Pavlovův reflex v kostele aneb Hej mistře

Ke štědrovečerní večeři vždycky patřila Česká mše vánoční (Rybovka, Hejmistr, vyberte si). Letos toto dílo dostalo úplně nový rozměr. Zahrála jsem si ho na pěti koncertech a na chvíli se díky tomu tak trochu stala profi houslistkou. 


Na prahu dospělosti jsem si všimla podmíněného reflexu spojeného s Českou mší vánoční. Tím, že jsem ji slyšela u každé štědrovečerní večeři, předehra ve mně vyvolávala chuť bramborového salátu, nehledě na to, za jakých okolností jsem si ji pustila. Když jsem v roce 2019 konečně slyšela Rybovku na živo, toužila jsem po salátu v kostele. A když jsem ji v roce 2021 poprvé hrála, div jsem si neposlintala housle.

Letos to na mne postupně přestalo působit. Salát jsem cítíla jen při cvičení doma. 

Se symfoňákem jsme měli jen jeden, ten nejvznešenější, v největším kostele, s nejlepšími sólisty a rovnou se dvěma sbory. Jediný případ, kdy jsem hrála první housle. Vůbec mi to nebylo příjemné. Prsty se snažily hrát podle not, zatímco hlava očekávala melodii druhého hlasu

(Připomíná mi to příčiny kinetózy. Ta vzniká nesouladem informací, které mozek dostává, když někam jedeme. Měla jsem snad muzikantskou kinetózu? Muzikózu?)

Místní pěvecká sbor si naplánoval tři vlastní koncerty v okolních vesnicích. Každoročně je doprovází komorní orchestr (včetně varhaníka sedm hráčů). Hodlala jsem se zúčastnit jen dvou z nich, ale byla jsem přemluvena ke všem. Když už mě lapili, nechtěli mě pustit. Houslistů je málo.

Připadala jsem si s tolika naplánovanými koncerty hrozně hustá. A co se nestalo, sotva byl první za námi, spoluhračka ze symfoňáku mě požádala o účast na pátém. No proč ne, přece je nenechám na holičkách.


Nejkouzelnější byl koncert pod Lysou horou. Zrovna byly všude hromady sněhu, všechna čest violistovi, že nás vyvezl ke kostelu. Někteří zpěváci šli poslední úsek raději pěšky. Muzikantsky mi nejvíc sedla předposlední štace. Pátý, dodatečně přidaný koncert byl v mnoha ohledech zajímavý. Vystupovali jsme v nejmenším počtu a průměrný věk účinkujících jsem snižovala nejméně o dvacet let. 

Kromě našeho koncertu byly všechny honorované. Hurá, je byla jsem chvilku profi muzikantkou! Bylo to fajn, ale říkám si, jak jsem nakonec ráda, že jsem nešla na konzervatoř, čehož jsem roky litovala. Občasná Rybovka nebo svatba mi stačí. Hrát někde v divadle, asi bych z houslí neměla takovou radost. Byla by z nich otravná povinnost. 
Kája

Komentáře

  1. Teda, to jsi měla hodně pevný nervy :-) Tohle byl mimochodem přesně ten důvod, proč jsem na konzervatoř nikdy doopravdy nechtěla. Muset tak moc hrát by mi ty housle znechutilo asi hodně rychle.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Netroufám si odhadovat, jestli bych souhlasila se šestým koncertem. :D

      Vymazat
  2. Jsi dobrá. Partner začal hrát v menším hobby orchestru začátkem roku a tak vidím, co práce, trénování a nervů každé, byť jen malé vystoupení, ho to stojí. Snad byly koncerty příjemným zážitkem a snad se ti Rybovka moc neoposlouchala, ať se na ni můžeš na příští rok zase těšit. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moje ségra, když chodila na základku, také hrála na housle. A v jednu chvíli je odložila a už je nevzala do ruky. Asi jí to stačilo.
    Jinak s Pavlovým reflexem mám taky zkušenosti. Jako malá jsem si tak nějak spojila pohádku "Nebojsa" s omáčkou. Když jsem se koukala na tu pohádku, vždy jsem měla chuť na nějakou omáčku. Jedno jakou. A na druhou stranu, když jsem si ohřála omáčku, potřebovala jsem si k tomu pustit Nebojsu. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že nejsem s tímhle podivným reflexem jediná!

      Vymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.