Improvizační víkend v Praze aneb jak jsem se ocitla mezi skvělými muzikanty

V půlce března jsem se zúčastnila Improvizačního víkendu v Praze. Konaly se dva workshopy, já jsem stíhala jen sobotní. Zpočátku jsem se cítila trochu nepatřičně, kolem byli mnohem lepší muzikanti než jsem já, ale ve společném improvizování se to ztratilo. Hned bych na takový kurz jela znovu. 

Jak se vůbec nevzdělaná fidlalistka z Frýdku ocitne v Praze mezi opravdovými muzikanty? Prostě se mezi ně vetře! Organizátor, klavírista Jiří Pazour, propagoval akci tak, že rozesílal e-maily hudebním tělesům. Mezi ně se dostal i náš orchestr. Popis akce mě hned nadchl. Cena byla nižší, než jsem čekala. Termín odpovídal víkendu, kdy nemám doma syna. Sestra mě mohla ubytovat. Všechno přálo tomu, abych jela. 

Váhala jsem, to jo, ale vlastně bylo celou dobu jasné, že se přihlásím. 

Akce se konala v jedné školce v Hájích. Rozdělená byla na dva workshopy, přičemž účast na jednom nebyla podmíněná účastí na druhém. Mně časově pasoval kurz více teoretický, což je možná škoda, ale poslechla jsem si krásnou hudbu a dozvěděla jsem se dost, dokonce i o sobě jako o muzikantce. Že mám jako dobré předpoklady pro improvizování. 

Na úvod jsme se měli všichni představit. V tom jsem se necítila úplně dobře, protože mám vychozenou "jen" ZUŠ, zatímco ostatní absolvovali nebo studují konzervatoř, učí, ředitelují a vystupují. I v orchestru máme dost učitelů, ovšem i my nadšení amatéři tam máme bohaté zastoupení. Nikomu kolem naštěstí moje nevzdělanost nevadila, důležitý byl zájem. Přece jen jsme se přijeli něco dozvědět a naučit, ne soutěžit v tom, kdo nejlépe hraje. 

Pan Pazour mluvil o tom, jak se k improvizaci dostal a povídání prokládal živými ukázkami. Neustále nám opakoval, že se nepřijel předvádět a nemáme mu tleskat, ale nemohli jsme si pomoct, byl ohromný. Od svého příběhu se v povídání postupně dostal v jakousi teorii improvizace, jaké předpoklady pro to člověk musí mít a co musí umět. Třeba umět zahrát to, co mu zní v hlavě. 

V průběhu kurzu jsem si uvědomovala, že se mnohokrát muzikanti divili, že ze sebe sypu písničky, aniž bych koukla do not. Že při zpívání okamžitě chytnu druhý hlas nebo s kytarou v ruce, s kterou se ani moc nekamarádím, dokážu doprovázet písničku jakousi jednoduchou basovou linkou. Přišlo mi to přirozené, ale asi to tak nemá každý. 

Ke konci kurzu jsme se pustili do hromadných improvizací a já hrdě hlásím, že jsem byla první houslistka, která se do toho opřela. Sice jsem nepodávala takové muzikantské výkony, jako potom absolventka konzervatoře, ale co na tom, hlavně že to ladilo. Než jsem se do hraní pustila, improvizoval jen pan Pazour, zkušená improvizátorka na violloncelo a rozpačitě violloncelový student konzervatoře. Poté, co jsem se přidala, se zlomila všeobecná rozpačitost a brzy hráli úplně všichni, i když mnozí jen na bubny a rumba koule, protože většinu zúčastněných tvořili klavíristi a klavír byl v místnosti jen jeden. 

Bylo to skvělé. 

O dva týdny později jsem si zaimprovizovala znovu. Měli jsme orchestrální soustředění. Po večeři se rozjela skvělá hudební party. Připadalo mi, že třem kytarám a zpěvu něco chybí, tak jsem vytáhla housle. Brzo se přidala i další houslistka. Další den se mě ptali, jestli hraju v nějaké kapele, když tak dobře improvizuju. I kdepak, pokusy o kapely jsou dávno pryč. Prostě jen dělám, že to umím. 

A tak to může dopadnout, když se vaše dítě přihlásí do houslí.

Kája