V Praze jako turistka, ve škole jako úplná hvězda

Po půl roce jsem se vrátila na místo činu. Přijela jsem do Prahy, abych prošla oblíbená místa a především abych navštívila svoji třídu, kterou jsem v červnu se slzami v očích opouštěla. Všude jsem se cítila jako doma, metro mi stále připadalo všední. Nejsem obyvatelka Prahy, nejsem ani turistka. Jsem něco mezi tím.



Ubytovali jsme se v holešovickém hotelu Leon. Žádný extra luxus, ale bylo tam dobře a cena byla sympatická. Navíc je kousek od metra, takže ho vřele doporučuji všem dalším turistům. Přijeli jsme ve čtvrtek večer, už jsme nestihli nic jiného než se dopravit na místo a jít spát.

V pátek v 8:45 jsem se měla hlásit ve 4. C. Abych se dostala do školy, bylo třeba zazvonit. Abych se mohla pohybovat po chodbách, musela jsem nosit návštvnickou visačku. Kolegyně se tomu smály. Automaticky mě to táhlo k nástěnce a kaslíkům, asi bych se pěkně divila, kdybych nikde nenalezla své jméno. Cestou do třídy jsem se na skok zastavila u zástupkyně.

Ve třídě na nástěnce byl vzkaz, že 6. 12. přijede paní učitelka Kája. Pod vzkazem visí můj pohled, který jsem dětem poslala v září. Zadní část třídy se proměnila v bar, kde kluci nalévali džusy a minerálky a podávali chipsy a tyčinky. Pěkný způsob, jak přijmout návštěvu!

Setkání s dětmi bylo super. Holčičky se na mne hned pověsily. Klukům to trochu trvalo, asi jsou stydlivější, ale pak se pořád potulovali v mé blízkosti a na něco se vyptávali. Podle tradice jsme si zatancovali Rasputina, Blue a Waka waka. Just Dance jsme si ve druhém pololetí moc oblíbili a někdy jsme ho na chvilinku pouštěli i třikrát za týden.

Popovídala jsem si s dětmi, popovídala jsem si s kolegyněmi a pak už byl čas jít zase dál. Setkala jsem se se svým spolucestovatelem a vzala ho na procházku ke hvězdárně. Pak jsme se vrátili a sedli do mé oblíbené Tiché kavárny. Limonáda a slaná palačinka zahájila pražské gurmánské zážitky.

Mrkli jsme i do Bohnic, stále se tam cítím jako doma.

Výhled z Bohnické vyhlídky 

A potom hurá do centra! Metrem na Florenc, odtud pěšky do Čerstvě pražené kávy na výborné espresso a nákup kávové zásoby. Pak na Staroměstské náměstí, prozkoumat stánky, shlédnout stromečkovou show (letos teda nic moc...) a dát si horkou čokoládu, což je už čtvrtým rokem moje tradice. Všude bylo polno lidí, ale vůbec mi to nevadilo.

Pěší pouť pokračovala směrem k Václavskému náměstí, pojídeli jsme během ní trdelník. Na Můstku jsme skočili do metra a přiblížili se Čajovně Setkání, dalšímu oblíbenému místu. Gurmánské zážitky pokračovaly nudlemi se zeleným čajem. Když jsem v březnu zjistila, že se budu stěhovat, skoro jako první mě napadlo, že mi tohle jídlo bude moc chybět.









Zatímco v pátek jsme toho nachodili až až, sobotu jsme pojali lenivě. Dopoledne jsme byli v aquacentru Šutka. Myšlenka, že budu plavat, vzala za své, vůbec se mi nechtělo do studené vody. Lenošili jsme ve vířivce a v parní sauně a osmkrát jsme se svezli na tobogánu.

Potom bylo v programu České muzeum hudby. Od mé poslední návštěvy ho trochu upravili, je ještě interaktivnější. Díky tomu jsem si zahrála na harfu a na schodech jsem poskakovala do melodie Ovčáků, čtveráků. Myslím, že bych byla schopna strávit v muzeu hudby celý den.


Měli jsme ale ještě co dělat. Bylo půl třetí a my ještě neměli po obědě. Napravili jsme to v thajské restauraci Modrý zub. Odvážně jsem si dala jídlo, které bylo označeno jako pikantní. Uch! Sníst ho byl boj, ale musím říct, že mi chutnalo. V restauraci jsem potkala paní profesorku z frýdlantského gymplu. Svět je malý a o náhody v něm není nouze.

Kávu a dezert jsme si dali v další kavárně z mého seznamu (Tonkin kafe). A pak už bylo po výletě.


Na jaře se vypravím do Prahy znovu! Na bydlení pro mne není, ale je tam fajn. :-)

Kája

Komentáře

  1. To muselo být krásné znovu vidět svou třídu.
    V Praze je blaze. Každý rok tam jezdíme na vánoční trhy. Je to taková tradice. Snad se to povede i letos, uvidíme.

    OdpovědětVymazat
  2. Praha mi možná jako domovina malinko chybí (bydlela jsem v ní dva roky), o to více se tam ráda vracím :) Je super, žes měla možnost pozdravit děti, z tvého popisu to vyznívá, že byly nadšené!

    OdpovědětVymazat
  3. Ten dost divný pocit vykořenění, že nejsem ani turista ani našinec mne provází od doby, kdy jsme se před skoro třiceti lety z Prahy přestěhovali na ves. Ostatně už delší dobu mne pronásleduje pocit, že to byla v mém životě ta největší hovadina. Měla jsem se postavit proti, a raději přemluvit muže aby souhlasil prodat tenhle barák, než se odstěhovat. Přišla jsem o léta s rodiči a teď mi chybí informace o mé rodině. Maminky se zeptat nemůžu, umřela vloni a strašně mi to chybí se s ní bavit. Byť díky demenci, která jí postihla to bylo už dost těžké se s ní vůbec bavit. Praha mi nesmírně chybí, je a vždycky bude moje rodné město a vždy, ať si venkovští myslí co chtějí, budu hrdá na to že jsem se tu narodila a žila. Teď tam jezdím z chaty na Brdech, která mi zatím zůstala a potuluju se s foťákem a pár blogery po ní....

    OdpovědětVymazat
  4. To je krásný článek! Já jsem Prahu sice vždycky měla moc ráda, ale nikdy jsem v ní nestrávila až tolik času nějakým blouděním, spíš jsem se vždycky snažila jít na jisto. A samozřejmě je to takové to přestupní místo, na vlakových nádražích a v metru se vyznám skoro dokonale. :D Nicméně na Nový rok se tam asi konečně po půl roce podívám s přítelem, tak se docela těším. :)

    A jinak tedy to s tím vykořeněním a vůbec zvláštními pocity... tady v Německu se cítím doopravdy jako mimoň, ale když přijedu domů do Česka, není to o moc lepší, protože mám pocit, že už tam nepatřím. :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Droga jménem KINEDRYL

Nej... zážitky z cest (do zahraničí)

Se zákazníky je někdy peklo! 5 nejdivnějších zážitků