V novém bytě bydlíme už dva měsíce. Jak ten čas letí! Dávno jsme zdomácněli, přesto nás má stále co překvapovat. Je to byt plný záhad a tajemství! Tak třeba dneska jsem si nevěděla rady s umyvadlem. Vezměme to ale pěkně popořádku.
Objevujeme byt
Již na první pohled je jasné, že náš být skrývá hodně uložného prostoru. Oblečení bych si mohla nakoupit ještě třikrát tolik, syn by mohl nasbírat miliony autíček. Problém máme jen s knihovnou, k vestavěné budeme brzo kupovat novou externí. Nové uložné prostory jsme průběžně objevovali snad dva týdny.
Vypíchnout musím šuplík od televizního stolku. Nemá žádnou úchytku, o otevírání se stará robot. My do šuplíku lehce zatlačíme a on ho svou rukou vytlačí do prostoru. Podobný systém znám delší dobu od rodičů, ale jejich šuplík je retro, otevírá ho mechanický systém.
Chcete-li objevovat byt, musíte se nejdřív dostat dovnitř. Mně se to jednou nepovedlo! Strkala jsem do zámku jeden klíč po druhém a žádný tam nepasoval. Po několika minutách panikaření mě napadlo, že Eliščin štěkot zní nezvykle tlumeně. Rozhlédla jsem se a... zjistila jsem, že se dobývám do bytu o patro níž! Jeho obyvatelé buď nebyli doma, nebo se klepali pod postelí.
Historická vsuvka: Maloměšťačky ve velkoměstě
Psal se rok 2014, když jsme s kamarádkou vyrazily do Prahy na koncert. Nocleh jsme měly domluvený v bytě u příbuzných, kteří v době našeho krátkého pobytu nebyli doma. Asi si dovedete představit dvě poblázněné maloměstské osmnáctky v Praze v cizím bytě. Měly jsme z toho Vánoce.
Když jsme si ráno čistily zuby, záhadným způsobem jsme zašpuntovaly umyvadlo. Ačkoliv jsme byly chytré studnetky šestiletého gymnázia, nemohly jsme přijít na to, jak ho odšpuntovat. Uchýlily jsme se k polovičnímu řešení: Obsah umyvadla, tedy vodu a naše plivance, jsme pomocí kelímků přelily do sprchového koutu.
Jak jsem čerpala z dávno nabytých zkušeností
Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Prala jsem v umyvadle nové šaty. Špunt jsem stlačila co nejvíc. Chyba! O chvíli později jsem zjistila, že nevím, jak se vytahuje! Pokusy vyšťourat ho prsty nikam nevedly. Řekla jsem si, že to odpoledne určitě vyřeší muž. Vždyť je údržbář, co by si s tím neporadil.
No jo, údržbář je, ale stará se o roboty. A co se týče špuntů, je ještě víc retro než ten mechanický šuplík od rodičů. Zná jenom gumový na řemínku! Večer mi došla trpělivost, vzala kelímek a zkušeně jsem se pustila se do přelévání vody do vany. Po pár šplouchnutí jsem vyměnila kelímek za půllitrový krygl, abych se s tím nečabrala až do noci. Když zbylo jen trochu nenabratelné vody na dně, prohlédla jsem si pořádně kohoutek a zjistila, že se za ním nachází páčka. Zatlačila jsem do ní... a špunt se zvedl.
Zvedl se mnohem výš, než jsem ho kdy viděla. Z toho plyne, že čištění odpadu drastickými prostředky bylo zbytečné. To je ovšem zase jiný příběh...
Kája
Jojo, tyhle páčky jsou zákeřné :-) Ale jak se s nimi člověk jednou setká a vyřeší jejich záhadnost, hned je z něj hotový světák, který se nezalekne žádné koupelny!
OdpovědětVymazatKrisova noho. Co to v té Praze mají za ďábelské špunty? No, já také znám jen ty gumové.
OdpovědětVymazatÚplně nevím, jestli bych 16 největší město v ČR definovala jako maloměsto... https://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/pojem-malomestak
OdpovědětVymazatNebude to spíš přetrvávající pragocentrismus? Nicméně palec hore, důležité je si umět poradit!
Pragocentrismus? :D :D
VymazatJo, koupelny. Co si ti designéři nevymyslí, že? Kalíškové řešení je každopádně originální. :)
OdpovědětVymazatJá takhle narazila před měsícem v Itálii. Voda z kohoutku se spustila až poté, co člověk nohou pořádně pošlapal pedál schovaný za umyvadlem. Stála jsem u umyvadla v kavárně, divoce máchala dlaněmi, aby se konečně spustilo automatické čidlo, poté marně hledala nějaký kohoutek či páčku... Až mi řehtající se obsluha kavárny musela pomoct. :)
To mi připomnělo první polistopadové zájezdy do zahraničí - když jsme do té doby neznali baterie na fotobuňku, to bylo taky dobré divadlo :-)
Vymazat