Začala jsem utrácet. Za co? Třeba za šaty!

Je tomu pět let, co jsem si prvně uvědomila, že jsem maniak přes sukně a šaty. Své děsivé prozření jsem popsala v článku Jsem maniak.  Kdybych tehdy tušila, jak se můj šatník bude vyvíjet, mávla bych nad tehdejším stavem rukou. Vždyť jen za letošní rok mi přibylo sedmero šatů! Jedny z nich díky spolupráci s D-Sport. Nakupování šatů a sukní mi dělá radost i starost zároveň. Kde jsou ty časy, co jsem váhavě obracela každou desetikorunu! 

Proč mi nákup nových šatů dělá radost, zřejmě nemusím nikterak rozepisovat. Věřím, že z nové věci - ne nutně oblečení - má radost každý. 

V sukňovitém oblečení jsem nacházela oblibu již v dobách gymnaziálních, avšak úplně jsem mu propadla v Praze ve 20-23 letech. Mohla za to především učitelská profese. Později moje oblečení zbarevnělo. Trička mám nejen černá a bílá, ale také červená a modrá. V článku I dospělým rostou nohy jsem se dokonce chlubila růžovými teniskami. Žlutou a zelenou u mne ovšem nikdy neuvidíte, tím si jsem jistá. 

Na začátku roku mě přepadla potřeba nakoupit nové šaty. Pojala jsem to ve velkém stylu. Objednala jsem si z Vinted troje najednou. O něco později další troje!
Pak přišla sukně jako suvenýr z dovolené.
A teď ty šaty z D-sportu. Barva definovaná jako růžová, ale jsou dost do oranžova. 

Teď kulím oči nad tím, kolik mám letošních přírustků. 
Přesto nemám dost. Aaaaa! 

Nejsou totiž šaty jako šaty. Ne všechny jsou vhodné na běžné dny v práci/ve škole. Některé jsou příliš slavnostní, jiné zase volnočasové. Třeba ty z D-sportu. Jsou hezké, pohodlné, ale do práce si je vezmu jedině až pojedeme na konci školního roku do zoo. 

S radostí bych před nástupem do zaměstnání objednala další balík z Vinted. Rozum s bankovním kontem mi to ovšem zakazují. Vzpomínají na doby, kdy jsem neutrácela a vystačila si s věcmi, které jsem měla. A kdy jsem si vyčítala každou kávu s sebou. 

Váhám, jestli vyhazuji peníze na nesmysly, nebo konečně normálně žiju. Většina lidí by mě totiž před pár lety popsala jako osobu, která se bojí utrácet. Osobu, která radši bude jíst výhradně jablka a banány, místo toho, aby si sem tam koupila dražší meruňky a blumy. No dobře, asi jsem konečně normální. Jen se s tím nějak neumím smířit. Něco mi v hlavě pořád hlodá. 

I velikost šatníku je mi proti srsti. Nicméně... vyřadit něco? To nejde! Snad jen několik domácích triček nevyužívám pravidelně. Všechno ostatní má své důležité postavení. Jen zřídka se něčeho zbavím. Většinou jde o opotřebované věci. Blogerkám a instagramerkám, které po třídění skříně ukazují napěchované igelitky, vůbec nerozumím. To bych sbírala celá desetiletí! Takže na tom s velikostí šatníku asi zas tak špatně nejsem. Jen je větší než dřív. 

Tak jako tak si dávám přísný zákaz kupovat letos nové šaty a sukně. Už jich přibylo víc než dost. Na wish list do příštího roku si dávám sportovní sukni Nike. Běhu se teď nevěnuju, ale na hřišti by mi to v ní slušelo. Čím rozšířím sbírku dál, se teprve uvidí. Třeba zjistím, že mi moje zásoby do práce stačí. 

Jak jste na tom s oblečením? Máte pocit, že nemáte co na sebe, nebo tento stav vůbec neznáte? Třídíte pravidelně šatník? Jestli ano, co děláte s vyřazenými kusy? 

Kája

• Šaty a sukně pro mne nejsou jen záležitost léta: Nosím sukně v létě i v zimě