Po úspěšném dokončení vysoké školy se vracím ke svým starší zálibám. Jednou z nich je běh a účast na běžeckých závodech. Po sedmi letech jsem se postavila na start Hornické desítky. Běžela jsem závod mílařů, rovné dvě míle, na hlavní, desetikilometrový závod bych musela potrénovat trochu víc. Závod byl speciální tím, že se zúčastnil i můj syn. Juchů, mám nového parťáka na běhání!
Nedávno jsem psala, že syn je parťák pro všechno. K výčtu aktivit v předchozím článku se připojuje účast na běžeckých závodech. Dřív jsem měla tým, který se jmenoval Střelení turisti. Měl pět členů, i když akcí se asi nikdy nezúčastnili všichni najednou. Za ty roky bohužel na sport zanevřeli nebo se naopak přidali k výkonnějšímu týmu, a vlastně teď vídám jen s jedním z nich. Bylo na čase najít si jinou společnost. Tu, kterou mám doma!
Synáček se nechal na závodění nalákat celkem rychle. Baví ho hrát si na závody s autíčky a má rád pohádku, jak maxipes Fík závodil v koňském dostihu. Trénink skoro nepotřeboval, vždyť běhá víc než chodí, jen jsme si byli dvakrát zkusit závodní trasu, 300 m. Poradila jsem mu, že si má v cíli představit autobus, který mu nesmí ujet. Mně tato strategie funguje perfektně!
Závody pro děti probíhaly dopoledne. Jako první běžely společně s rodiči děti, které se narodily v roce 2021 či později. Měly za úkol překonat 100 m. Fandili jsme dvěma kamarádům ze školky. Pak už se synáček chystal na start. Spolu s ním běželo dalších 17 kluků narozených v roce 2020.
Byla jsem tak pyšná maminka! Můj malý parťák sice doběhl mezi posledními, ale jak jsem mu několikrát připomínala, nejde o to vyhrát, ale zvládnout to. Do cíle doběhl a měl z toho skoro tak velkou radost. Celý den se pak chlubil svou upomínkovou medailí.
Můj závod se konal až odpoledne. I já jsem doběhla mezi posledními, v kategorii žen do 34 let jsem byla 42. z 56. Na pořadí mi však nezáleží. Ne že by mě lepší příčky nepotěšily, ale z těch horších si nic nedělám. Holt byly jiné ženy lepší, s tím nic neudělám. Vždyť tam byly i opravdové atletky, já jsem jen takový rekreant. Běželo se mi parádně, své udělalo krásné slunečné počasí. Když jsem se ohlédla, viděla jsem, že je za mnou ještě docela dost lidí a dav se táhne hodně dozadu. Ke konci mi náladu zlepšily hodiny u tenisového kurtu. Prozradily, že mám dobrý čas.
V závěru mě povzbudili osobní fanoušci. Pak jsem uviděla, že dobíhám s časem pod osmnáct minut. Šlápla jsem do toho, abych to náhodou nepokazila, a do cíle jsem doběhla s časem 17:34. Je to horší výsledek než v roce 2016, ale lepší než v roce 2014. Porazila jsem osmnáctiletou sebe!
Těším se na další závod. Pocit při dobíhání do cíle je návykové!
Pochopil to i můj malý parťák. Příště zase závodí se mnou.
Kája
Komentáře
Okomentovat
Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.