Jsme aktivní a rádi závodíme. Proto jsme se 25. 8. zúčastnili Urban Challenge. Co nás k tomu vedlo? Jaké to bylo? Přežili jsme? Toto a mnohem více se dozvíte v dnešním článku. Bláznivé věci dělám často, ale přihlášení na Urban Challenge hned tak něco nepřekoná.
V dubnu přijeli na . návštěvu moji skvělí kamarádi Radim a Tom. Aby si pořádně užili Bohnice, vzali jsme je na procházku do areálu psychiatrické nemocnice. Ani zdaleka jsme tam nebyli sami. Překvapila nás skupina běžících lidí.
„Asi nějaký hromadný trénink," říkali jsme si. Záhy jsme pochopili, že to není trénink, nýbrž závod. O pár zatáček dál jsme zjistili, že závodníci kromě běhání překonávají i nějaké překážky. U druhé překážky nám to nedalo a zeptali se strýčka Googla, co se to děje.
„To je Urban Challenge," prozradil nám. „Jestli se ho chcete zúčastnit i vy, přihlaste se na srpnový závod v Ostravě," dodal a nasadil nám brouka do hlavy. Hlavně mi.
Později jsme chvíli okouněli u startu, kde vybíhali další a další závodníci. Vtáhlo mě to do atmosféry, měla jsem chuť vyběhnout taky. Od té doby jsem se u kluků pořád dokola ujišťovala, jestli to teda berou vážně a opravdu na ostravský závod půjdeme. A pak jsem jednou nevěděla, co roupama dělat, a přihlásila na Urban Challenge tým Střelených turistů... Ostatní už nemohli protestovat.
Čím byl závod blíž, tím jsem svého blbého nápadu litovala více.
Ta, která to celé iniciovala, měla chuť se vzdát.
Odpudivost závodního rána
Sotva jsem si ráno začala uvědomovat okolí, strhly mou pozornost podezřelé zvuky z venku.
„Nee, tam prší," zaskučela jsem.
„Přestává!" radovali jsme se cestou na vlak.
„Přestalo!" radovali jsme se ve vlaku.
„Zdá se mi to, nebo zase začíná?" vyděsili jsme se cestou od vlaku.
Počasí si z nás dělalo šprťouchlata. Naštěstí už ten den nepršelo tak silně jako ráno.
Máte podobně jako já podobně šílené nápady? Litujete jich potom, nebo jste rádi, že jste se jich drželi? Zúčastnili jste se Urban Challenge či závodu podobného ražení?
 |
| Foto z Běhu pro ZOO Praha |
Dostala jsem blbý nápad
V dubnu přijeli na . návštěvu moji skvělí kamarádi Radim a Tom. Aby si pořádně užili Bohnice, vzali jsme je na procházku do areálu psychiatrické nemocnice. Ani zdaleka jsme tam nebyli sami. Překvapila nás skupina běžících lidí.
„Asi nějaký hromadný trénink," říkali jsme si. Záhy jsme pochopili, že to není trénink, nýbrž závod. O pár zatáček dál jsme zjistili, že závodníci kromě běhání překonávají i nějaké překážky. U druhé překážky nám to nedalo a zeptali se strýčka Googla, co se to děje.
„To je Urban Challenge," prozradil nám. „Jestli se ho chcete zúčastnit i vy, přihlaste se na srpnový závod v Ostravě," dodal a nasadil nám brouka do hlavy. Hlavně mi.
Později jsme chvíli okouněli u startu, kde vybíhali další a další závodníci. Vtáhlo mě to do atmosféry, měla jsem chuť vyběhnout taky. Od té doby jsem se u kluků pořád dokola ujišťovala, jestli to teda berou vážně a opravdu na ostravský závod půjdeme. A pak jsem jednou nevěděla, co roupama dělat, a přihlásila na Urban Challenge tým Střelených turistů... Ostatní už nemohli protestovat.
Čím byl závod blíž, tím jsem svého blbého nápadu litovala více.
Ta, která to celé iniciovala, měla chuť se vzdát.
Odpudivost závodního rána
Sotva jsem si ráno začala uvědomovat okolí, strhly mou pozornost podezřelé zvuky z venku.
„Nee, tam prší," zaskučela jsem.
„Přestává!" radovali jsme se cestou na vlak.
„Přestalo!" radovali jsme se ve vlaku.
„Zdá se mi to, nebo zase začíná?" vyděsili jsme se cestou od vlaku.
Počasí si z nás dělalo šprťouchlata. Naštěstí už ten den nepršelo tak silně jako ráno.
Chuť do závodu
Závod mě děsil tak jako tak. Déšť a mokro tomu nepřidávalo. Asi vám nemusím popisovat, s jakou chutí jsem si přebírala startovní balíček. Představovala jsem si těžké mokré překážky. Toužila jsem spíše po posteli nebo čajovně.
Jakmile vyběhla první startovní vlna, úplně se to ve mně otočilo. Najednou přišlo odhodlání závod úspěšně dokončit a pořádně si ho užít. Nechápu, kde se to ve mě vzalo, ale bylo to krásné.
...teď!
Kluky jsem okamžitě ztratila z dohledu. Cpala jsem se v šílícím davu a doufala, že přežiju. Po pár set metrech se skupina konečně začala rozpadat. Několikrát jsem se spokojeně ohlédla. Zůstávalo za mnou docela dost lidí.
Postupně se mezera zvětšovala a zvětšovala. Musím se pochválit - vedla jsem si docela dobře. A to i přesto, že jsem tak zaostávala za členy ze svého týmu.
Překážky
Překážek údajně bylo 25. Většinou byly jednoduché - něco přeskočit, přelézt nebo naopak podlézt apod. Některé byly náročnější. Obávala jsem se, že budou vyžadovat hodně síly a brzy z nich budu mrtvá, ale nebylo to tak. Totálnímu slabochovi by asi daly dost zabrat, daleko zásadnější ale byla obratnost a úsudek.
Nejvíc mi dala zabrat na první pohled obyčejná překážka: vylézt na zídku a seskočit. Nahoru jsem se dostala v pohodě. Dolů? Hrůza. Pud sebezáchovy mi říkal, že to není rozumný nápad. Jiná cesta bohužel nebyla možná. Tak tak jsem se po dopadu udržela na nohou. Kotníky pořádně zabolely, trpěly pak ještě pár desítek metrů.
Líbila se mi zeď z pneumatik - u té jsem zúročila zkušenosti získané týden předtím na ferratě. Bavilo mě přelézat popelnice, překonávat kontejnery, spouštět se na tyči. A se mi líbilo úplně nejvíc? Skákání na auta! V závěru závodu jich bylo k překonání hned několik. Škoda, že nemůžu skákat na auta na parkovišti, je to opravdu zábava. Kvůli nim se přihlásím na Urban Challenge i příští rok!
Nejvíc mi dala zabrat na první pohled obyčejná překážka: vylézt na zídku a seskočit. Nahoru jsem se dostala v pohodě. Dolů? Hrůza. Pud sebezáchovy mi říkal, že to není rozumný nápad. Jiná cesta bohužel nebyla možná. Tak tak jsem se po dopadu udržela na nohou. Kotníky pořádně zabolely, trpěly pak ještě pár desítek metrů.
Líbila se mi zeď z pneumatik - u té jsem zúročila zkušenosti získané týden předtím na ferratě. Bavilo mě přelézat popelnice, překonávat kontejnery, spouštět se na tyči. A se mi líbilo úplně nejvíc? Skákání na auta! V závěru závodu jich bylo k překonání hned několik. Škoda, že nemůžu skákat na auta na parkovišti, je to opravdu zábava. Kvůli nim se přihlásím na Urban Challenge i příští rok!
Nemám příliš ambiciózní cíle?
Před každým závodem si dávám nějaký časový limit, v jakém bych ho chtěla stihnout. Na Urban challenge jsem si žádný nedala. Jediný úkol bylo PŘEŽÍT A DOBĚHNOUT DO CÍLE. I tak jsem si říkala, jestli jsem si náhodou nedala laťku moc vysoko. Nestačilo by třeba dostat se do poloviny závodu?
A já to dala! Dala! Dala! Za třicet devět minut. Na vítězství to sice ani zdaleka není, na druhou stranu spousta lidí má mnohem horší čas. Mám ze sebe super pocit. Co myslíte? Překonám se příští rok a stáhnu to pod 35 minut?
A co vy?
Máte podobně jako já podobně šílené nápady? Litujete jich potom, nebo jste rádi, že jste se jich drželi? Zúčastnili jste se Urban Challenge či závodu podobného ražení?
Kája
To muselo být suprové :-)! Koukla jsem se na Google na fotky a vypadá to zajímavě. Rozbíjela jsi i auta :D? Na některých fotkách to je zachycené
OdpovědětVymazatNevím, jestli bych to nazvala rozbíjením. :D Kladivo bylo dost těžké. Řekli mi, že mám dát alespoň jednu ránu, což jsem splnila, ale nic extra to nebylo.
Vymazat