Přednášela jsem na soutěžích, přednášela bych dál

V první třídě jsem byla jedna z pěti, koho paní učitelka vybrala na recitační soutěž. Spolužák si to rozmyslel, a tak jsme zbyli čtyři, co jsme nakonec bojovali proti béčku. Vyhrála jsem první místo a jako jediná prvňačka jsem postoupila dál. Pak se se mnou recitačky táhly až do dospělosti. Teď na ně připravuju děti, ale mnohem radši bych šla soutěžit sama. 

Micinka je pilná kočka,

jen co pootevře očka, 

celý den je v jednom kole.

Ráda loví ve stodole. 

Tak začíná básnička, kterou jsem přednášela na první soutěži. Stále si ji pamatuju, stejně jako povídku o provazochodcích, s níž jsem soutěžila ve druhé třídě. Přednášela ji i o dva roky starší spolužačka, což jedna paní učitelka využila a nacvičila s námi společné představení pro budoucí prvňáčky a jejich rodiče. 

Třikrát jsem postoupila přes školní a okrskové kolo postoupila do okresního, ve čtvrté třídě jsem se okresním probojovala až do krajského. Přednášela jsem pohádku O Dobrmanech z Dášeňky. Porotkyně z jižních Čech mi při kritice vytkla příliš ostravský přízvuk. Do celostátního kola mě neposlali, z nějakého důvodu však na internetu psali, že mi dali čestné oznámení. Jestli v článku kecali, nebo mi ten papír zapomněli předat, dodnes nevím. Krajské kolo ale bylo hezké i bez výhry. Jely jsme s mamkou a byl to pro mne supervýlet. V Ostravě jsem tehdy byla jen občas, velký vlak* a tramvaj, to bylo něco extra. 

Po tomto roce jako kdyby se mi přestalo dařit. Možná to bylo i tím, že porotci neměli ujasněno, co přesně recitace je, co mají hodnotit pozitivně, co negativně, co do recitace nepatří. V dětské přehlídce jsem už potom procházela jen školním kolem, z okrskového do okresního jsem se nedostala. 

Větší úspěch se pak konal až ve čtvrťáku na gymplu, to znamená ve druhém ročníku střední školy. V okresním kole recitační soutěže Wolkrův Prostějov jsem zvítězila a postoupila jsem do krajského kola, které se konalo v Karviné. Byl to úžasný víkend s umělecky založenými lidmi. Užila jsem si soutěžení, doprovodný program i večerní hraní na housle u ohně.

Ani tady ale porotci neměli jasno, co od recitátorů vlastně chtějí. Co se líbilo na okrese, v kraji vytýkali, co se jim líbilo ve čtvrťáku, v páťáku neocenili, lišily se samozřejmě i názory porotců z Wolkráče a z Čtvrtlístku, kterého jsem se také zúčastnila. Tak či tak mě objíždění recitačních soutěží s naší paní češtinářkou a mladšími spolužačkami bavilo. Nešlo mi o diplom. Bylo to pro mne vystoupení. Vždyť já miluju pódia! 

Přednesla jsem i na akademii gymnázia. Sice jsem tušila, že pro některé lidi ze třídy to bude důvod se mi smát, ale jak jsem řekla - miluju pódia - a zároveň mě těšilo vystoupit na akademii školy, ve které jsem měla za pár měsíců po šesti letech studia maturovat. 

Ve třetí kategorii Wolkrova Prostějova mohou soutěžit i dospělí, a tak jsem vystoupila i coby studentka vysoké školy. Porota mě více méně zkritizovala, přednášení se už asi vydalo úplně jiným směrem, den jsem si však opět užila i tak. Vrátila jsem se do mládí, že ano! A podpořila mě sestra s kamarádkou. Další rok se mi už však hlásit nechtělo. A teď?

Trénovala jsem přednes se svými žáčky a když jsem jim předváděla, jak to mají dělat, zavzpomínala jsem sladce na doby, kdy jsem stála na jejich místě. Hned bych šla přednášet zas! Jen si na to připadám tak trochu stará. Vhodnější by možná bylo dát se k nějakému divadlu... a nebo rovnou studovat herectví!

Dobrá, vracím se ze snu zpátky na zem.

Recitátorská éra byla zkrátka fajn. 

Kája

* Byla jsem zvyklá jezdit pravidelně za babičkou malým motorákem. Na nádraží jsem obdivně sledovala velký vlak jdoucí do Ostravy a záviděla jsem jiným lidem, že jím můžou jezdit. Ještě jsem netušila, že takovým budu šest let jezdit na gympl.