I need coffee now!

Káva. Nemůžu říct, že by byla nějak výrazně důležitou součástí mého života, ale když už nějakou výbornou kávu mám, nemůžu si ji vynachválit. A tak i jí věnuji článek do nedávno vzniklé rubriky Závislosti. Mohla by se totiž urazit!


Už jsi dost velká na kávu!

Bylo mi čtrnáct a byli jsme na dovolené. Mamka usoudila, že už bych snad mohla začít pít kávu. Jelikož mě kávová vůně vždycky lákala a ráda jsem jedla různé dobroty s kávovou příchutí, souhlasila jsem a objednala jsem si něco ve stylu ,,českého presa". Narvala jsem do toho cukr a vypila to. Bylo mi trošku divně z kofeinu, ale byla jsem ráda, protože jsem poprvé v životě měla kafe. A na to jsem se přece od mala těšila! Své druhé kafe jsem stihla ještě na dovolené, tentokrát to byla Vídeň.

A pak jsem se tak nějak pomalu rozjela. Hodně pomalu.

Dnes se popadám za hlavu, jaké jsem měla zvyklosti. Pila jsem rozpustné kafe a cpala do něj kostku/lžičku cukru. Fuj. Kávu jsem pila maximálně jednou týdně při nějaké příležitosti, jako byla návštěva nebo hodně velká pohodička s rodiči po nedělním obědě.


Čím dál náročnější

Časem jsem přestala instatní kafe sladit. Jednou mi byl omylem uvařen turek, toho jsem trošku osladit musela, připadal mi však mnohem chutnější, a tak jsem se s instatní kávou pomalu ale jistě začala loučit. Po krátké době jsem přestala sladit i turka.

(Éra instantní kávy přešla definitivně až před rokem. Doma jsem ji nepila už dřív, na gymplu jsem však jinou možnost pořádně neměla. Hrnky od kávy jsme myly improvizovaně na záchodě, zabordelit to tam logrem ani zpětně nepovažuju za dobrý nápad. Navíc, co si budeme povídat, káva na gymplu měla jedinou jednoduchou funkci: Udržet nás při životě. Vychutnávání nebylo na prvním místě.)
Postupně jsem začala být ještě více náročná. U bývalého přítele doma měli presovač. Trhala jsem tam rekordy, zvládala jsem i tři obrovské celkem silné kávy denně. Turky doma mi pomalu ale jistě přestávaly chutnat...

A pak jsem jela do Itálie! Země, kde káva stojí stejně jako zmrzlina. Dovedete si představit, že by u nás vynikající espresso stálo jen patnáct korun? Krásná představa. Od Itálie mi pravý kávový zážitek zařídí pouze kvalitní espresso v kavárně.

Lama

Nyní budu odporovat všemu, co jsem řekla. Dozvíte se, že ještě stále existuje možnost, že si dám instantní kafe a že do něj dokonce přidám spoustu mléka! Nemá to však pro mne úplně význam kávy, jako šíleného sesterského rituálu.

Začalo to tak, že si loni moje sestřička usmyslela připravit něco jako frappe. Cosi jsme vymyslely. Vysledek jsme neuměly nazvat. Řekly jsme, že je to prostě kafe alá my. To se časem změnilo na kafe a lamy. A pak prostě na lamu. A basta.

A jak že se postupuje? Uvařím malinké silné instatní kafe. Pak přichází role sestry. Vezme shaker (ve skutečnosti můj termo hrnek) a našlehá v něm mléko. Zalije jim málinké instantní kávičky. Rychle přiskočím já a sypnu na pěnu trochu kakaa. Ke kávičce míváme něco dobrého; malou čokoládku, banán a tak.

Každá lama je originální.

Každá lama vyrobí hodně nepořádku.

A vždycky si ji musíme dát jedině spolu!

Kafařské tričko

Jednou jsme se vypravili na rodinné nákupy. Všechny tři ženy v domácnosti jsme si pořádily stejná tričká. Modrá s velkým nápisem I NEED COFFEE NOW. Je na něm vidět, že patří mezi nejoblíbenější. Vlastně bych ho už asi neměla nosit na veřejnost...

Kája