Já a výtvarka - povídání a ukázka "děl"

Kdysi dávno jsem se nazvala umělkyní všeho druhu, která nic neumí pořádně. Jsem muzikantka školní úrovně, zpěvačka přicházející o hlas, nerozvinutá recitátorka a malířka-patlalka. Životem mě nejvíc provázejí housle a barvy. O houslích melu skoro tak často, jako o svém celoživotním studiu, za to výtvarné (ne)mění prostor dlouho nedostalo. Tak prosím, tady je. 

Výtvarná činnost mě provází skutečně od mala. Kreslila jsem ráda a často ještě předtím, než jsem začala chodit do školky. Přibližně ve čtvrté třídě jsem se začla kresbě věnovat "umělecky", trénovala jsem, objevovala možnosti stíhnování a vrstvení pastelek, prostudovala jsem pár knížek. Škoda, že jsem neměla odborné vedení. 

Kolem patnácti jsem od tvoření upouštěla, formování osobnosti holt dává zabrat. :) Nevěnovala jsem se pořádně ani knihám. Před maturitou jsem naštěstí kouzlo výtvarného projevu objevila znovu. Více než realistické kresbě jsem se však věnovala ilustracím. Na vysoké (té první) jsem objevila krásu malby. Ke splnění předmětu jsem musela prezentovat několik výkresů formátu A2. Tvoření mě bavilo a malba Konvičky na čaj dopadla lépe než jsem čekala. 

Více jsem se rozmalovala o pár let později. Kombinace těhotenství a proticovidových opatření způsobila, že jsem jednoho večera rozmíchala tempery... a od té doby se topím v barvách. Jen jsem temperové barvy vyměnila za akrylové. Času ovšem nemám ani zdaleka tolik jako
v těhotenství, k malování se dostanu jen zřídka. Ideální jsou pro mne večery, když manžel odejde na pivo, což se bohužel děje jen ojediněle. 

Častěji své výtvarné potřeby uspokojuji malováním s dětmi ve škole nebo vybarvováním antistresových omalovánek. To už máme se synem skvěle vychytané. Sedím u něj v pokojíčku
na zemi, vybarvuju, povídám si s ním a on si dělá svoje. Někdy vybarvuje, jindy staví, oba jsme spokojení. Omalovánky a školní práce nestojí za řeč. Ukážu vám pár posledních výtvorů dokončených v uplynulém roce. 

Lysá hora (několikátá v pořadí...) 

Hora a nebe mají asi tak milion vrstev, pořád jsem nebyla spokojená s odstínem. Na řeku jsem pyšná. Obraz vznikal na pokračování několik měsíců.

Liška a hory 

Vysnil jsem si obraz lišky, která kouká na hory. Nevěděla jsem, jak ho pojmout, a tak jsem si nechala předlohu vygenerovat umělou inteligencí. Výsledek je předlohou nakonec spíš jen inspirován, postup se mi ovšem osvědčil, umělou inteligenci určitě ještě zapojím. Ze všech obrazů, které máme doma vystavné (a že jich je), se mi nejvíc líbí tento. 

Obraz jsem malovala zejména během online výuky diplomového semináře. Když se na něj podívám, stále cítím ty prvotní úzkosti, které mě tenkrát provázely. Moje diplomová práce byla ještě v plenkách. 

Jezero 

Jednovečerní drobnoformátová záležitost.

Hrnek 

Z trochu jiného soudku. Na podzim jsem psala o tom, jak jsme se sestrou malovaly hrnek v Kreativní zebře. V komentářích jste psali, že chcete vidět hrnek po vypálení. Tady je. 

Tři zuby a kafe 

Manžel je vtipný. O Vánocích 2023 se to projevilo tím, že mi daroval obrovské plátno. Bylo tak velké, že ho se ho ani nepokoušel balit, jen ho schoval pod peřinu. Poprvé jsem se na něj vrhla až v létě a stále se nedá říct, že bych měla domalováno. Je možné, že se ještě pokusím upravit hrnek a odstín trávy. Možná. S tak velkým formátem se pracuje opravdu špatně! 

Na obrazu vidíte skály Tre Cime a moje espresso. Ztvárnila jsem svůj skutečný výhled v roce 2019, a to už podruhé. Poprvé jsem si s ním hrála onoho osudového večera v těhotenství, který mě odsoudil k mnohaletému utrácení za barvy. 

Kája