Mám doma malého turistu. K lásce k horám je veden od malička a jako učitelka nemocná povoláním tomu říkám výchova k horalství. Jako miminko se na hory nosil, pak se po nich postupně naučil chodit. Vyrostl mi z něho perfektní horský parťák. Šlape statečně se mnou a společně obdivujeme výhledy!
Hory miluju, těhotenství ani mateřství mě nemohlo zastavit. Sotva mě přešla největší únava prvního trimestru, hned jsem vyrazila na menší výlet. S bříškem i břichem jsem jich stihla několik, třeba na Radhošť, s pupkem jsem se pak procházela jen v blízkosti bydliště, byla jsem sice akční a v kondici, ale delší chůze mi nebyla příjemná. Radši jsem plavala.
Na první výlet s miminkem jsme vyrazili přibližně po šesti týdnech, kdy jsem už byla úplně zotavená, sžitá s novou situací a tlačení kočárku po okolí mě začínalo nudit. Bohužel první výlet nedopadl zrovna skvěle. Na Ondřejníku, kam jsme mířili, začalo hořet. Nakonec jsme uskakovali třinácti jednotkám hasičů. Miminko přitom spalo jak mimino a ničeho si nevšimlo. Pozdější výlet na Prašivou dopadl lépe.
Sem tam jsem si na hory odskočila sama, ale o tom článek není, tak se posuneme až na dobu, kdy měl synek téměř rok. Tehdy jsem vyrazila na víkend pryč a trénovaná jen z dlouhých procházek po rovině jsem svoje devítikilové dítě vynesla jeden den na Velký javorník, jiný den na Pustevny. Tyto výlety patří k první výuce výchovy k horalství. Synáček je totiž neprospal, zvědavě vykukoval z nosítka a díval se na všechnu tu krásu.
„Tam jsou hory, maminko! Hezké jsou!" Synáček, 2 roky a 8 měsíců
Turistický zlom nastal, když měl syn skoro dva roky a půl. Slunečné vánoční prázdniny nás vylákaly do hor. Jako cíl jsme opět zvolili Prašivou. Nosítko bylo v pohotovosti, ale synovi jsem o něm neříkala. Byla jsem zvědavá, jak daleko dojde. Nestačila jsem se divit! Statečně šlapal celé dva kilometry! A od té doby je z něho horal.
 |
| Prašivá, já a synek (2,5 let) v nosítku |
Na cestě zpátky už nosítko posloužilo. V podobném duchu se nesly další výlety ten rok, třeba na vrchol Ondřejníku, na Bílý kříž nebo na rozhlednu Bukovku poblíž Šumperku. Pouze Praděd nezvládl. Přijeli jsme na Ovčárnu, manžel ukázal, kam jdeme, synáček se vyděsil a okamžitě si žádal nosítko. Poučení? Kopce raději neukazovat, vypadají náročnější, než ve skutečnosti jsou.
Od jara 2024 chodíme na hory bez nosítka. Synek je stále zdatnější. Vím, že 7-8 km zvládne přes kopce úplně bez problému. Když jde rovinku, zvládá i víc, v Lednici našlapal přes 12 km. Zvyšuje se i tempo chůze. No a protože se dá se synáčkem stále lépe popovídat a zvládá si nosit batůžek s pitím a svačinou, stal se z něj plnohodnotný parťák pro horské výlety.
Celý jeho život ukazuju synkovi hory jako něco krásného, a tak je jako krásné vnímá. Ano, nejlepší výlety jsou něj ty, kde si může prohlédnout veterány, ale i horské túry a příroda celkově pro něj mají kouzlo. Příští rok by chtěl jít na Lysou. Domluvili jsme se, že si o prázdninách uděláme celodenní výlet.
Snad nám to parťáctví vydrží celý život!
Kája
Tohle se krásně čte! :) Také jsem malého vedla k pobytu v přírodě, na Godulu jsem ho vynesla ve třech měsících, na Lysou sám vylezl ve třech letech a svých prvních 30 kilometrů ušel loni, kdy mu bylo osm, a taky v Beskydech. :) Ve čtyřech pěti letech nastal zlom a všechny výlety pro něj byly na nějakou dobu za trest, ale naštěstí se to zase víceméně vrátilo do těch původních kolejí a výšlapy si s námi v rámci možností užívá. Teď uvidíme, jak to bude s dalším nošenečkem, na první vynesení na nějaký kopec už si pomalou brousím zuby, resp. šátek. :)
OdpovědětVymazat