Jak ze mě spolužáci udělali zlodějku

Na jaře to bude devět let, co mě policie vyslýchala jako podezřelou z kradení peněz. Čas od času se mi živě vybaví pocit bezmocnosti, který jsem při tom měla. Pár měsíců si pohrávám s myšlenkou, že se o ten zážitek s vámi podělím. Karolína, 18 let, studentka 5. ročníku šestiletého gymnázia, spolužáky označována jako socka, protože místo Macbooku měla desetipalcový Asus a jejím plátěným keckám chyběla hvězda typická pro značku Converse. 


Přísahám, že jsem nikdy žádné peníze neukradla.

Mezi spolužáky jsem byla neoblíbená. Není třeba jmenovat všechny jejich narážky. Pro potřebu toho článku si vystačíme s tím, že jsem pro ně byla socka. Nevím přesně, proč, sice jsme nebyli nějak zvlášť bohatí, ale nedostatkem jsem rozhodně netrpěla. Bylo to tím Asusem? Bylo to tím, že jsem nejela na zájezd do Švýcarska, protože rodiče v té době platili něco jiného? Kdo ví. 

V pátem ročníku začaly studentům mizet peníze. V našem vyprávění je zásadní ztráta celé peněženky. Stalo se to spolužačce, která chodila stejně jako já na němčinu. Zatímco jsme šprechtili, poctivý nálezce přinesl peněženku do třídy. Byly v ní doklady, peníze chyběly. 

Krádeže vygraodvaly, když jsme starším studentům chystali maturitní místnosti. Byla nultá hodina, oficiálně byl tělocvik, přítomno bylo jen několik dívek. Tašky jsem nechaly ležet v první učebně, kterou jsme upravovaly, do druhé učebny jsme je s sebou nebraly. Z jedné tašky údajně zmizela tisícovka.  

Kamarádka okradené nás zavřela ve třídě a všem nám prohrabala věci. (Zajímavé je, že ji tašku nikdo nezkoumal.) V mých věcech se hrabala nejzvědavěji. Zarazilo ji, že nemůže najít peněženku. Byla trochu agresivní a nevěřila, že žádnou nemám. Jenže v té době skutečně žádnou nevlastnila. Peníze jsem většinou nepotřebovala a když už, nosila jsem je po kapsách. 

Měla jsem dojem, že celou krádež nafingovali...

V další vyučovací hodině byl již přítomen celý kolektiv. Sotva jsem vstoupila do dveří, kluci se do mě pustili, řvali na mne, že jsem zlodějka. Chtělo se mi utéct. 

Dlouho jsem s nimi nepobyla, hned další přestávku mě odchytil metodik prevence. Prý se mě chce policie na něco zeptat. Vyděsilo mě to, dosud jsem čelila jen spolužákům, teď mám mluvit s policií! Pan profesor mě uklidňoval, že o nic nejde, jestli mám čisté svědomí, nemám se čeho bát. Byl mi těch pár minut, co mě doprovázel, velkou oporou. Ať žije Ríša

Výslech byl hnusný.
Policie na mě vyštěkla, že jsem kradla já. 
Došli k tomu na základě těch dvou incidentů, které jsem tady popsala. U obou jsem byla přítomná. 
To je pravda. Jenomže ztracená peněženka se NAŠLA v průběhu němčiny, její majitelka si nebyla jistá, jestli ji ztratila před ní, nebo už někdy dříve. Tisícovku od C. zase mohl ukradnout někdo cizí, vždyť ty tašky zůstaly opuštěné v otevřené učebně. 
Policisté si stáli za svým. Snažili se ze mne vytřepat přiznání. Kdo ví, co všechno jim kdo navykládal. Myslím, že třídní mě z krádeží podezírala delší dobu. 
Jak byste se cítila, kdyby vám někdo ukradl peníze? 
Jak byste se cítila, kdyby vám někdo vzal z tašky notebook? 
Jaké dostáváte kapesné? A to vám to jako stačí? 
Ano, stačí, všechno co potřebuji, mi rodiče koupí. Kapesné mám na kafíčka s kamarádkami. 
Čím dřív se přiznáte, tím kratší dobu tady budeme sedět. 
To nám tady jako chcete brečet? Okamžitě toho nechte a řekněte nám, proč jste ty peníze vzala. 
Přestaňte brečet, na to nejsme zvědaví. 
Ale já jsem to neukradla! 
Okamžitě přestaňte brečet! 
...


Vlastně ani nevím, kdy a za jakých okolností mě propustili. 
Byla jsem zničená. 
Nedokázala jsem se vrátit do vyučování. Kolik hodin jsem asi zmeškala? 
Schovala jsem se na záchodě, ale sama jsem se necítila dobře. Utekla jsem k češtinářce. Měla jsem s ní celkem blízký vztah, jezdila se mnou na recitační soutěže. 


Třídní později mluvila o presumpci neviny a že bez důkazů nemůžeme nikoho obvinit. Zvažovala jsem, jestli bych neměla změnit školu. Rozhodla jsem se, že poslední ročník už tam nějak přežiju. Mnohem později jsem se dozvěděla, že třídní byla celou dobu přesvědčená, že jsem tu tisícovku ukradla...

Jenomže peníze zmizly i na stužkovacím večírku, kde jsem nebyla. 
Později na vysoké mizely peníze v jednom studentském bytě... 
Ejhle, peníze kradl někdo úplně jiný. 

Omluva mi přišla jen jedna. Od spolužačky, která nikdy nedala najevo nějaké podezření nebo nenávist. Skutečná zlodějka mi nevěnovala ani písmeno, jen se na mě velice mile usmívala, když jsem ji jednou náhodou potkala. Všichni ti posměváčci ani nepípli. Třídní mě na školním plese, kterého jsem se zúčastnila jako absolventka ve 2. ročníku na VŠ, mě pro jistotu nepozdravila. 

Rozuzlení mi přesto udělalo velkou radost. 

Kája

Komentáře

  1. Panejo, to muselo být hrozné, ani si to nedokážu představit, jak se všichni chovali, to nechápu... Jsi dobrá, že jsi o tom napsala. Já jsem taky chodila na šestiletý gympl a byla jsem taková šedá myš a moje nejlepší kamarádka zase šprtka... taky jsme nebyly úplně nějak oblíbené (aspoň jsme měly jedna druhou), ale toto, to už je fakt neuvěřitelné, i ta policie...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na našem gymplu byl šestiletý a čtyřletý program. Profesoři říkali, že čtyřletí většinou velké problémy v kolektivu nemají, protože do školy přicházejí vyspělejší.
      Asi na tom něco bude. :(
      Jak píšeš, taky jsem měla ve třídě kamarádky, takže to nebylo tak zlé. :)

      Vymazat
  2. To mě mrzí, že jsi tohle zažila. Taky jsem nenosila značkové oblečení a neměla nejnovější technické vynálezy, ale naštěstí se kvůli tomu nikdo takhle ke mně extrémně nechoval...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To už je o výchově těch ,,bohatých". Byli tam i dva studenti, na kterých bylo vidět, že se matirálně mají opravdu dobře, ale chováním to vůbec nedávali najevo.

      Vymazat
  3. Tomu teda říkám neprofesionální jednání, od učitelky až po policajty. Ach jo! Vážně smutný příběh. A to zakončení mu dodává ještě pořádně hořkou třešničku na závěr.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Od spolužáka jsem se dozvěděla, že pocit, že jsem zlodějka, vytvářel i blog, psala jsem totiž něco v tom smyslu, že bych chtěla brigádu, abych si přilepšila ke kapesnému.
      To je pravda, opravdu jsem nějakou chtěla, ale ne proto, že bych se měla špatně. Jen jsem chtěla spořit...
      Když došlo k rozuzlení, dozvěděli se to ve škole, zástupkyně o tom mluvila na poradě. Doufám, že o mně třídní změnila mínění. Přestože na tom dávno nezáleží, nechci, aby si pořád myslela, že kradu.

      Vymazat
  4. To je strašné. Nechápu, že policie nebyla nestranná, to je opravdu hnus. Je dobře, že se to vyřešilo a všichni věděli, že jsi nevinná. Jen je velká škoda, že ti přišla pouze jedna omluva. Chování učitelky je ubohé...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím si, že mě třídní "udala", ale nebyly důkazy a jediná možnost, jak dokázat, že jsem to byla já, bylo dostat ze mne přiznání. Jenomže já jsem se neměla k čemu přiznat.
      Bylo to hodně nepříjemné. :(

      Vymazat
  5. Tak to je tedy silné vyprávění! Obdivuji tě, že jsi to dokázala s takovým hrozným kolektivem ve třídě zvládnout... To chování policistů, já bych to asi psychicky nezvládla. A to rozuzlení, to je pěkně smutné, žádná pořádná omluva...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naštěstí jsem měla ve třídě i kamarádky, díky nim se to dalo zvládnout. :)
      Smutné je, že z podobně špatného kolektivu jsem utíkala na šestiletý gympl.

      Vymazat
  6. Je smutné, když se spolužáci chovají hrozně. Ještě horší je, když je i učitel zaujatý a chová se pomalu hůř jak žáci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třídní už nás v té době měla plné zuby... ale dotklo se mě, že věřila tomu, že jsem zlodějka. :(

      Vymazat
  7. Tak to je velmi smutný příběh..

    OdpovědětVymazat
  8. Tak toto neviem ako by som zvládla, aby som sa priznala, obzvlášť tých policajtov. To si už bola plnoletá, že Ťa mohli vypočúvať bez prítomnosti rodiča? Ale asi áno, keďže to bolo v poslednom ročníku.
    No aj tak, celé zle. Našu triedu napr. naša triedna mala ako poslednú, potom už triednou nechcela byť, ale aj tak k nám bola vždy slušná, hoci hneď v prvom ročníku zahlásila, že by nešla s nami ani na zámok, ktorý bol asi 5km od školy :-D
    Inak, s policajtmi mám 3 skúsenosti (ak sa to dá tak povedať) a všetky tri nie veľmi blahé.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.