8 důvodů, proč nikdy nevydám knihu

Před deseti lety jsem každý den po malých kouscích datlovala do počítače příběh. Těšila jsem se, že ho potom pošlu do nakladatelství, tam z něj budou uneseni a za krátko ho vydají. Psaním se zabývám od šesti let. Dlouhé roky jsem snila o tom, že budu spisovatelka. Asi v patnácti mi ale došlo, že se to nikdy nestane. A jak čas plyne, dochází mi to čím dál víc. Proč nikdy nevydám knihu? Zde je seznam závažných důvodů.




Milí zlatí. Celý článek je míněn ze srandy. Ne, opravdu v něm nefňukám. Jestli to nechápete, radši rychle běžte pryč z mého blogu. Kdybyste si přečetli pár dalších článku zřejmě byste mě měli za úplně blbou. Chtěla jsem být spisovatelka, ale už pár let vím, že nikdy nebudu. No a co - stejně jsem měla o své kariéře dost naivní představy. Doufala jsem, že se budu celé dny jen procházet, hledat inspiraci a večer psát a psát. Předpokládala jsem, že mě psaní normálně uživí. 

Podobně jsem také plánovala kariéru chovatelky psů. Už naštěstí dávno vím, že to opravdu není způsob obživy. Abych si vydělala aspoň na chleba, musela bych mít psů a fen celou smečku, nedbat na bonitaci, všechny feny vnímat jen jako továrnu na štěňata. Musela bych zkrátka mít to, čemu se říká množírna. Fuj.

Podobně, jako jsem sepsala důvody, proč nevydám knihu, bych mohla sepsat také důvody, proč nikdy nebudu zdravotní sestra, což jsem jednu dobu plánovala. Kamarádka by zase mohla sepsat, proč nebude kosmonaut. Tento článek zkrátka není míněn tak vážně, jak si někteří myslíte... 


1. Nemám nápady! 

Na základce jsem jimi překypovala. Byla jsem teprve v půlce jedné knížky, a už jsem věděla, o čem bude druhá. Nápady ovšem mívaly značné nedostatky: náměty si bývaly dost podobné, zápletky nebyly dost zapletené a osudy postav bývaly značně nepravděpodobné

Chcete důkaz? Ve zkratce vám popíšu příběh Lucky Greenové. Jela s rodiči na dovolenou do Afriky. Tam si ji vystopovali zlí lidé a unesli ji. Zavřeli ji do obrovského domu. Lucka ho musela udržovat v absolutní čistotě. A tak chudina od rána do večera chodila s vysavačem, hadrem nebo prachovkou a uklízela. Každý večer za to dostávala obrovskou čokoládu. Jednoho dne se ale pořádně naštvala, vyskočila oknem, utekla a ohlásila se na policii. Upřímně: Co byste si mysleli o spisovatelce, kdybyste přečetli takovou knihu? Na mou obranu - bylo mi jedenáct



2. Hlavní roli by hrál pes

Kdybych se už přece  jenom pokusila vymyslet nějaký příběh, byl by o nějakém správňackém psovi. Problém je v tom, že by určitě nedosahoval takových kvalit, jakých dosahují jiné podobné knížky. Pak by moje dílo všichni srovnávali s Marley a já a to by pro mne znamenalo propad do liteárního odpadu. Hurá! 



3. Nedokážu příběh rozvinout 

Když už mě přece jen napadne nějaký peckovní námět, nedokážu ho pořádně rozvinout. Na starém notebooku mám složku plnou charakteristik postav, popisů prostředí a jednoduchých osnov. Po pár týdnech mě daný námět úplně omrzel a šla jsem dál. Druhý příklad tvoří knihy, které jsou napsány zhruba po stranu 20. Nejdřív paráda, ale pak mi nějak docházelo, že to není ono a vlastně vůbec nevím, jak by měla kniha mezi dvacátou a poslední stranou vypadat. 



4. Jsem členem spisovatelské skupiny na FB 

Jsem pasivní členkou tematické skupiny. S utrpením sleduju, jak všichni ti skvělí lidi tvoří úžasné příběhy, řeší volbu správných slov, srovnávají tři téměř totožné věty a vybírají tu nelepší stavbu, oslavují smlouvy na vydání knihy nebo rovnou křest nejnovějšího titulu. 

Jo, vyskytují se tam i podobní tragédi jako já, kteří břečí nad tím, že poslední měsíc nenapsali jedinou stranu. Celkový dojem ze skupiny je ovšem značně znepokojivý. Vidím hromadu úspěchů jiných, zatímco mi ve Wordu brečí rozepsaná kniha, ke které se mi vůbec nechce vracet. 



5. Umím psát jenom o sobě! 

Jestli mi něco jde, tak je to psaní o sobě. Blog je tomu úžasným důkazem. Bohužel je to ale jediné, co doopravdy umím! Znamená to tedy, že mám napsat knihu o sobě? Inspirovanou životem? Fajn, jestli chcete román Jak jsem poznala vašeho otce, můžu se do toho pustit. Zavání to ovšem žánrem, do kterého se mi fakt nechce. 

A kdyby to měla být obyčejná autobiografie? To bych nejdřív musela být slavná. Což je docela začarovaný kruh, vzhledem k tomu, že jsem se hodlala proslavit jako spisovatelka! 



6. Co by na to řekli lidi? 

Nervozita podobná z té, že může kdykoliv kdokoliv přijít na můj blog. Třeba i děti z mé třídy nebo jejich rodiče, což mě značně znepokojuje. A vydat knihu? Z toho mám přímo husinu. Musela by vyjít pod pseudonymem. A rozhodně by to nebyla Žabka Umělkně, to už je profláklé. 



7. Nemám téma diplomové práce! 

S trochou dobré vůle by se dala knihou nazvat diplomová práce. Je tak?
Bohužel ani ta se nekoná. Aspoň ne zatím. Těšila jsem se, že se do ní brzy pustím, ale nezískala jsem téma. Tak snad za rok, no...


8. Mé dílo by pochopilo jen málo lidí


Často se stává, že někdo nechápe můj humor a má mě kvůli tomu za blbou. V životě je to fajn - aspoň se filtrují lidi, kteří mi za to nestojí.

Na blogu mě to trochu štve. Jen malé procento článků je psáno bez humoru a v naprosté vážnosti. Proto je většina článků obecně nedoceněna. Jako třeba tento. Ach jo.




Je to marné.
Spiska ze mne nebude. Nikdy si nezatancuju ve StarDance!


Kája




Komentáře

  1. Když jsem byla malá, tak jsem také psala příběhy, pohádky a tak. Nejčastěji u babičky na stroji. Nedávno jsem jich pár našla :D.
    Nepíšeš na internetu nějaké příběhy na přání? Nepletu-li se snad.
    Jinak s tím StarDance mě úplně dorazilo :D. Přesný. Ráda tančím a taky bych tam někdy chtěla být, ale to se mi nikdy nestane :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také ráda tnacuju a chodila jsem do tanečního kroužku. Být profi sportovec ale není to, co by se mi líbilo. Celý život se pak točí jen kolem tréninků a závodu, eventuelně ještě stravy a tak. To není nic pro mne! Nedokázala jsem si představit, že bych do toho kroužku chodila dvakrát týdně, natož aby byl třikrát a ještě k tomu vždycky dvojnásobné délky! Takže jsem doufala, že budu slavná spisovatelka a pak mě pozvou do StarDance. Myslím, že by mi to tam šlo. Jen se nějak proslavit, no. :D

      Vymazat
  2. Taky si vzpomínám na podobné příběhy z dětství, které jsem si psala do sešítku a později do počítače. :D Doma i ve škole mi říkali, jak hezky píšu a že třeba jednou budu psát knihy. Po pravdě jsem se přímo o to nikdy nepokoušela, protože jsem u toho nedokázala vydržet a stejně jako ty příběh rozvinout. Napsala jsem pár stránek a konec, plus jsem taky psala hlavně o sobě. Tak jsem ráda, že existují blogy a můžu svoji lásku ke psaní uplatnit takto. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, blogy nad zlato! :) Navíc si psaním i trochu vydělávám, což je milá třešnička na dortu.

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ve 23 letech jsem bývalá učitelka, jaký je můj příběh?

Mensistka bez vysoké školy aneb Budu ještě studovat?

Droga jménem KINEDRYL