Jedu na bruslích, celá vyplašená z vysokého počtu dětí na kluzišti, když tu najednou... díra! Zavrávorám, zakřičím a... zůstávám stát! Žádný pád se nekoná. ,,Uuuuuf," ulevím si. Najednou mě napadá, že jsem vlastně udělala velký pokrok: snad poprvé jsem zvládla podobnou nedokonalost ledu bez pádu. S tím se přece musím někomu pochlubit. A když už jsem u toho... vždyť já ještě nikdy nepsala na blog o bruslení!
Nešťastné pokusy
Poprvé mě na brusle postavili jako prvňačku. Přišli jsme se třídou na halu, paní učitelka nám zavázala brusle a poslala nás na kluziště. Úplných začátečníků se tam ujal nějaký trenér, ale moc pozornosti nám nevěnoval. Byli jsme spíše takoví samouci.
Rodičové nebruslili, nikdy mě na halu nevzali. Se školou jsme chodili cca třikrát za rok, což je docela málo. Bruslit jsem se nenaučila. Ještě v páté třídě jsem po ledu spíše chodila. Ostatní byli mnohem zkušenější a smáli se mi. Chodila jsem na hokejovou třídu, takže spousta spolužáků bruslila fakt dobře. Bylo mi z toho na nic. Na druhém stupni jsem se už ze školního bruslení raději ulívala.
Částečně jsem k tomuto sportu cítila odpor. Nevím, jak se ve druháku (= deváté třídě) kámošce podařilo vytáhnout mě na bruslení veřejnosti. Šla jsem dokonce dvakrát! Možná bych šla i víckrát, kdyby se mi na druhém bruslení nestala ta hrozná věc. Vjela jsem do nějaké díry a spadla. Koleno to odneslo tak, že se mi do večera trochu špatně chodilo a pár dalších týdnů jsem byla ozdobena obrovskou modřinou.
Šťastný pokus
Další přestávka od bruslení trvala tři roky. Utlo ji paradoxně zbourání haly.
,,Co je to nesmysl?" diví se čtenáři. Ráda vám to vysvětlím. Starou halu zbourali na podzim. Se stavěním nové se mělo začít až na jaře. Co chudáci hokejisti, mají na každý trénink jezdit až do Ostravy? Aby to alespoň malým klukům trochu ulehčili, postavili provizorní halu. Byl to takový stan, uvnitř kluziště a pár laviček. Stál na parkovišti u fotbalového stadionu. Jako zázemí sloužily šatny fotbalistů. Schválně kdo ví, kde je fotbalové hřiště. Na blogu jsem to už párkrát zmiňovala: Kousek od místa, kde jsem bydlela! A když říkám kousek, myslím opravdu kousek, či spíš kousíček. V podstatě by se dalo říct, že jsem měla kluziště hned za domem. To bych přece byla blázen, kdybych se nevypravila na veřejné bruslení, že jo!
No dobře. Trošku mě sestřička přemlouvat musela. Ale šla jsem. Jezdila jsem jak děcko. Pořád jsem se přidržovala mantinelu. Ujet souvisle jedno kolečko pro mne bylo nemožné. Nicméně - bavilo mě to. Příště jsem šla zas. A příště zas. Chodila jsem skoro na každé bruslení veřejnosti, tzn. dvakrát týdně. Nabírala jsem jistotu. Na ukončování sezóny jsem už byla přesvědčená, že mi to fakt jde.
Stan zbourali, postavili novou halu a bylo po srandě. Když není kluziště za domem, chce to víc vůle se tam vypravit. Obávám se, že tak dobře jako ten první rok už nikdy bruslit nebudu. Ale je mi to fuk. Baví mě to!
A to i přesto, že občas spadnu. Důvodem bývají většinou díry v ledu nebo děti. Díry jsou vám asi jasné. A děti? Uvedu příklad.
Předjelo mě dítě. Překřížilo mi cestu, jelo doleva. Tomu se ještě dalo docela dobře přizpůsobit. Jenomže! Dítě si to náhle rozmyslelo a ve zlomku vteřiny změnilo směr. Najednou mi znovu křížilo cestu! Nestihla jsem víc, než zakřičet a vrazit do něj. Spadla jsem, nabila jsem si kostrč. Dítě to ustálo! ,,Pardon," píplo a odjelo pryč. Svět je hrozně nespravedlivý!
Bruslení je místo setkání spousty známých. Aspoň teda ve Frýdku, na bohnickém kluzišti nikoho neznám. Kromě sportu tedy očekávám i konverzaci. Když náhodou nikoho nepotkám, nemá bruslení takovou hodnotu. To se ale většinou nestává. Jednou jsem tam potkala i kámošku, o které jsem předtím více než rok neslyšela.
Bruslení je také činnost, jak se vyblbnout s kamarády. S těmi mými to jde fakt dobře - aby ne, když si říkáme Střelení. Před psaním článku jsem se ladila do správné nálady sledováním našich ,,krasobruslařských" videí.
Bruslení je velký adrenalin. Obzvlášť začátkem sezóny vždycky pěkně panikařím. Jezdím a při tom se strašně bojím, že do mne někdo vrazí nebo mi vjede do cesty. Děsí mě představa pádu, přestože vím, že mě po něm většinou nic moc nebolí. Nerada jezdím s někým za ruku. Skončit na hromadě je moje noční můra. Nejvíc ze všeho nesnáším ty, co mě stresují schválně. Nevěřili byste, čeho všeho jsou rádoby kamarádi schopní. Jedna holka od baráku mě třeba coby ještě nezkušenou nejistou bruslařku vzala za ruku a hrooozně rychle mě sebou vláčela po kluzišti. Řvala jsem jak tur. Takové věci se Káji nedělají!
Pražské vs. frýdecké bruslení
Tady v Praze chodíme na venkovní kluziště. No, kluziště, spíš takové kluzišťátko. Pro někoho, kdo je zvyklý na hokejovou halu, je ledová plocha o velikosti 20x40 m nedostačující. Směr bruslení se při dobré vůli organizátoru změní po půl hodině, obvykle se ho však nikdy nedočkám. Led se upravuje jednou za uherský rok. A nehraje tam hudba!
Naše frýdecká hala jasně vítězí. Led upravený, změna směru co čtvrt hodiny, obrovská plocha a metalový doprovod. Bruslení veřejnosti se však bohužel koná v neděli večer, v době, kdy už musím být na cestě do Prahy. Musím se spokojit s bruslením v Bohnicích.
Jednu výhodu přece jenom má: Zdejší nedokonalost ledu učí držet rovnováhu. Po letošní zimě už mě nikdy nic nepřekvapí. Všechno zlé je pro něco dobré. Sbohem, modřiny!
Jak jste na tom s bruslením vy? Pochlubte se.
Poznámka: Na kolečkových nejezdím, takže se nedivte, že mi to na ledu vůbec nešlo.
Nešťastné pokusy
Poprvé mě na brusle postavili jako prvňačku. Přišli jsme se třídou na halu, paní učitelka nám zavázala brusle a poslala nás na kluziště. Úplných začátečníků se tam ujal nějaký trenér, ale moc pozornosti nám nevěnoval. Byli jsme spíše takoví samouci.
Rodičové nebruslili, nikdy mě na halu nevzali. Se školou jsme chodili cca třikrát za rok, což je docela málo. Bruslit jsem se nenaučila. Ještě v páté třídě jsem po ledu spíše chodila. Ostatní byli mnohem zkušenější a smáli se mi. Chodila jsem na hokejovou třídu, takže spousta spolužáků bruslila fakt dobře. Bylo mi z toho na nic. Na druhém stupni jsem se už ze školního bruslení raději ulívala.
Částečně jsem k tomuto sportu cítila odpor. Nevím, jak se ve druháku (= deváté třídě) kámošce podařilo vytáhnout mě na bruslení veřejnosti. Šla jsem dokonce dvakrát! Možná bych šla i víckrát, kdyby se mi na druhém bruslení nestala ta hrozná věc. Vjela jsem do nějaké díry a spadla. Koleno to odneslo tak, že se mi do večera trochu špatně chodilo a pár dalších týdnů jsem byla ozdobena obrovskou modřinou.
Šťastný pokus
Další přestávka od bruslení trvala tři roky. Utlo ji paradoxně zbourání haly.
,,Co je to nesmysl?" diví se čtenáři. Ráda vám to vysvětlím. Starou halu zbourali na podzim. Se stavěním nové se mělo začít až na jaře. Co chudáci hokejisti, mají na každý trénink jezdit až do Ostravy? Aby to alespoň malým klukům trochu ulehčili, postavili provizorní halu. Byl to takový stan, uvnitř kluziště a pár laviček. Stál na parkovišti u fotbalového stadionu. Jako zázemí sloužily šatny fotbalistů. Schválně kdo ví, kde je fotbalové hřiště. Na blogu jsem to už párkrát zmiňovala: Kousek od místa, kde jsem bydlela! A když říkám kousek, myslím opravdu kousek, či spíš kousíček. V podstatě by se dalo říct, že jsem měla kluziště hned za domem. To bych přece byla blázen, kdybych se nevypravila na veřejné bruslení, že jo!
No dobře. Trošku mě sestřička přemlouvat musela. Ale šla jsem. Jezdila jsem jak děcko. Pořád jsem se přidržovala mantinelu. Ujet souvisle jedno kolečko pro mne bylo nemožné. Nicméně - bavilo mě to. Příště jsem šla zas. A příště zas. Chodila jsem skoro na každé bruslení veřejnosti, tzn. dvakrát týdně. Nabírala jsem jistotu. Na ukončování sezóny jsem už byla přesvědčená, že mi to fakt jde.
Stan zbourali, postavili novou halu a bylo po srandě. Když není kluziště za domem, chce to víc vůle se tam vypravit. Obávám se, že tak dobře jako ten první rok už nikdy bruslit nebudu. Ale je mi to fuk. Baví mě to!
A to i přesto, že občas spadnu. Důvodem bývají většinou díry v ledu nebo děti. Díry jsou vám asi jasné. A děti? Uvedu příklad.
Předjelo mě dítě. Překřížilo mi cestu, jelo doleva. Tomu se ještě dalo docela dobře přizpůsobit. Jenomže! Dítě si to náhle rozmyslelo a ve zlomku vteřiny změnilo směr. Najednou mi znovu křížilo cestu! Nestihla jsem víc, než zakřičet a vrazit do něj. Spadla jsem, nabila jsem si kostrč. Dítě to ustálo! ,,Pardon," píplo a odjelo pryč. Svět je hrozně nespravedlivý!
Bruslení je místo setkání spousty známých. Aspoň teda ve Frýdku, na bohnickém kluzišti nikoho neznám. Kromě sportu tedy očekávám i konverzaci. Když náhodou nikoho nepotkám, nemá bruslení takovou hodnotu. To se ale většinou nestává. Jednou jsem tam potkala i kámošku, o které jsem předtím více než rok neslyšela.
Bruslení je také činnost, jak se vyblbnout s kamarády. S těmi mými to jde fakt dobře - aby ne, když si říkáme Střelení. Před psaním článku jsem se ladila do správné nálady sledováním našich ,,krasobruslařských" videí.
Bruslení je velký adrenalin. Obzvlášť začátkem sezóny vždycky pěkně panikařím. Jezdím a při tom se strašně bojím, že do mne někdo vrazí nebo mi vjede do cesty. Děsí mě představa pádu, přestože vím, že mě po něm většinou nic moc nebolí. Nerada jezdím s někým za ruku. Skončit na hromadě je moje noční můra. Nejvíc ze všeho nesnáším ty, co mě stresují schválně. Nevěřili byste, čeho všeho jsou rádoby kamarádi schopní. Jedna holka od baráku mě třeba coby ještě nezkušenou nejistou bruslařku vzala za ruku a hrooozně rychle mě sebou vláčela po kluzišti. Řvala jsem jak tur. Takové věci se Káji nedělají!
Pražské vs. frýdecké bruslení
Tady v Praze chodíme na venkovní kluziště. No, kluziště, spíš takové kluzišťátko. Pro někoho, kdo je zvyklý na hokejovou halu, je ledová plocha o velikosti 20x40 m nedostačující. Směr bruslení se při dobré vůli organizátoru změní po půl hodině, obvykle se ho však nikdy nedočkám. Led se upravuje jednou za uherský rok. A nehraje tam hudba!
Naše frýdecká hala jasně vítězí. Led upravený, změna směru co čtvrt hodiny, obrovská plocha a metalový doprovod. Bruslení veřejnosti se však bohužel koná v neděli večer, v době, kdy už musím být na cestě do Prahy. Musím se spokojit s bruslením v Bohnicích.
Jednu výhodu přece jenom má: Zdejší nedokonalost ledu učí držet rovnováhu. Po letošní zimě už mě nikdy nic nepřekvapí. Všechno zlé je pro něco dobré. Sbohem, modřiny!
Jak jste na tom s bruslením vy? Pochlubte se.
Kája
Poznámka: Na kolečkových nejezdím, takže se nedivte, že mi to na ledu vůbec nešlo.
Když zbourali halu, fakt mě to štvalo, ale ta nová je hezčí :). Já občas bruslím, tak jednou ročně.
OdpovědětVymazatNová hala je hezká. O Frýdě se to už říct nedá, ale ta se mi nakonec taky dost hodila... :) :D
VymazatBruslit jednou ročně by mi rozhodně nestačilo! :D
Hm, změny směru. Doteď jsem úplně nepochopila, k čemu jsou dobré. :D Na bruslích jsem nestála (jak říká žum) od Kuvajtu napadení, protože jsem je měla od dětství spojené s bolestí. Asi jsem měla jako děcko špatnou velikost, proto to tolik bolelo. Navíc se hrozně bojím, že spadnu a někdo mi bruslí amputuje prst na ruce.
OdpovědětVymazatAle v prosinci jsem narazila na tak krásné brusle, že se mi zatmělo před očima a já jsem je bez rozmyslu koupila. Takže teď chodím bruslit pokud možno každý týden. Mám štěstí, že v Brně je kluzišť docela dost. :)
Aby se netočila hlava! A hlavně aby se vyhovělo oběma táborům jednosměrných lidí. :D Někomu se dobře přešlapuje na tu stranu, někomu na tu.
VymazatVe Frýdku jedno kluziště bohatě stačí. Dobře, bohatě ne, někdy je velký nával a některé lidi musí vyhánět, protože už je naplněná kapacita, ale to jenom občas. (Vyhození se pak rozčilujou na FB. Asi by byli radši, kdyby je pustili dovnitř a tam se nemohli ani pohnout...) V Praze mám kluzišť habaděj, ale blízko jsou jenom dvě. V Praze je všechno hrozně daleko. :(