Není to tak dávno, co jsem vám povídala o ranních rituálech. Dnes se přehoupneme přes celý den a podíváme se na večer. Spím během pěti minut jako zabitá, nebo se nekonečné hodiny převracím? A co jsem dělala jako dítě, když jsem byla nedobrovolně posílána do postele?
,,Dneska já jsem u maminky!" říkala důležitě ta, na kterou zrovna vyšla řada sedět při čtení pohádky u maminky na klíně. Bohužel jsme byly čím dál větší, a tak to jednoho dne skončilo. Musely jsme obě sedět vedle. Po pohádce jsme daly taťkovi pusu na dobrou noc. Pak jsme s mamkou odcházely do pokojíčku, často jsme se při tom držely za ruce a tvořily jakýsi kroužek. Navrhovaly jsme to slovy: ,,Půjdem srandovně?" V pokojíčku musela mamka každé zvlášť odříkat ,,dobrou noc a krásné sny a vyspinkej se do růžova". Pak odešla a my jsme měly spát. Samozřejmě jsme to nedělaly.
Jednou z oblíbených her byla hra na tučňáka. Představovala ho sestra, já jsem mu hrála maminku. Tučňák u každé své promluvy říkal ,,pinga pingví". Třeba: ,,Pinga pingví, já mám hlad, pinga pingví." Někdy měl i žízeň, v tu chvíli jsme se šly doopravdy napít do kuchyně... a vysloužily si nadávaní rodičů. Máme přece dávno spát!
Nám jejich řeči ale vůbec nevadily. Naopak jsme je rády chodily provokovat! Místo spaní jsme si občas nacvičily nějakou písničku nebo básničku a pak je šly rodičům předvést! Jindy jsem zpívala jenom já a zůstavaly jsme v pokoji. Já jsem byla měsíček, který hraje hudbu vílám na paloučku, sestra předváděla vílu a tancovala po pokoji...
Největší hrou byly naše velké plyšákové rodiny. V posteli jsme měly hromady plyšáků. Máme poschoďovku a já spím nahoře. Z toho jednoduše vznikla představa, že sestra se svými plyšáky bydlí v jeskyni a my bydlíme na jeskyni v dřevěném domečku. Každý plyšák měl svou specifickou osobnost, charakterizovat je ale nebudu, byli bychom tady asi až do Vánoc. V představách jsme toho zažili hodně, plyšáci se různě navštěvovali, sledovali televizi, zlobili a podobně. Místo večerníčku měli pořad Zvířatka dobrou noc, televize dělala při zapnutí zvuk džin, při vypnutí nič. Zvonek zvonil bim bam bom, čte-li to nějaký muzikant, první tón byl na pátém, druhý na třetím a třetí na prvním stupni durové tóniny.
Někdy jsem toho všeho měla dost. Od mala bylo jasné, že budu skřivan, kdeždo sestra sova. Když jsem chtěla spát, řekla jsem: ,,Od teďka jsem hluchá!" a pak jsem na sestru přestala reagovat. Bez toho bychom mnohdy asi nikdy neusly.
Z toho jsme už samozřejmě vyrostly. Ani nechodíme společně spát, sestra tu buď nespí vůbec, nebo tráví půlku noci u počítače. Jen jednou za čas se stane, že se večer nějak zabavíme spolu a pak ne a ne odejít do postele. Jako třeba jednou před Vánoci, když jsme místo spánku lepily linecké. Atd. Apod.
Jsem skřivan, spát chodím relativně brzo a další den nevyspávám. Občas mi však hodně dlouho trvá, než usnu. Vlastně vůbec nechápu, jak někdo může usnout, sotva si lehne.
Na úvod se musím zachumlat do peřiny. Ať je léto nebo zima, v posteli mě vždycky zachvátí krátká zimnice. Když se zahřeju, začne mi do hlavy skákat hromada myšlenek. A já ne a ne usnout. Je úplně běžné, že ještě po hodině i přes velkou únavu nespím. Jít do hajan později by mi asi taky moc nepomohlo, většinou platí, že čím víc jsem unavená, tím déle se válím a tím neklidnější mám potom spánek. Po koncertech jdu spát třeba ve tři, o půl páté konečně zaberu, ale pořád se budím a sleduuju čas na mobilu. V sedm mám definitivně dospáno. Meduňkový čaj nepomáhá, je to marné.
Někdy jsou problémy s usnutím výraznější. Myšlenky jsou zlé a já jsem úplně živá. Jednou jsem dokonce začala uklízet! Většinou však končím u notebooku a psaní. Nebo u kreslení. Jednou jsme si dlouho chatovaly s An. Poslední metodou na usnutí je obyčejné počítání oveček. Ne však po jedné, z toho jsem už dávno vyrostla. Moje ovčerky chodí po skupinkách, třeba po sedmi, třinácti, sedmnácti... Počítání je pak mnohem složitější a účinněji koncentruje myšlenky. Ovšem jen v případě, že nezačnou utíkat k matematice a uvažovat, jak je to vlastně s tou tranzitivní relací...
Možná si teď říkáte, že mám vážný problém. A že bych si měla někam zajít. A že musím vypadat jako zombík. Není tomu tak. Jasně, občas se opravdu cítím nevyspaná, ale to asi každý. Většinou jsem celý den plná energie. A to i v dny, kdy jsem zcela bez kofeinu. :-)
A jak vypadají vaše večery? A hlavně, jak vypadaly vaše večery v dětství?
,,Dneska já jsem u maminky!" říkala důležitě ta, na kterou zrovna vyšla řada sedět při čtení pohádky u maminky na klíně. Bohužel jsme byly čím dál větší, a tak to jednoho dne skončilo. Musely jsme obě sedět vedle. Po pohádce jsme daly taťkovi pusu na dobrou noc. Pak jsme s mamkou odcházely do pokojíčku, často jsme se při tom držely za ruce a tvořily jakýsi kroužek. Navrhovaly jsme to slovy: ,,Půjdem srandovně?" V pokojíčku musela mamka každé zvlášť odříkat ,,dobrou noc a krásné sny a vyspinkej se do růžova". Pak odešla a my jsme měly spát. Samozřejmě jsme to nedělaly.
Jednou z oblíbených her byla hra na tučňáka. Představovala ho sestra, já jsem mu hrála maminku. Tučňák u každé své promluvy říkal ,,pinga pingví". Třeba: ,,Pinga pingví, já mám hlad, pinga pingví." Někdy měl i žízeň, v tu chvíli jsme se šly doopravdy napít do kuchyně... a vysloužily si nadávaní rodičů. Máme přece dávno spát!
Nám jejich řeči ale vůbec nevadily. Naopak jsme je rády chodily provokovat! Místo spaní jsme si občas nacvičily nějakou písničku nebo básničku a pak je šly rodičům předvést! Jindy jsem zpívala jenom já a zůstavaly jsme v pokoji. Já jsem byla měsíček, který hraje hudbu vílám na paloučku, sestra předváděla vílu a tancovala po pokoji...
Největší hrou byly naše velké plyšákové rodiny. V posteli jsme měly hromady plyšáků. Máme poschoďovku a já spím nahoře. Z toho jednoduše vznikla představa, že sestra se svými plyšáky bydlí v jeskyni a my bydlíme na jeskyni v dřevěném domečku. Každý plyšák měl svou specifickou osobnost, charakterizovat je ale nebudu, byli bychom tady asi až do Vánoc. V představách jsme toho zažili hodně, plyšáci se různě navštěvovali, sledovali televizi, zlobili a podobně. Místo večerníčku měli pořad Zvířatka dobrou noc, televize dělala při zapnutí zvuk džin, při vypnutí nič. Zvonek zvonil bim bam bom, čte-li to nějaký muzikant, první tón byl na pátém, druhý na třetím a třetí na prvním stupni durové tóniny.
Někdy jsem toho všeho měla dost. Od mala bylo jasné, že budu skřivan, kdeždo sestra sova. Když jsem chtěla spát, řekla jsem: ,,Od teďka jsem hluchá!" a pak jsem na sestru přestala reagovat. Bez toho bychom mnohdy asi nikdy neusly.
Z toho jsme už samozřejmě vyrostly. Ani nechodíme společně spát, sestra tu buď nespí vůbec, nebo tráví půlku noci u počítače. Jen jednou za čas se stane, že se večer nějak zabavíme spolu a pak ne a ne odejít do postele. Jako třeba jednou před Vánoci, když jsme místo spánku lepily linecké. Atd. Apod.
Jsem skřivan, spát chodím relativně brzo a další den nevyspávám. Občas mi však hodně dlouho trvá, než usnu. Vlastně vůbec nechápu, jak někdo může usnout, sotva si lehne.
Na úvod se musím zachumlat do peřiny. Ať je léto nebo zima, v posteli mě vždycky zachvátí krátká zimnice. Když se zahřeju, začne mi do hlavy skákat hromada myšlenek. A já ne a ne usnout. Je úplně běžné, že ještě po hodině i přes velkou únavu nespím. Jít do hajan později by mi asi taky moc nepomohlo, většinou platí, že čím víc jsem unavená, tím déle se válím a tím neklidnější mám potom spánek. Po koncertech jdu spát třeba ve tři, o půl páté konečně zaberu, ale pořád se budím a sleduuju čas na mobilu. V sedm mám definitivně dospáno. Meduňkový čaj nepomáhá, je to marné.
Někdy jsou problémy s usnutím výraznější. Myšlenky jsou zlé a já jsem úplně živá. Jednou jsem dokonce začala uklízet! Většinou však končím u notebooku a psaní. Nebo u kreslení. Jednou jsme si dlouho chatovaly s An. Poslední metodou na usnutí je obyčejné počítání oveček. Ne však po jedné, z toho jsem už dávno vyrostla. Moje ovčerky chodí po skupinkách, třeba po sedmi, třinácti, sedmnácti... Počítání je pak mnohem složitější a účinněji koncentruje myšlenky. Ovšem jen v případě, že nezačnou utíkat k matematice a uvažovat, jak je to vlastně s tou tranzitivní relací...
Možná si teď říkáte, že mám vážný problém. A že bych si měla někam zajít. A že musím vypadat jako zombík. Není tomu tak. Jasně, občas se opravdu cítím nevyspaná, ale to asi každý. Většinou jsem celý den plná energie. A to i v dny, kdy jsem zcela bez kofeinu. :-)
A jak vypadají vaše večery? A hlavně, jak vypadaly vaše večery v dětství?
Kája
Komentáře
Okomentovat
Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.