Co mám zveřejňovat na blogu?

Za svých devět a půl let blogerské kariéry jsem toho v souvislosti s blogem zažila už hodně. O tom, jak jsem k němu přišla, jsem psala nedávno. Dnes bych se chtěla zaměřit na vývoj jeho obsahu. Před devíti lety jsem přirozeně nezveřejňovala to, co zveřejňuji dnes... 

Etapa první: Co mám na ten blog dávat? 

Slavnostně jsem si založila vytoužený blog. Pak ale přišel zádrhel - co na něj mám vlastně dávat? Tolik jsem se soustředila na samotný vznik blogu, až jsem zapomněla promyslet, o čem budu psát. V prvním článku jsem se krátce představila (Jsem Kája a toto je můj nový blog), ve druhém jsem se ptala, kdo se těšil do školy (bylo to v září) a pak jsem už nevěděla. Inspirovala jsem se u kolegů, viděla jsem bleskovky, řetězáky, obrázky apod. Můj blog byl tedy více méně totožný se stovkami dalších. Hurááá! 

Obzvlášť bleskovky se těšily velké oblibě. Pamatuju si, že o Vánocích jsem musela dávat až tři denně. Tolik jsem měla účastníků! A víte, jak jsem pak byla líná vyrábět diplomky? 

Etapa druhá: Těch článků může být mnohem víc! 

V  lednu jsme byly se ségrou nemocné. Podotýkám, že i ona byla v té době aktivní blogerka. Na střídačku jsme sedaly k počítači a zveřejňovaly nesmysly. Ségra tehdy přišla na to, že je husté být aktivní. Rychle jsem se zopičila. Nastřílely jsme nějakých osmdesát článků za měsíc. Taková aktivita mi pak vydržela až do léta. 

Oproti jiným blogerkám jsem to měla trochu těžké. Neměla jsem totiž žádnou oblíbenou zpěvačku, žádnou celebritu jsem nijak nežrala, takže jsem neměla o kom mít rubriku. Ostatní denně sypali na blog fotky známých osobností, zveřejňovali každé slovo, které o nich někde našli. Já jsem se v celebritách vůbec nevyznala, nevěděla jsem jména žádných zpěvaček a herců. Byla pro mne vždycky záhada, co to chtějí účastníci bleskovek na diplomky... (Později jsem podobným způsobem trolila ostatní, když jsem se ze srandy účastnila bleskovek a jiných pošahaných soutěží a chtěla na diplom metalové kapely.)

Etapa třetí: A ještě víc! 

V červenci jsme jeli na dovolenou na Slovensko. Jelikož se mi vůbec nelíbilo, že by měl být můj blog víc než týden bez článků, svěřila jsem ho kamarádce. Ta tehdy blogování rozjížděla ve velkém stylu. O můj blog se starala skoro stejně aktivně, jako o svůj. Ukázala mi, že článků může být ještě víc, než osmdesát za měsíc! Šly jsme hodně přes stovku. Mám pocit, že i ke dvěma. 

Typický blogerský rituál vypadal následovně: Sedla jsem k počítači a přečetla si nejnovější komentáře. Na některé jsem odpověděla a ukončila jsem běžící bleskovku. Po té jsem se dala do psaní úvodního článku. Shrnula jsem, jak jsem se měla, co jsme dělali ve škole, tedy jaká to byla zase nuda, napsala jsem o písemkách, o počasí a na závěr napsala: Tak já jdu přidávat! Tím začalo pátrání internetem po dobrém materiálu. Našla jsem obrázky na téma, jaké se dlouho neukázalo, zkopírovala pár dobrých vtipů, našla nejroztomilejší pixelky. Vyrobila jsem diplomky za ukončenou bleskovku a vyhlásila novou. Oběhla jsem spřátelené blogy a jejich nejhezčí články okamžitě pojala za své. Na závěr jsem zveřejnila informační článek o tom, že už přidávání končí...

Kamarádka byla velice snaživá. Úsilím o vysokou návštěvnost přišla na super trik. Na titulce se zobrazovaly nejnovější zveřejněné články. Aktualizovaly se každých pět minut (později deset, což už byla trochu nuda). Zveřejňovaly jsme články tak, aby se dostaly na úvodní stránku. Když náhodou nedošlo k naplnění účelu, článek jsem smazala a pokusila štěstí později. Toplist se z takové aktivity mohl zbláznit. Já jsem zase bláznila štěstím. Šedesát lidí online? Nádhera! 

Etapa čtvrtá: Vždyť je to kopírování trapné...

Přechod od typického pixel blogu k autorskému byl složitý. Prvním impulzem byl rozhovor s Martinem Duškem a s Chiquitkou. (Kdo ty dva ještě pamatuje?) Oba se k pixelkovým blogům stavěli negativně. (U Martina ta averze byla podobná jako dnes např. u Alušky, ale to teď neřešme.) Díky jejich odpovědím mi začalo docházet, že to, co dělám, není úplně ono. 

Zrušila jsem pixelky, redukovala jsem kopírované obrázky, celkově jsem se krotila. Lehce. 

V prosinci si mě všimla jedna skvělá blogerka a požádala mě o rozhovor. Dělala tehdy nějaký projekt, ve kterém chtěla ukázat rozdíly mezi originálními a kopírujícími blogery. Každou neděli vydala rozhovor se dvěma stejně starými blogery s opačným přístupem k blogování. Já jsem zastupovala blogerku autorskou, ačkoli jsem ještě měla co dohánět - zaznělo to dokonce i v komentářích. Každopádně právě ona může za úplné procitnutí. 

Co si budeme povídat, styl, jakým jsem psala, se příliš nelišil od šílených blogerek. Ostatně jestli vás to zajímá, klidně mrkněte na původním blogu na leden a únor 2009. Dnes už jsem na tom úplně jinak. Píšu, když mám o čem, ne jenom proto, abych něco vydala, vypsala jsem si svůj styl... a tak prostě. Samozřejmě, že se obsah blogu mění průběžně pořád, ale už je to pozvolný vývoj.

V brzké budoucnosti se dočkáte třetího dějepisného článku, nejspíš posledního. Popíšu v něm různé blogerské spory, zážitky, krize a podobně.... 

Jak se vyvíjely vaše články? Prošli jste si pixel mánií? Vedli jste spřátelené blogy a pořádali soutěže? 

Dále k blogohistorii: 

• Chcete se zasmát? - článek o tom, jaké měl blog v roce 2008 menu 
• Pro pobavení - střípky z mé blogo historie - dřívější designy, diplomky, texty... jen pro odolné!
• Jak krtek ke kalhotkám přišel - mé blogové začátky - Co to je blog? A kde si ho můžu založit?
• To všechno jsem zažila s blogem