O krátké procházce, která nebyla úplně krátká

Domluva zněla: Když bude pěkně, půjdeme na pořádnou túru, za deště vymyslíme nějaký program uvnitř a jestli bude tak nějak uprostřed, uděláme si krátkou horskou procházku. Ráno jsme zjistili, že počasí odpovídá třetí variantě. Zamyšlených deset kilometrů se nekontrolovaně protáhlo na 22. ,,Vy jste blázni!" dozvěděli jsme se. Často to slýchám bezdůvodně, tentokrát se s názorem ztotožňuji.


Naše 22 km trasa. Trasa ve zkratce pro beskydznalé: 
Dobratice, Malá Prašivá, Kotař, Ropička, Komorní Lhotka, Hnojník 
www.trasy.kct.cz

Z vlaku jsme vystoupili před desátou hodinou. Zpočátku jsme šlapali dědinou po rovince, která se zvedá jen nepatrně. V lese se z mírného stoupání stalo stoupání prudké.  Pořádně jsem se zahřála a trochu si nadávala, že v batohu zbytečně táhnu těžkou chlupatou mikinu. 

Zhruba po hodině jsme dosáhli prvního cíle, sedli si vedle turistické chaty Malá Prašivá a vytáhli chleba se sýrem a čaj. Posedáváním jsem se zchladila a chlupatá mikina dostala důležitou úlohu, kterou si pak držela až do konce výletu, čili jsem nakonec ráda, že jsem si ji vzala. 

Cíl číslo jedna nám ani zdaleka nestačil. Pokračovali jsme tedy dál. 

,,Co kdybychom šli ještě na Kotař? Je to už jenom kousek," napadlo mě. Parťák nebyl proti, hory má rád stejně jako já, takže neprotestoval a šli jsme. Z Kotaře byla možnost sejít do nejbližší vesnice, . nebo pokračovat ještě dál na další vrchol. 

Asi tušíte, kterou možnost jsme si vybrali. 


Došlapali jsme na Ropičku, kde to mimochodem vypadá docela strašidelně. 
,,A kam teď?" Ukázalo se, že svůj rodný kraj neznám až tak dobře. Byla jsem trošku zmatená. Každý ale dobře ví, že všechny cesty vedou do Říma, a já můžu říct, že to platí o čemkoliv, třeba i o stanicích vlaku. 

Moudro ovšem nepraví, za jak dlouho se do Říma dostanete. I toto platí o oněch stanicích! Poslední půl hodinu chůze jsme měli dost napínavou. Šlo o život! Dobře, přeháním. Ve hře byla okamžitá cesta domů versus hodinové posezení na nádraží. Věděli jsme, že když se nám poštěstí, stihneme vlak, zároveň bylo hodně pravděpodobné, že nám vlak ujede prakticky před nosem. Riziko této tragédie mi dodalo síly dva krátké úseky běžet. 

A víte co? Víte co? Stihli jsme to! 
Cítila jsem se jako vítěz. 
Jen škoda, že se mi v batohu rozplácl banán a nastrouhalo jablko. 

Procházka se kapku protáhla. Zažili jsme všelijaké počasí. Občas se na nás usmálo sluníčko, častěji však bylo úplně zamračeno. Někdy se zdálo, že začíná jaro, jindy jsme procházeli zimní krajinou. Pořád bylo co obdivovat. Byla jsem naprosto spokojená. 

Díky kotníkovým botám jsem si nepřivodila žádný úraz, za celou dobu jsem vůbec nekulhala! Na to budu v létě v nízkých botách s láskou vzpomínat... 



Kája

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ekologie je móda aneb Nehroťte to

6 věcí, které si koupím, až budu jednou bohatá