Nikdy nepiš odborný článek! ... aneb proč bych už nikdy nedala své číslo neznámému člověku ve vlaku

Poslední dobou nemám co vyprávět, život s půlročním dítětem je poněkud stereotypní. Proto se v dnešním článku vrátím k pět let starému příběhu o zvláštním klukovi z vlaku. Nevinný rozhovor způsobil, že jsem se pár měsíců cítila pronásledována a nevěděla jsem, jak tomu uniknout.


Jela jsem vlakem v době, kdy spousta studentů migrovala z koleje. Místenku nemaje usadila jsem se na chodbě, kde by normálně byla zavazadla nebo kola. Sedělo nás tam několik. Mezi nimi i on, říkejme mu pracovně Pepa. 

Trochu jsme po sobě pokukovali, jinak jsme spolu ale nekomunikovali, jen jsme nepatrně reagovali na okolní dění. Když hlášení v 16:50 říká, že příští stanice je Studénka s pravidelným příjezdem v 16:35, nejde to přejít bez komentáře. Chladnými nás nenechal ani puch, který se chvíli v našem „VIP kupé" šířil.

Pomalu jsme zastavovali v Ostravě a já se rozhlížela, abych zjistila, jestli tam ještě čeká můj vlak. V ten moment mě Pepa poprvé oslovil:
„Taky jedeš do Frýdku?" zeptal se. Odpověděla jsem, že jo, a že to vypadá, že na nás počkali. Spolu s mnoha dalšími cestujícími jsme pak sprintovali na druhé nástupiště. To je typický sport pro stanici Ostrava Svinov, lidé z Frýdku-Místku a jeho okolí ho znají jako své boty. 

V dalším vlaku si Pepa sedl vedle mne, ale vůbec nic neříkal. Vyvodila jsem z toho závěr, že nemá o žádnou komunikaci zájem. Po pár minutách jsme přesedali na další vlak. Myslela jsem si, že si Pepa tentokrát sedne jinam. On se však usadil naproti mne, rozepl bundu a pravil:
„Dám ti radu: Nikdy nepiš odborný článek." 
„Cože?" nechápala jsem. Není to zrovna typický způsob zahájení konverzace. Pepa mi vysvětlil, že dělá doktorát a momentálně dává dohromady odborný článek, který by ho mohl dostat na nějakou zahraniční konferenci, ale že je to náročné a pracuje dlouho do noci.
„Jo a jmenuju se Pepa," řekl nakonec. 

Docela příjemně jsme si popovídali, a tak jsem neváhala, když mě požádal o telefonní číslo. 


Nejdivnější rande roku

Sešli jsme se na náměstí a zamířili jsme do čajovny. Pepa zahájil rande slovy: Vůbec nevím, o čem si budeme povídat! Aha, to je super. Pak spustil cosi o základní otázce života a odpovědi 42, což mi připomnělo spolužáka z gymplu a jeho lásku k vodce tohoto jména. 

Konverzace mrzla, nijak se nezlepšovala. Jaké štěstí, že jsem měla jednonálevový čaj! Když jsem ho dopila, měla jsem se k odchodu. Pepa mě přemlouval, ať zůstanu, ale nepřesvědčil mě. Zalhala jsem, že se musím učit. Rozloučila jsem se letmým čau s nadějí, že Pepa pochopí, jak se věci mají

Kdyby se tak stalo, nemusela bych teď o něm psát, takže je vám jasné, že mi ještě ten večer píplo několik zpráv a že mě Pepa nadšeně znovu zval ven.  

Přepadení v práci 

Nakonec jsem si s ním celkem ráda psala, ale o osobní kontakt jsem nestála. Když Pepa přes moje odmítání domluvil další sraz, přestala jsem odepisovat a na rande nepřišla. 

Jednoho dne jsem se mu bohužel prokecla, že sedím v práci. Věděl, kde pracuju, a tak za mnou ke konci směny přišel. Překvapení to bylo dosti nepříjemné. Měla jsem chuť dát si pár facek za to, že jsem mu sdělila tolik informací. Jaké štěstí, že bydliště věděl jen přibližně! Začal mě poněkud děsit. 

Opět jsem zahrála poctivou studentku a nakukala mu, že spěchám domů dělat něco do školy. Ve skutečnosti jsem měla v plánu jíst s mamkou popkorn u Ordinace v růžové zahradě. 

Jak se ho zbavit? 

Náznaky nezájmu nezabíraly, a tak jsem k němu byla občas upřímná a mnohdy i dost nepříjemná. Byl vytrvalý. Když jsem se ho dotkla, na pár dní či dokonce týdnů se odmlčel, ale pak psal, jako by se nechumelilo a znovu mi vyznával lásku. Možná neměl kamarády, kdo ví.

Zbavila jsem se ho po mnoha a mnoha měsících. Prý mě viděl na festivalu, ovšem styděl se se mnou bavit před svou sestrou, která do doprovázela. Spojil se se mnou o pár dní později přes sms. Ptal se, co se mi na festivalu nejvíce líbilo. Popravdě jsem odpověděla, že pusa od jistého muže. 


A bylo. Od té doby se neozval. S odstupem je mi líto, že jsem k němu ke konci byla opak toho, co se dá označit jako milá, ale tehdy jsem neviděla jinou cestu. Každopádně teď na tuto epizodu vzpomínám s úsměvem - o čem by život byl, kdyby se neděly podivné věci?


Kája

Komentáře

  1. Jo, vysvětlit některým lidem, že vážně, ale vážně nemáte zájem, je umění hodné génia. :D Nicméně většinou stačí přestat odpovídat na zprávy, ono to člověka brzo přestane bavit, když si má povídat jen sám se sebou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám pocit, že ti nejdivnější lidi tohle nechápou a klidně si píšou sami se sebou. A ti, kteří by to pochopili, mi za komunikaci stojí. Je to těžké.

      Vymazat
  2. Tak to je opravdu podivný začátek konverzace :D to je super, že tě zachránila pusa :D jinak by sis pak asi musela změnit číslo :/?
    Leník

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Volající se dá naštěstí blokovat, ale to jsem tehdy nevěděla/neuměla.

      Vymazat
  3. Myslím, že tyto zkušenosti s neodbytnými ctiteli máme skoro každá. Zpětně viděno je to až komické, ale v tu chvíli, kdy člověk neví, kde na něj a při jaké příležitosti dotyčný zase vybafne, jsou obavy na místě. Zvlášť, když ani jasné odmítnutí nebývá vždy pochopeno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kamarádka to měla horší, nechala se doprovodit domů, takže ctitel dokonce věděl, kde bydlí.
      Ještě štěstí, že jsem Pepu potkala až po této její zkušenosti, takže jsem se moudře loučila cca 1,5 km od domova.

      Vymazat
  4. Mám pocit, že tihle společensky nekompetentní téměř až sociopati tvoří v univerzitních kruzích celý samostatný druh. Na pár takových jsem během studia narazila, někdy i za katedrou, naštěstí si mě ale nikdy žádný z nich nevyhlídl. Ne že by byli zlí. Spíš jsou strašně mimo a v jejich paralelním světě jsou pravidla pro komunikaci úplně jiná. A s tím se, přesně jak píšeš, strašně špatně něco dělá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tom případě jsem ráda, že jsem na pedagogické fakultě, kde je mužů málo a studuju dálkově... :D

      Vymazat
  5. Bohužiaľ mám aj ja podobnú skúsenosť. Zoznámila som cez jednu online hru s istým chlapcom a dokonca mu dala aj svoju adresu (blaba, blba, blba...). Písalo sa mi s ním dobre, ale keď prišiel za mnou vlakom cez celé Slovensko a stanoval na kopci v meste, zistila som ako veľmi sa mi nepáči a že som urobila hroznú hlúposť. Na konci leta prišiel zase a doslova som sa stránila jeho prítomnosti. Potom som sa mu cez internet ozývala čoraz menej a zablokovala som si ho. Ale on mi začal posielať listy a rôzne čokolády. Tie som vyhodila do koša rovno pri pošte. Nikomu som o tom nepovedala, hanbila som sa pred rodičmi aj sama pred sebou. Na niekoľko mesiacov sa odmlčal, ale to som ešte nevedela, čo plánuje. Raz, keď sme mali prespávačku v škole, objavil sa u nás doma a tajomstvo pred rodičmi bolo odhalené. Mamka mi volala a tak som jej s plačom začala vysvetľovať celý príbeh. Zmeškala som dosť značnú časť programu. Vyhľadal ma ešte niekoľkokrát (a naozaj pripomínam, že bol z druhej strany Slovenka). Poslednou kvapkou bolo, keď mi od neho prišla vytlačená kniha, v ktorej bol spísaný celý "náš" príbeh. Vysvetľoval v nej svoje pocity, ale ani raz nespomenul mená ani adresu. Vysvetľoval tam časť príbehu, keď som s ním nekomunikovala. Ako mal potom psychické problémy, ťažko si hľadal prácu, ale už pár rokov je "ticho". Občas mi príde SMSka k sviatku, ale nič viac už o ňom neviem. Nebol vyslovene zlý. Nikdy na mňa nemal žiadne nároky, ale podobne ako tvoj Pepa, nedokázal prijať "nie". Moje rodičia sú takí úžasní, že mi tento "omyl" nikdy v živote nepripomínali, ani ma z toho nepoučili. Asi pochopili, že z tejto lekcie som sa dostatočne poučila aj bez ich prednášok.
    Internet je naozaj zradný a hlavne, keď si mladé dievča hľadá uznanie, keďže mu to reálna spoločnosť neumožnila. Už nikdy nič podobné neurobím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je drsný příběh. Ale aspoň ses poučila, jak říkáš, působilo to stokrát více, než by zmohla nějaká přednášeka od rodičů. Já jsem teda na jejich rady dala, o tom, co nemám nikde psát, mi řekli hned, když jsem se začala na internetu více pohybovat. Byla jsem z toho vystrašená, takže jsem si dávala opravdu dobrý pozor. Dokonce jsem dlouhou dobu měla na Facebooku falešné příjmení, protože to byla jedna z informací, kterou jsem sdílet neměla.
      Asi by teď nebylo úplně těžké si mě najít, ale zase už jsem o dost starší a snad i o něco rozumější...

      Vymazat
  6. Zvláštní příhoda, nic podobného se mi nikdy nestalo, leč začínám teď pomalu chápat, proč se spousta lidí, zejména žen, nechce bavit s cizími osobami na sociálních sítích, pakliže mají z dřívějška takové zkušenosti. :D Ještě, že mám svojí úžasnou manželku, s níž můžu konverzovat o všem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na sociálních sítích ještě půl bídy, ale sejít se? Na to jen tak odvahu nemám. Ale nejhorší je, když mě někdo osloví venku. Brr. Jednou mě takhle někdo oslovil na ulici, rovnou mě zval na rande a navrhoval, že mě vezme na skok padákem. O telefonní číslo si žádal tak urputně, že jsem nemohla odolat a něco mu nadiktovala. Random. Začala jsem 776, aby to bylo důvěryhodné, a pokračovala jsem, jak mě napadlo. Jestli to číslo někomu patřilo, doufám, že to byl muž nebo aspoň ženská od rány.

      Vymazat
    2. Ja som mala ešte to stastie v nešťastí, že to naozaj nebol vyslovene zlý chlapec. Veľkým problémom častokrát bolo v začiatkoch internetu, že rodičia poznali internet menej ako deti.

      Vymazat
    3. To jo, ještě že tak.

      Vymazat
  7. To buď ráda, mohlo to dopadnout mnohem hůř...

    OdpovědětVymazat
  8. I takové "zážitky" se občas dějí. Kolikrát to ale není nic , co by si člověk rád zopakoval. Párkrát se mi stalo, že mě cizí člověk oslovil přes sociální síť, jednou to bylo s tím, že se známe od vidění. To ve mě hrklo, jestli mě nesleduje nějaký úchyl... dotyčný měl totiž ve svém profilu uvedené jako místo bydliště právě to, kde jsem bydlela já. Dotyčného jsem smazala a zablokovala, raději jsem sním nechtěla mít nic společeného.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To muselo být divné.... ještě že se z toho nic nevyklubalo.

      Vymazat
  9. ja som raz takto išla s východniarom domov z Prahy nočným spojom, samozrejme na klasickom sedadle, takže spánok žiadny. Nebolo z toho nič viac než to, že mi na MP3 nahodil pár pesničiek, z ktorých je jedna dodnes moja obľúbená. No, moje začiatky so sociálnymi sieťami boli fakt dosť zlé a dnes si uvedomujem, koľko toho ešte stále na seba prezradím úplne neznámym ľuďom. Neviem, či som ešte chodila na SŠ alebo to bolo krátko po nej, v podstate to nie je až také dôležité, ale prišiel za mnou chlapík z iného okresu, podotýkam ženatý s minimálne jedným ale tuším, že dvomi malými deťmi, ktorý si ma chcel vziať :-O :-O dokonca ma donútil si vziať od neho prsteň, lebo, že keby som si ho nevzala, že všetko povie mojim rodičom (ani sa nepýtaj odkiaľ vedel, kde bývam). Prsteň som dlho ukrývala pod posteľou a pred sťahovaním som ho našla a šupla do záložne. Pamätám si, že mi slečna hovorila, že keby som si to rozmyslela, tak do 7 dní si poň môžem prísť. Bola som si na bilión percent istá, že toto si nerozmyslím. Haluzné je, že už vôbec netuším ako sa ten chlapík volal ani aké mal auto ani ako vyzeral ten prsteň :-D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.