pondělí 5. listopadu 2018

Hornická desítka: Vešla jsem se do limitu?

Naše fantastická čtyřka se opět dala na útěk. Tedy, buďme přesní – opět se postavila se na start běžeckého závodu. Tentokrát jim byla Hornická desítka. Jak jsme si vedli? Běžela jsem podle svého očekávání? Pojďte se mnou nasát atmosféru závodu.


Ilustrační foto - teď bylo samozřejmě mnohem chladněji


H10 má dlouhou tradici. Letos se konal už 33. ročník. Poprvé jsem se zúčastnila v roce 2013.
Přihlásila jsem se na Běh mílařů, což je závod o délce přibližně 3, 333 km. Poměrně krátká vzdálenost pro mne tehdy hec. I když jsem byla schopna tři kilometry zaběhnout, obvykle jsem běhala kratší tratě. 

Závodníci hlavního, tedy deseti kilometrového závodu mi tenkrát připadali jako totální šílenci.
Postupně jsem se ale zlepšovala. Loni jsem začala koketovat s myšlenkou, že si 10 km zaběhnu.
Stalo se. Čelisti padají dolů. Je to vůbec možné?

Ve skutečnosti jsme deseti kilometrový závod běželi už na jaře, což určitě dobře víte, protože jste četli článek Běh pro ZOO Praha: Málem jsem umřela.


Den D

Sobota 2. 11. Půl druhé odpoledne. Přicházíme do centra dění a zjišťujeme, proč zdražilo startovné. U cíle postavili tribunu a na trasu nachystali kamery. Obraz se promítal na dvou velkých obrazovkách. 
Později přicházíme i na další drobné změny: promakanější občerstvení po doběhu, dvě šatny na odložení věcí, více prostoru pro výdej tradičního guláše.

Převléknutí do sportovního sedíme u šatny a povídáme. Já jsem upíjím kávu, abych se trochu posílila. Lidi kolem nás se svědomitě rozcvičují. Je nám trapně. Přemůžeme se k pár chabým pohybům, aby se neřeklo a pak rychle vyrážíme ven ve snaze ztratit se opravdovým běžcům z dohledu.  Málem se při tom ztrácíme i sobě navzájem.

Neúprosný čas nás volá na místo startu. Nervózně čekáme. Ať už je to všechno za námi! Z ničeho nic se ozvala střela, všichni kolem se dali do pohybu. Aha, už je to tady! 



Hodina H

Moji milí mužové okamžitě mizí v dáli. Ať si to užijou, říkám si a běžím svým milým tempem. Čekají mě tři kola. 

První kolo jsem se jen tak rozběhávám. Představuju si, kolik mi toho ještě zbývá a děsím se. Přichází první probíhání cílovou bránou. Mám příležitost mrknout se na časomíru. Nervózně na ni házím oko... Jo, je tam hezký čas! Do druhého kola se pouštím s úsměvem.

Je za mnou asi 200 m. Komentátor oznamuje, že nejlepší běžec dobíhá DRUHÉ kolo a jde na finální třetí. To fakt??? O chvilinku později kolem mne absolutní vítěz závodu probíhá. Nějakou dobu po něm běží další. A další. Nezbývá mi, než celé druhé kolo kroutit hlavou nad všemi kolemutíkajícími magory. Asi mají velkou chuť na guláš.

Nenechám se jimi znechutit. Dokončuju druhé kolo. Časomíra mi znovu dává důvod se radovat. Do svého limitu se určitě vejdu.

Třetí kolo se mi běží samo. Šílenci jsou v cíli, nikdo mě nepředbíhá. Naopak – předbíhám já. V hlavě mi zní Beethovenova Patetická. Nepotřebuju sluchátka, abych měla hudbu, dokážu si ji se všemi detaily představit. Směju se na fotografy, zvedám palce u každého nadšeného fanouška. Že jich tady je! Lidi volající „Jste dobříííí!“ dodají hodně elánu, to mi věřte.

Ke konci závodu se Patetická proměňuje v Já na to mám.

V cílové rovince na pouhý pokřik já-to-dám, já-to-dám. Nabírám rychlost, předbíhám ještě několik lidí a pospíchám do cíle. Časomíra má pro mne dobrou zprávu. Posledních pár skoků se směju.
„Děvčata nám dobíhají s úsměvem,“ reaguje na mne komentátor. 



Jsem dobrá! 

Byla jsem nadšením bez sebe. Málem jsem brečela štěstím! Slečna, která mi předávala čestnou medaili, to na mne poznala a gratulovala mi. To už jsem se fakt držela jen těžko. Ještě že jsem nikde nepotkala své spoluzávodníky, jinak bych se neovládla.



V dubnu jsem 10 km zaběhla za 67 minut. Bylo to za extrémních podmínek – prudké slunko a více než třicet stupňů celsia.
Jako cíl jsem si dala zvládnout H10 pod hodinu. Ne že by to bylo nereálné, ale obávala jsem se, že mi to unikne třeba o blbých pár vteřin.

Nestalo se. Mám to za 56:22!


Možná se někomu můj výsledek může být trapný. Prosím. Mějte ale na paměti, že nejsem žádná atletka.
Běhám jen tak pro radost. A tu jsem rozhodně měla! 



Nabrala jsem si za odměnu hromadu ovoce a čokolády. Postupně jsme se shledali s ostatními běžci. Po sprše, guláši a tombole, na které jsme nic nevyhráli, jsme vyrazili do čajovny. Bylo to zasloužené.



A co vy? Co se vám v poslední době povedlo?


Kája



Kam dál: 



Aktuální články: 




1 komentář:

  1. Jsi fakt dobrá! Gratuluji :).
    Já jsem běžela se sestrou 10 kilometrový koloběh - jeden běží, druhý jede na kole a mohou se kdykoliv střídat. Ale sama 10 km bych fakt nedala.
    V neděli jsem byla na jezdeckých závodech. Spolu s kamarádkou jsme společně běžely lidský parkur a skončily jsme první :).

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.