Děti nic neřeší, děti prostě jsou, a proto je mi s nimi fajn

Dva roky jsem učila a doufám, že se k tomu zase jednou budu moci vrátit. S dětmi je totiž fajn. Nic neřeší, jsou bezprostřední a tak trošku naivní. Dospělí to většinou vůbec neumí. A to je škoda.

Děti se rodí jako čistí tvorové, kteří nic neřeší, nemají žádné předsudky a dokáží jednat i tvořit spontánně a bezprostředně. Výchova a svět, ve kterém žijí, z nich postupně udělají protivné dospělé, kteří se na ostatní dívají skrz prsty, nekreslí, protože to údajně neumí a nezazpívají ani půlku taktu, protože by se tím prý pěkně ztrapnili. Není to škoda? 

Kdysi bylo všechno jednodušší

Už někdy v šesté nebo sedmé třídě jsem vzpomínala, jak jsem kdysi nakreslila všechno, co mě napadlo. Chtěla jsem ztvárnit děti, jak se koupají v rybníku? Nakreslila jsem děti, jak se koupají v rybníku. Kreslila jsem princeznu s nádhernými šaty? Dala jsem si záležet, aby ty šaty byly co nejvíc nadýchané a nazdobené. V ničem jsem nehledala žádné složitosti. Ve dvanácti jsem váhala nad tím, jestli ten nos vypadá dost realisticky, nebo by bylo lepší papír zmuchlat a začít znovu. 

Děti jsou čisté. Nakreslí, co je napadne, zazpívají, co umí, když mají chuť, tancují a vůbec nepřemýšlejí o tom, jak u toho vypadají a jestli to dělají dost dobře. S přibývajícím věkem se kazí. 

Mně vydržela dětská sponnátnost déle než ostatním, možná i proto jsem byla terčem posměchu. Zatímco se spolužáci kazili od starších sourozenců, já jsem mám mladší sestru, se kterou jsem se držela trochu zpátky. V páté třídě jsem přiznávala, že si hraju s panenkami. Vrstevníkům to připadalo trapné, myslím si ale, že si doma taky hráli, jen se za to styděli, a tak ve škole dělali frajery.

Já vs. jiní 

Nemám ráda cizí lidi, nejsem společenská, vyřizování nebo telefonování mi nahání hrůzu, jsem plná zásad a plánů. Přes to všechno dokážu být pořád spontánní a dělat to, na co mám chuť. Smát se, blbnout a pro mne za mne klidně zpívat (téměř) bez ohledu na situaci. Jiní takoví nejsou. 

Většina lidí potřebuje alkohol, aby se uvolnili a dokázali se bavit. Já nepiju a řádím i tak. Koncerty protancuju, zatímco kamarádi sedí jako pecky. Je strašná škoda, že jsou jiní svázání. Představte si, že existují lidé, kteří si dokonce ani nesednou na houpačku, protože houpání je prý pro děti! Přitom jsou houpačky tak super.

Mezi dětmi jsem se cítila dobře. Mohla jsem být svá, aniž by se na mne dívaly skrz prsty a kroutily nade mnou hlavou. Děti byly taky své a pokud se to nepřelo se školním řádem, ráda jsem je v tom podpořila. Ve svém věku už byli někteří experti trochu zkažení, ve srovnání s dospělými ale byli pořád super. 

Uvolněte se! 

Zkuste se nad sebou zamyslet. Nejste svázaní? Nekazíte si život tím, že se příliš považujete za dospělé? Vzpomeňte si, jací jste byli jako děti a zkuste na to navázat.

Kája