kamarádů, jak jsou takové ty skládací malé. Jednou jsem nešikovně při jízdě otočila řidítka a bum... Od té doby jsem na koloběžce nestála. :D Ale na koloběžce s většíma kolama bych takovej problém neměla.
    Hm, když si vzpomenu na ZŠ, tak nejmladším učitelkám, co si pamatuju, tam bylo tak 24.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty pidi skládací jsou hrozné. :D A to jsem po ní dřív toužila. Nechápu! :D

      Vymazat
  4. To je ale fešanda! :) Ten pocit, který jsi popisovala na Facebooku, takové to "Ta úžažůža kolobka je fakt moje!" jsem prožívala loni, když jsem dostala svého vysněného Trexxe. A doteď mě to nepřešlo.
    Asi se tebou nechám inspirovat a zas si někam vyjedu. Celou zimu spí, chudera.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje kolobka čeká v bytě na chodbě. Trošku mi tam překáží, když chci otevřít skříň, ale nějak nemám srdce ji odnést do kolárny. :( :D A vůbec, do kolárny patří kola. Měli by mi tady zařídit koloběžkáru!

      Vymazat
  5. To je super, že děláš, co tě baví a že sis takhle utřídila myšlenky a život. U mě to trvalo o trošku dýl, pamatuju si, jak jsem měla každý rok na narozeniny depresi, protože jsme nebyla spokojená se svým životem a zlomilo se to až někdy kolem 24 let, kdy jsem se osamostatnila a potkala svého nejlepšího muže. Tak ať se daří i v dalších letech!

    OdpovědětVymazat
  6. Tak dodatečně všechno nejlepší! Ta koloběžka vypadá nádherně, moc si ji užij! :) A ten seznam taky super, je skvělý, že si takhle plníš své sny. Někteří lidi pořád nechápou, jak je to důležité. :)

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už aby se oteplilo, nemůžu se dočkat, až se na ni budu prohánět. <3 Zatím jsem jela jenom do nedaleké směnárny a byla to pecka.
      Děkuji za přání. :)

      Vymazat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.