Jak jsem nezabloudila na VŠB

Jsou to už dva týdny, co jsem se s kamarádem Tomem zúčastnila na jeho alma mater závodu KampusRun. Běžela se cca tří kilometrová trasa venku i pochodbách a plnily se různé úkoly. Bála jsem se, že někde zabloudím a závod nebudu schopna dokončit v rozumném čase. Trošku jsem nakonec skutečně bloudila, ale rozhodně jsem nedopadla špatně. Vlastně jsem dopadla dobře. Teda dokonce chválitebně!

Listopad 2016

Tom je občas jako hodně zpomalený film a zpoždění mívá delší a častější než vlaky, domluvila jsem si s ním sraz s hodně velkým předstihem. Mohli jsme si dovolit hodinové zpoždění a to by, prosím pěkně, pro Toma určitě nebyl žádný problém.

Svět se možná diví spíš tomu, že přijel později jen o pouhých deset minut. Naše společná cesta pak probíhala hladce. Z toho plyne: Na místě jsme byli o čtvrt hodiny dřív, než vůbec začala registrace. Samotný závod pak začínal o celou hodinu později.

,,Neboj, když mě bude následovat, neztratíš se!" ukliďnoval mě Tom, ,,hm... tudy ne." Jaká smůla, že se zrovna vydal špatným směrem. Nicméně startoviště jsme našli, sympatičtí studenti se nás brzo ujali, ukázali nám, kam se máme jít převléct a později nám předali startovní balíček. Okamžitě jsme zkoumali, co jsme dostali. Bagetu dle vlastního výběru, birel, minerálku, ořechovou tyčinku, pár slevových kupónů a tunu letáčků. Hurá, máme z čeho dělat vlaštovky!

Závodníci startovali s cca minutovými rozestupy. Abych nezmrzla, než na mě vyjde řada, tancovala jsem. (Hrála hudba, přímo se to nabízelo!) Tom se také pokoušel o tanec, při prvním kroku mu však nějak podjela noha a najednou ležel na zemi.

První stanoviště na trase bylo házení klíčů do kyblíku. Věděla jsem o něm už dopředu a bála jsem se, že tím ztratím strašně moc času, nejsem zrovna odborník na trefování, a když je to důležité, jsem schopna hodit úplně opačným směrem. Tentokrát se na mě usmálo štěstí, hned u prvního pokusu jsem měla dobrou mušku! Dostala jsem razítko a mohla jsem běžet dál.

U dalšího stanoviště jsem musela odpovědět na několik otázek týkajících se 17. listopadu. Jako třeba proč je státní svátek a tak. Asi není moc velká frajeřina, že jsem všechno věděla, ale jiná soutěžící musela několikrát dřepovat, takže úplná samozřejmost to očividně taky není.

Běžela jsem dál. Zastavili mě studenti, ať si vylosuju kámen, vyhledám ho ve vystavených kusech a zjistím, kde byl nalezen. Tady jsem se zdržela asi nejdéle, nějaký zlý skřítek mi ho asi schovával. Jiní závodníci své kameny našli mnohem rychleji, což mě zrovna nepovzbuzovalo... Nicméně i zde jsem si nakonec vysloužila razítko. Mohla jsem pokračovat.

Jenomže... kam? Zde začalo moje mírné bloudění.

Trasu jsem si trochu prodloužila. Co naplat, když je někdo blbý a nepochopí, že má běžet těsně podél budovy po trávě, a utíká až na chodník. Až když jsem utíkala pryč od areálu univerzity mi docvaklo, že asi nejsem správně. Kousek jsem se vrátila, vymyslela si zkratku a najednou jsem konečně zase uviděla šipku. Zamávala jsem kameramanovi, vběhla do budovy... a zase trošku bloudila. Jak jinak.

Postupně jsem našla matematický, paměťový a historicko-zeměpisný úkol.

Spočítat příklad byla hračka, přestože mě trošku podceňovali a dokonce mi nabízeli jednodušší příklad.

Úkol na paměť byl o něco horší. Deset sekund jsem se dívala na věci v kufru a pak jsem měla deset z nich vyjmenovat. Nemohla jsem si vzpomenout na banán. Banán! Nejlepší věc na světě. Zastyděla jsem se a utíkala dál.

Z nekonečných chodeb mi bylo úzko. Fakt se mi tam nelíbilo, dokonce se mi zastesklo po moji škole, a to už je co říct.

Divné pocity mi narušil poslední úkol. Dostala jsem hodně starou mapu Evropy a měla jsem správně přiřadit vlajky. Ha ha ha. Dřepy se mi nevyhly.

Zbývalo se správně vymotat z budovy ven, dát se správným směrem (málem bych si skoro celé kolečko dala znovu), doběhnout ke kolejím a pípnout čipem.

Hotovo, tečka, mám odzávoděno. Rychle převléct a čekat na Toma. Posvačit s ním a počkat na vyhlášení...

Z osmi holek, které se přihlásily do kategorie fun, jsem byla druhá. Radujme se, veselme se.

Dostala jsem dvě stě korun českých, láhev na pití, vstupenky do divadla, poukaz do sportovního obchodu, hromadu ořechových tyčinek a pár dalších blbůstek.

Být sportovec se vyplatí!

Teda ne že bych byla tak materalistická. On už samotný závod byl super, cítila jsem se skvěle při běhu i dodatečně v cíli. A stát na stupni vítězů? To byl hodně hodně hodně dobrý pocit!

Další dobrý pocit mám z toho, že jsem tento článek dopsala až do konce. Pokoušela jsem se o něho deset dní a už jsem mu moc šance nedávala. Radujme se veselme se znovu.

Jak jste státní svátek strávili vy? :)

Kája