Aniž bychom si to uvědomovali, s některými lidmi máme spoustu společných vlastností. Díky tomu jsem si stihla udělat obrázek o zákaznících. Zvládla jsem si v hlavě vytvořit několik skupinek.
Nejradši samozřejmě vidím mladé milé muže. Je jim asi tak mezi dvaceti až dvaceti pěti lety. Většinou si koupí nějako menší svačinku a minerálku, někdy chtějí i cigarety. Na první pohled je mi jasné, že tito muži nebudou mít clubcard, budou se na mne usmívat, nechají mi pár drobných a na závěr mi velice příjemným tónem řeknou: ,,Přeji vám krásný den, slečno."
Dalším lehce rozeznatelným typem jsou hnusní špinaví chlapi. Přicházejí vždycky rovnou k pokladnám. V tu chvíli už je mi jasné, že budou chtít cigarety. A že tu jednu blbou krabičku, která stojí pod stovku, budou sto procentně platit tisícovkou. Drobnější nikdy nemají. Naopak, občas přinesou i dvou tisícovku. Jednou mi kdosi dokonce strčil pěti tisícovku. Bylo to snad poprvé, co jsem ji držela v ruce. (Kamarád na to pravil, že ty bankovky asi tisknou doma a pak si je chodí ke mně rozměnit.)
Uvidím-li starší paní velkým nákupem, je mi jasné, že jako první vytáhne clubcard, pak hromadu slevových kupónů, přičemž na mne bude nepříjemná, že je nenačítám, přestože už určitě dobře ví, že je můžu načíst až na samotný závěr. Nákup bude vytahovat velice pomalu, stejně tak ho bude snad ještě pomaleji balit. Výhodou těchto žen je, že vždycky mívají drobné. Po nákupu pečlivě prostudují účet.
Nejhorší zákazníci jsou ti, kteří se hádají o každou korunku. Ty ještě vůbec nemám odhadnuté, nevím, jak je na první pohled poznám, jedná se o zástupce obou pohlaví různých věkových kategorií. Dejme tomu, že si koupí jogurt. Čekají, že bude ve slevě a bude stát devět korun, ale ejhle! on stojí jedenáct. V ten moment se se mnou začnou hádat, proč jim ho účtuju za tak vysokou cenu a jestli jsem se náhodou nespletla. S klidem jim vysvětluju, že cenu já opravdu neovlivním, co mi kód načte, to mi načte. Zákazník se po nákupu zajde podívat na ceduli a zjistí, že sleva byla na jinou příchuť. Místo toho, aby pokrčil rameny a odešel, žádá výměnu zboží. A tak dvakrát zazvoním a nechám vedoucí, ať už si to s ním vyřídí sama. Snahu šetřit chápu, ale toto je trochu extrém...
Milé je prodávat dětem. O nic se nehádají, jsou slušné a zdraví. Jednou přišel malinkatý chlapeček a chtěl si koupit sto procentní pomerančový džus. Bohužel měl u sebe jen dvaceti korunu, což jsem zjistila až po namarkování, takže jsem musela obtěžovat vedoucí a zbrzdit provoz obchodu voláním o storno. Synečka jsem poslala zpátky do obchodu, aby si našel nějaký levnější džus. Po pár minutách jsem zvládla celou frontu. Přišel zase chlapeček a rozhazoval smutně rukama. Tentokrát jsem měla čas, tak jsem se zvedla a dovedla ho ke Capri sone. On přikývl, že takový džusík chce. Oba jsme byli spokojení. Připomnělo mi to práci na Bílé. Najednou jsem měla jasno, že prostě musím k dětem. Obchod je jeden velký omyl.
Někteří lidé chodí nakupovat pořád dokola. Otevíráme v šest a já přísahám, že ten pán platil o půl deváté už potřetí! Nejdřív jsem ho nechápala vůbec. Časem jsem se dozvěděla, že chodí na nákupy jiným, línějším důchodcům. I tak se divím, že ho to baví. Dále tam mám paní, která chodí milionkrát denně pro jednu či dvě věci. A nakonec kluka nakupující cigarety či pečivo. Naštěstí je to nejmilejší zákazník vůbec. Popsala jsem vám nejčastější trojku, ovšem těch lidí, co se ukážou několikrát v jeden den je mnohem víc...
Nejhorší skupinou jsou známí. Většinou si chtějí povídat. Já na to však nemívám čas. Nejvíc mě vždycky dostane dotaz, který padne, když mě v Tescu někdo uvidí poprvé: Ty tady pracuješ?/Ty jsi tady na brigádě? Ne, milí zlatí, já tam chodím pomáhat jen tak, dobrovolně...
Jak zákazníky rozdělila Sasanka?
Čtěte tady.
Zajímá vás, jací zákazníci chodí do masny?
Přečtěte si Terčin článek Zákazníci všeho druhu v maloobchodní prodejně.
Nejradši samozřejmě vidím mladé milé muže. Je jim asi tak mezi dvaceti až dvaceti pěti lety. Většinou si koupí nějako menší svačinku a minerálku, někdy chtějí i cigarety. Na první pohled je mi jasné, že tito muži nebudou mít clubcard, budou se na mne usmívat, nechají mi pár drobných a na závěr mi velice příjemným tónem řeknou: ,,Přeji vám krásný den, slečno."
Dalším lehce rozeznatelným typem jsou hnusní špinaví chlapi. Přicházejí vždycky rovnou k pokladnám. V tu chvíli už je mi jasné, že budou chtít cigarety. A že tu jednu blbou krabičku, která stojí pod stovku, budou sto procentně platit tisícovkou. Drobnější nikdy nemají. Naopak, občas přinesou i dvou tisícovku. Jednou mi kdosi dokonce strčil pěti tisícovku. Bylo to snad poprvé, co jsem ji držela v ruce. (Kamarád na to pravil, že ty bankovky asi tisknou doma a pak si je chodí ke mně rozměnit.)
Uvidím-li starší paní velkým nákupem, je mi jasné, že jako první vytáhne clubcard, pak hromadu slevových kupónů, přičemž na mne bude nepříjemná, že je nenačítám, přestože už určitě dobře ví, že je můžu načíst až na samotný závěr. Nákup bude vytahovat velice pomalu, stejně tak ho bude snad ještě pomaleji balit. Výhodou těchto žen je, že vždycky mívají drobné. Po nákupu pečlivě prostudují účet.
Nejhorší zákazníci jsou ti, kteří se hádají o každou korunku. Ty ještě vůbec nemám odhadnuté, nevím, jak je na první pohled poznám, jedná se o zástupce obou pohlaví různých věkových kategorií. Dejme tomu, že si koupí jogurt. Čekají, že bude ve slevě a bude stát devět korun, ale ejhle! on stojí jedenáct. V ten moment se se mnou začnou hádat, proč jim ho účtuju za tak vysokou cenu a jestli jsem se náhodou nespletla. S klidem jim vysvětluju, že cenu já opravdu neovlivním, co mi kód načte, to mi načte. Zákazník se po nákupu zajde podívat na ceduli a zjistí, že sleva byla na jinou příchuť. Místo toho, aby pokrčil rameny a odešel, žádá výměnu zboží. A tak dvakrát zazvoním a nechám vedoucí, ať už si to s ním vyřídí sama. Snahu šetřit chápu, ale toto je trochu extrém...
Milé je prodávat dětem. O nic se nehádají, jsou slušné a zdraví. Jednou přišel malinkatý chlapeček a chtěl si koupit sto procentní pomerančový džus. Bohužel měl u sebe jen dvaceti korunu, což jsem zjistila až po namarkování, takže jsem musela obtěžovat vedoucí a zbrzdit provoz obchodu voláním o storno. Synečka jsem poslala zpátky do obchodu, aby si našel nějaký levnější džus. Po pár minutách jsem zvládla celou frontu. Přišel zase chlapeček a rozhazoval smutně rukama. Tentokrát jsem měla čas, tak jsem se zvedla a dovedla ho ke Capri sone. On přikývl, že takový džusík chce. Oba jsme byli spokojení. Připomnělo mi to práci na Bílé. Najednou jsem měla jasno, že prostě musím k dětem. Obchod je jeden velký omyl.
Někteří lidé chodí nakupovat pořád dokola. Otevíráme v šest a já přísahám, že ten pán platil o půl deváté už potřetí! Nejdřív jsem ho nechápala vůbec. Časem jsem se dozvěděla, že chodí na nákupy jiným, línějším důchodcům. I tak se divím, že ho to baví. Dále tam mám paní, která chodí milionkrát denně pro jednu či dvě věci. A nakonec kluka nakupující cigarety či pečivo. Naštěstí je to nejmilejší zákazník vůbec. Popsala jsem vám nejčastější trojku, ovšem těch lidí, co se ukážou několikrát v jeden den je mnohem víc...
Nejhorší skupinou jsou známí. Většinou si chtějí povídat. Já na to však nemívám čas. Nejvíc mě vždycky dostane dotaz, který padne, když mě v Tescu někdo uvidí poprvé: Ty tady pracuješ?/Ty jsi tady na brigádě? Ne, milí zlatí, já tam chodím pomáhat jen tak, dobrovolně...
Kája
Jak zákazníky rozdělila Sasanka?
Čtěte tady.
Zajímá vás, jací zákazníci chodí do masny?
Přečtěte si Terčin článek Zákazníci všeho druhu v maloobchodní prodejně.
Komentáře
Okomentovat
Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.