Pomoc, 30 let

A je to tady. Stalo se to, z čeho mi vlasy vstávaly hrůzou už před patnácti lety. Je mi třicet! Mám z toho smíšené pocity. Na jednu stranu je to mi to fuk. Věk přibývá postupně, takže věk neznamená žádnou změnu, navíc, jak jsem si před rokem uvědomila, nakládám s životem dobře. Na druhou stranu mě to číslo děsí. A když k tomu přidám, že mládnout nebudu a krásnět taky ne, přepadá mě z toho depresivní nálada. Proč čas tak letí?

Dvacetiletá Kája

Do třiceti jsem stihla porodit, vdát se a dostudovat. Obvykle se to sice dělá v opačném pořadí, ale komu na tom záleží, když je teď všechno hotové? Mám vlastně všechno, co bych do těch 30 mohla chtít. Jen vlastní nemovitost ještě nějak nemám, i když jsem k tomu měla dvakrát příležitost. Díky tomu, že jsem studovala dálkově, mám i slušnou praxi za katedrou. S denním studiem a tříletou rodičovskou bych to nestihla. 

Jako bonus mám pár zkušeností navíc. Dva toxické vztahy, přičemž ten první byl jen malá ochutnávka, protože jsem s dotyčným ani nebydlela a od rozchodu jsem se s ním nemusela vidět. Zhroucení světa ve 23 letech a více než dvouleté dávání se do pořádku. Antidepresiva. Samostatně výdělečnou činnost, která moc nevydělávala, protože se neumím prosadit.  Odučený školní rok ve škole hrozné tak, že z ní pedagogové prchají ve velkém. Momentálně se o ní dost píše, možná, že ji po letech konečně zavřou. 

• Seznamzpravy.cz: ,,Koleduješ si o znásilnění." Škola, kde studentky pláčou a učitelé utíkají
• Kája: Hrůzostrašné zážitky ze soukromé školy

Zažila jsem samozřejmě i spoustu krásných věcí. Třeba všechny dovolené v Alpách, týden ve Finsku, výlet do Bruselu, procházky po Vídni a stovky nachozených kilometrů v Beskydech. Řadu odehraných koncertů se symfonickým orchestrem i komorním seskupením, pár vystoupení s improvizačním divadlem. A taky takové ty obyčejné věci, jako procházky se synem a fenkou, kavárny s manželem, večerní výběhy, smích v hospodě a podobně. 

• Syn je parťák pro všechno, ale u čeho zůstane, je jeho volba
• I pes je skvělý parťák
• Ramsau am Dachstein: Hory se před námi schovávaly!

Stihla jsem toho dost, řekla bych, že si život užívám. Dokud na to číslo nemyslím, nijak mě věk neděsí, plynoucí čas na sobě moc nepozoruju. To spíš na synovi. Představte si, že jsme minulý týden byli u zápisu, v září nastoupí do první třídy. Když jsme se bavili o věku, uklidnil mě: ,,To nevadí, že budeš mít třicet. Dědovi je ještě víc." Jenomže čas plyne a já se nenadám a bude mi stejně jako je teď dědovi. A to mě děsí víc než nějaká třicítka. 

Snad bude 30-40 klidnějších než 20-30. 

Co vy a třicítka? 

Kája