Za co jste jako děti utráceli?

Pomalu ale jistě si zvykám, že děti dostávají pomalu vyšší kapesné než já výplatu a že ho jsou schopny utratit během jednoho dne obědem z KFC zalitým Bubble tea a pak několikanásobnou návštěvou našeho kina. I tak se ale trochu divím. A proto se vás ptám: Za co jste jako dítě utráceli vy? Na oplátku vám povím o svém utrácení...

Šetřit jsem začala někdy ve školce, krátce po té, co jsme se sestrou dostaly od prababičky každá svůj balíček mincí. Mamka nás tehdy vzala do hračkářství a koupila nám pokladničky. Trochu drobných nám do nich zbylo jako nějaký vstupní kapitál. Od té doby jsme čas od času dostaly nějaké drobné, ze začátku desetníky a dvacetníky, pak i koruny a dvoukoruny. Občas se nám poštěstilo a dostaly jsme pětikorunu. Později, možná tak ve třetí třídě, u mne občas skončila i desetikoruna. V tu chvíli jsem se cítila jako úplný boháč.

Jako první jsme si za dlouze spořené peníze koupily keny. Naše barbiny totiž nutně potřebovaly ženichy. Trochu pobychubuju, že se nám podařilo našetřit opravdu tolik peněz. Podezírám mamku, že nás nechala nějakou dobu výchovně šetřit, a pak nám část doplatila. Jestli to udělala doopravdy, nevím. Tajila to. Aby nám nezničila ten skvělý dospělácký pocit, že jsme si něco koupily za svoje peníze! (Tím, že jsme měly Keny, jsme najednou potřebovaly i nějaké miminka pro barbiny... Naštěstí byl brzo den dětí.)

O něco později jsme si za peníze z pokladničky koupily krásné plyšové medvědy. Zamilovaly jsme se do nich v letáku. A pak přišla revoluce. V průběhu páté třídy jsem začala dostávat kapesné! Závratnou částku. Krásných devět korun týdně!

Asi se ptáte, proč ne deset. Věc se má tak, že ve skutečnosti jsem dostávala třicet. Pokud jsem ale jezdila poctivě do hudebky - a to jsem jezdila, jsem přece vzorná holka - padlo dvacet jedna korun za autobus. Byl jsem ještě moc malá na chození pěšky. S tím jsem začala až koncem šesté třídy. Za ušetřené peníze jsem si kupovala zmrzlinu. Většinou grepovou, tu jsem v té době úplně milovala.

Pak se kapesné různě zvedalo a zmenšovalo, naposledy jsem dostala čtyři stovky loni v dubnu. Pak jsem už během maturity začínala pracovat.

Celý život jsem šetřivý tvor. Zatímco sestra nosila z papírnictví další a další obrázkové bloky, já se na ně chodila jen obdivně dívat. Jako v mnoha věcech i v tomto jsme každá úplně jiná. Zatímco já bych třeba v sedmé třídě mohla klidně koupit něco za tisícovku, kdyby mi ji ovšem nebylo líto, ona se ještě dnes musí snažit, když chce jít za dva týdny na koncert, který stojí stovku.

Největší výdaje jsem měla v páté třídě, když se rozjela mánie sbírání nálepek. Rozhodně jsem si je nekupovala takovým tempem jako spolužáci. Mnohdy jsem kvůli tomu byla za trapnou. Když ale vezmeme v potaz můj devíti korunový příjem týdně, byl můj rozpočet tehdy pěkně schodkový. Časem mě sbírka nálepek omrzela a hrozně jsem litovala, že jsem za ně vůbec utrácela. Kolik bych už měla našetřeno, kdybych si nic nekupovala? Fakt, že by ty peníze stejně jen tak ležely v pokladničce, mé výčitky vůbec nesnižoval.

Šetřivost se projevovala především v případě, když se ke mně dostala nějaká větší částka najednou. Třeba tři stovky k narozeninám od babičky. Mamka mi vždycky říkala, ať si za ně něco koupím. Abych jakože měla ten dárek. Jenomže já jsem stejně nikdy nevěděla, co bych mohla chtít. Mnohem víc se mi líbila stoupající částka v šuplíku (později i na účtu).

Drží se mě to ještě teď. Příjmy pro mne znamenají vyšší částku na kontě, ne možnost si něco koupit. Takže bych opravdu nemohla udělat to, co dělají dnešní děti v OC. Jsem divná. Ale jednou to snad procestuju! Možná...



A co vy? Dostávali jste kapesné? Utratili jste ho hned, nebo jste si na něco šetřili?

Kája