Maturita z hudební výchovy není fraška

Nedávno jsem tady obhajovala státní maturitu z češtiny, asi týden předtím se na jiném blogu řešila maturita z matematiky. Dovolte mi vytáhnout maturitní tématiku ještě jednou, s největší pravděpodobností už naposledy. Tentokrát bych se chtěla věnovat maturitě z hudebky. V pondělí jsem se na návštěvě na gymplu dozvěděla, že ji někteří zřejmě přehnaně podceňují. Naši hudebkáři podle nich nemají žádné nároky, studenti se vůbec nemusí připravovat a u maturity pak mluví jen tři minuty.


,,Kájo, a z čeho ty maturuješ?"
,,Státně z matiky a školně z němčiny a z hudebky."
,,Aha, hm.... ty asi nejsi moc chytrá, co?" Lítostivý tón.
,,Cože, proč bych nebyla chytrá?!?" Podrážděný tón.
,,No němčina a hudebka, to přece vůbec nemůže být těžké!"
Zasloužil by facku, ale na to mám Dana moc ráda.


Za prvé chytrá jsem, říkali mi to už ve školce, když jsem po čtvrté vyhrála v bodovací soutěži a stala se tak absolutní vítězkou celého školního roku. A za druhé nevím, proč by moje maturita měla být nějak výrazně jednodušší. Na němčinu jsem pyšná, maturita se mi podařila hezky, příprava mi šla, celý rok jsem měla pocit, že ji celkem umím používat (od té doby mé schopnosti bohužel degradovaly).

A hudebka?


Mnozí si asi maturitu z hudební výchovy vůbec neumíte představit. Na různách školách může navíc vypadat úplně jinak. Pojďme si tedy říct, jak taková maturita z hudebky vypadá u nás.

Maturant dostane dvacet pět otázek a seznam padesáti pěti skladeb. Otázky se skládá ze dvou částí; první, obsáhlejší část se týká hudební historie, druhá hudební teorie. Otázky si student vypracuje (nebo spíš nechá poslat od starších kamarádů) a našprtá, skladby ze seznamu poslouchá na dobrou noc a snaží se je identifikovat podle několika prvních tónů. K tomu navíc nacvičuje dvouminutové hudební vystoupení.

Samotná zkouška začíná poslechem skladby. Ta je vybrána tak, aby nějakým způsobem souvisela s otázkou, kterou si maturant vylosoval. Po minutě poslechu je skladba zastavena. Maturant má říct, jak se skladba jmenuje, kdo ji složil a vysvětlit, proč se hodí k vylosované otázce. K té pak asi deset minut hovoří. V závěru mu zkoušející poděkuje a vyzve ho, aby přešel k praktické části zkoušky. Student se ujme hudebního nástroje a něco zahraje. Nebo zazpívá, což by mělo mít trošku úroveň, praxe ze sprchy zde asi nestačí. Nevím, proč by toto všechno mělo být obecně jednodušší než jakýkoliv jiný předmět.

Z hudebky nemůže maturovat jen tak někdo, už vzhledem k praktické části by to měl být muzikant. Otázky se také lépe budou učit muzikantovi. Jednak už má nějaké základy z dějin hudby, navíc, ač to možná nevypadá, maturant musí hudbě trošku rozumět. Vysvětlovat akordy nebo intervaly by asi pro nezkušeného člověka vůbec nebylo jednoduché. A co si budeme vykládat, ono i na pochopení rozdílů mezi jednotlivými hudebními formami se hodí mít aspoň představu o tom, jak hudba funguje.

To by byla jakási selekce. Zde to ale nekončí! Kdo je muzikant, nemůže očekávat, že přijde bez přípravy a zazáří. Moment překvapení... je třeba se to našprtat! Stejně jako biolu, dějepis nebo základy společenských věd. Šprtat se kosti a části trávicí soustavy nebo hromadu krkolomných jmen a díla k tomu, to vyjde na stejno.

Já jsem se hudebce věnovala především v době zápalu plic. Stálo mě to dost času a čaje, a to se mi, prosím, takové věci většinou učí snadno.

Sečteno podtrženo: O maturitě z hudebky se NEDÁ říct, že by byla obecně jednodušší než maturita z jiných předmětů. Pro mne, hudebnici celou duší, byla určitě jednodušší než třeba chemie, které absolutně nerozumím. Na druhou stranu nějaký nehudební budoucí farmaceut to má určitě naopak. A o tom to přece je! Maturita je magický moment gymplu. Každý se konečně učí, co chce a co mu vyhovuje.

Takže tak. Maturita z hudební výchovy není fraška. A pokud ano, pak je fraškou úplně celá zkouška dospělosti.



Kája

Komentáře