Dostala jsem skvělý nápad sepsat na blog svoje zážitky ze špatného randění. Když jsem se dala do díla, zjistila jsem, že na moje zážitky jeden článek nestačí. Jen sportovec vydá na pěknou řadu odstavců! A tak vám ty své rande zážitky budu dávkovat postupně... 
Jako čerstvá osmnáctka jsem se na školení pro instruktory škol v přírodě seznámila s o pár let starším sportovcem. Byl to skutečně sportovní nadšenec, když jsme vstávali, měl už naběhaných osm kilometrů. Říkejme mu třeba Jindřich. Během krátkého pobytu jsem se mu asi stihla zalíbit, byla jsem ale nedostupná, chodila jsem s někým jiným, takže to nedal nijak najevo.
Začal jednat až o pár měsíců později, když na Facebooku zmerčil, že jsem se s dotyčným rozešla. Trochu jsme si psali o životě a domluvili se, že se sejdeme osobně. Byly prázdniny, času dost. Vůbec mě nenapadlo, že by za schůzkou mohlo být něco víc. Poseděli jsme v hospodě nad džusem a pivem, trochu jsme se prošli kolem řeky a vymysleli jsme, že další den vyrazíme na hory. Stále jsem za tím nic neviděla. Oba jsme měli volno, oba jsme chtěli na hory, proč nejít spolu, že jo? (Myslím, že jsem byla trochu moc naivní.)
Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl se mnou v plánu něco víc. Hned ráno mě sprdnul za zpoždění. Přitom pravil, že na smluveném místě bude cca v 7:40 a já tam byla v 7:38. Jak jsem mohla tušit, že se mu podaří přijet už v 7:30 a bude tam tudíž osm minut čekat? Cestou do kopce remcal, že nemám žádnou kondici. Ve skutečnosti jsem nějakou kondičku měla, jen ve srovnání s jeho byla nepatrná. Každý holt není takový cvok, aby za normálních okolností na Smrk běžel a po seběhu si na vychladnutí střihnul ještě Lysou horu. Bavili jsme se o tom, kolik a v jakém tempu toho naběhám a naplavu. V jeho očích to byly hodně slabé výsledky a stále mě kritizoval.
Za těchto okolností bych opravdu nečekala, že nahoře dostanu kytku, čokoládu a pusu. A přání být spolu a pomoct si navzájem. Z nějakého důvodu měl pocit, že jsem hrozně nespokojená se svým životem a on mi ho dokáže zlepšit. (Tou kritikou?)
Nevěděla jsem,, co mu na to říct, tak jsem zůstala chladná a neříkala jsem skoro nic. Jen jsem dál poslouchala jeho kritiku všeho. Nebudu mu ale křivdit, byl i milý. Dokonce řekl, že mě bude rád, i když nedostanu u maturity samé jedničky! Ach, ten dobrák. Zajímalo by mě, co by řekl na to, že jsem u maturity dostala tři jedničky a jednu čtyřku.
V pětiletém deníku jsem nedávno odpovídala na otázku, co bych poradila svému mladšímu já. Jednu věc tam zmiňuju každý rok: Dej si pozor na muže! Jó, co já jsem si s nimi užila... Asi každá žena má v zásobě podivné příhody se zvláštními muži. Mnoho jiných žen to však s nimi dokázalo ukončit dřív, než si s nimi stihly otrávit život. Jaká škoda, že mě nepřišla žádná Kája z budoucnosti varovat! V článcích se chci zabývat spíše úsměvnými historkami, než těmi doopravdy špatnými.
Jako čerstvá osmnáctka jsem se na školení pro instruktory škol v přírodě seznámila s o pár let starším sportovcem. Byl to skutečně sportovní nadšenec, když jsme vstávali, měl už naběhaných osm kilometrů. Říkejme mu třeba Jindřich. Během krátkého pobytu jsem se mu asi stihla zalíbit, byla jsem ale nedostupná, chodila jsem s někým jiným, takže to nedal nijak najevo.
Začal jednat až o pár měsíců později, když na Facebooku zmerčil, že jsem se s dotyčným rozešla. Trochu jsme si psali o životě a domluvili se, že se sejdeme osobně. Byly prázdniny, času dost. Vůbec mě nenapadlo, že by za schůzkou mohlo být něco víc. Poseděli jsme v hospodě nad džusem a pivem, trochu jsme se prošli kolem řeky a vymysleli jsme, že další den vyrazíme na hory. Stále jsem za tím nic neviděla. Oba jsme měli volno, oba jsme chtěli na hory, proč nejít spolu, že jo? (Myslím, že jsem byla trochu moc naivní.)
Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl se mnou v plánu něco víc. Hned ráno mě sprdnul za zpoždění. Přitom pravil, že na smluveném místě bude cca v 7:40 a já tam byla v 7:38. Jak jsem mohla tušit, že se mu podaří přijet už v 7:30 a bude tam tudíž osm minut čekat? Cestou do kopce remcal, že nemám žádnou kondici. Ve skutečnosti jsem nějakou kondičku měla, jen ve srovnání s jeho byla nepatrná. Každý holt není takový cvok, aby za normálních okolností na Smrk běžel a po seběhu si na vychladnutí střihnul ještě Lysou horu. Bavili jsme se o tom, kolik a v jakém tempu toho naběhám a naplavu. V jeho očích to byly hodně slabé výsledky a stále mě kritizoval.
Za těchto okolností bych opravdu nečekala, že nahoře dostanu kytku, čokoládu a pusu. A přání být spolu a pomoct si navzájem. Z nějakého důvodu měl pocit, že jsem hrozně nespokojená se svým životem a on mi ho dokáže zlepšit. (Tou kritikou?)
Nevěděla jsem,, co mu na to říct, tak jsem zůstala chladná a neříkala jsem skoro nic. Jen jsem dál poslouchala jeho kritiku všeho. Nebudu mu ale křivdit, byl i milý. Dokonce řekl, že mě bude rád, i když nedostanu u maturity samé jedničky! Ach, ten dobrák. Zajímalo by mě, co by řekl na to, že jsem u maturity dostala tři jedničky a jednu čtyřku.
Po túře jsme šli na oběd. V restauraci jsem zjistila, že nejsem jediná, na koho má Jindřich hloupé narážky. Z terasy bylo vidět na tenisový kurt, kde se nějaká holka učila hrát. Pravděpodobně začátečnice. Jindřich vypadal, že každou chvilku vystřelí a půjde ji něco od plic říct. Neustále mluvil o tom, že hraje špatně, nedá se na ni vůbec koukat, a že si to měla nejdřív nacvičit někde v hale, než předstoupila před lidi. Co si budeme povídat, těšila jsem se domů.
Ptala jsem se Jindřicha, jestli by mě vysadil někde blíže k domovu, ale to by pro něj znamenalo cestování přes město. Vysadil mě úplně na okraji. Nechtěl prý ztrácet čas. Když jsem vystoupila, zamířila jsem k první popelnici a mrskla do ní tu kytku. Čokoládu jsem snědla, té by bylo škoda.
Neměla jsem sílu Jindřichovi vysvětlovat, že se chová špatně. Zbaběle jsem ho vyghostovala...
...
V pětiletém deníku jsem nedávno odpovídala na otázku, co bych poradila svému mladšímu já. Jednu věc tam zmiňuju každý rok: Dej si pozor na muže! Jó, co já jsem si s nimi užila... Asi každá žena má v zásobě podivné příhody se zvláštními muži. Mnoho jiných žen to však s nimi dokázalo ukončit dřív, než si s nimi stihly otrávit život. Jaká škoda, že mě nepřišla žádná Kája z budoucnosti varovat! V článcích se chci zabývat spíše úsměvnými historkami, než těmi doopravdy špatnými.
Kája
Komentáře
Okomentovat
Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.