Jaká to náhoda, máme zde další rozhovor, tentokrát se žluťoučkým pětinohým pejsánkem, se kterým mě seznámila Ash v rámci své blogerské výzvy Desítka švihlých témat. Zajímalo mě, jak se pejsánkovi s pěti nohama žije, a tak jsem mu položila pár zvídavých otázek. Ukázalo se, že je to celkem sympaťák. Nevylučuju, že se s ním setkáte ještě v některém z dalších článků.
Ahoj žluťoučký pětinohý pejsánku. Tuším, že se tě na to ptá hodně lidí a že už tě moc nebaví odpovídat, přesto bych byla ráda, kdybys mně a mým čtenářům vysvětlil, kde jsi přišel k páté nožce.
Ahoj Kájo, je to taková genetická lahůdka. Pániček od mojí maminky je ne příliš úspěšný genetik. Napsal pár prací a všechny se setkaly s velkou kritikou. Chuť ho přesto neopustila a hledal způsoby, jak udělat díru do světa. Když moje maminka zabřezla, začal na ní dělat pokusy. Záměrěm bylo vytvořit z jejich potomků supertvory. Výsledkem jsem já, pětinohý pejsek a moje sestřička, tříocasá fenečka.
Dělají z vás vaše anomálie skutečně supertvory?
Maminčin pániček si to asi představoval jinak, ale svým způsobem máme výhody. Já díky páté nožce hodně rychlě běhám. Sestřička vypadá třikrát roztomileji, když mává všemi svými ocásky. Věnuje se canisterapii a díky své roztomilosti je hodně oblíbená a úspěšná.
Předpokládám ale, že genetické změny mají i své zápory...
U lidí i zvířat budíme větší pozornost, což je někdy trochu otravné, ale ještě jsem nezažil, že by se na nás někdo díval skrz prsty nebo tlapky. Složité jsem to měl jako štěňátko, když jsem se učil chodit. Příroda mě vybavila instinkty, se kterými by to mohlo být úplně jednoduché. Počítají ale s chůzí po čtyřech, ne po pěti. Musel jsem na všechno příjít sám.
A co uchovnění? To asi není možné, co?
Ne, to by si žádný rozhodčí nevzal na triko. Nikdo neví, jak by moje nebo sestřiččina štěňata vypadala, netroufá si to určit ani maminčin pániček. Lajk by si možná mohl myslet, že by moji potomci měli pět nohou, ale tak jednoduché to není. Genetické změny se mohou projevit i jinak. Osminohé štěně? Šestioké? V lepším případě by mělo něco navíc. V horším by mohlo něco chybět, třeba i důležité orgány.
Nevadí vám to?
Ne. To si jenom lidi mýlně myslí, že smysl našeho života je rozmnožovat se. Kdepak! Já chci běhat agility a sprintovat, ne se starat o mimina. Sestřička si jako správná canisterapeutka zakládá na úchvatném vzhledu. Březost by ji mohla zkazit postavu, kojení má špatný vliv na kvalitu srsti a zubů.
Co jste vlastně za plemeno?
Přece bišonek, copak to nepoznáváš?
No, jsi huňatý a kudrnatý, ale zaráží mě ta žluťoučká barva. To je další genetická chyba?
Ne, já se nerad koupu. Víš přece, jak vypadá bišonek, když se dlouho nekoupe...
To je pravda! Předpokládám, že sestřička je zářivě bílá jako sníh.
Jo. A pořád se češe. Je to prostě ženská.
Vycházíte spolu dobře?
Jak to u sourozenců bývá. Zároveň se milujeme i nenávidíme. Poslední dobou je to ale lepší, když už nejsme štěňata. Ségra asi dostala v dospělosti rozum.
Myslím, že kdybych položila stejnou otázku jí, mluvila by o dostání rozumu v souvislosti s tebou.
Na to zase můžu říct jediné: Ženská! V tomhle jsou psi a feny stejní jako muži a ženy. Navzájem se popichují, závidí si, považují život opačného pohlaví za mnohem jednodušší...
Vypadá to, že se vyznáš v životě.
Kromě běhání rád čtu. Znám spoustu příběhů o lidech i o zvířatech, četl jsem i něco z populárně naučné literatury, takže celkem vím, oč běží, i když mám teprve dva roky.
To je skvělé, máme stejné zájmy. Taky ráda běhám a čtu!
Vím ještě o jednom společném zájmu.
Ano?
Oba milujeme tvoji fenečku Elišku!
Vždyť jste se sotva seznámili!
To je pravda, ale jak to s námi pejsky bývá, my se zamilujeme hned. Jééé, třeba do tamte feny, vidíš ji? Musím za ní! Rád si s tebou popovídám někdy jindy.
Chtěla jsem se žluťoučkého pětinohého pejsánka ještě na něco zeptat, ale zmizel. Voňavý fení zadek je zajímavější než já. Rozhovor je tím pádem u konce. Alespoň na dálku děkuji pejsánkovi, že si na mne udělal čas.
Ahoj žluťoučký pětinohý pejsánku. Tuším, že se tě na to ptá hodně lidí a že už tě moc nebaví odpovídat, přesto bych byla ráda, kdybys mně a mým čtenářům vysvětlil, kde jsi přišel k páté nožce.
Ahoj Kájo, je to taková genetická lahůdka. Pániček od mojí maminky je ne příliš úspěšný genetik. Napsal pár prací a všechny se setkaly s velkou kritikou. Chuť ho přesto neopustila a hledal způsoby, jak udělat díru do světa. Když moje maminka zabřezla, začal na ní dělat pokusy. Záměrěm bylo vytvořit z jejich potomků supertvory. Výsledkem jsem já, pětinohý pejsek a moje sestřička, tříocasá fenečka.
Dělají z vás vaše anomálie skutečně supertvory?
Maminčin pániček si to asi představoval jinak, ale svým způsobem máme výhody. Já díky páté nožce hodně rychlě běhám. Sestřička vypadá třikrát roztomileji, když mává všemi svými ocásky. Věnuje se canisterapii a díky své roztomilosti je hodně oblíbená a úspěšná.
Předpokládám ale, že genetické změny mají i své zápory...
U lidí i zvířat budíme větší pozornost, což je někdy trochu otravné, ale ještě jsem nezažil, že by se na nás někdo díval skrz prsty nebo tlapky. Složité jsem to měl jako štěňátko, když jsem se učil chodit. Příroda mě vybavila instinkty, se kterými by to mohlo být úplně jednoduché. Počítají ale s chůzí po čtyřech, ne po pěti. Musel jsem na všechno příjít sám.
A co uchovnění? To asi není možné, co?
Ne, to by si žádný rozhodčí nevzal na triko. Nikdo neví, jak by moje nebo sestřiččina štěňata vypadala, netroufá si to určit ani maminčin pániček. Lajk by si možná mohl myslet, že by moji potomci měli pět nohou, ale tak jednoduché to není. Genetické změny se mohou projevit i jinak. Osminohé štěně? Šestioké? V lepším případě by mělo něco navíc. V horším by mohlo něco chybět, třeba i důležité orgány.
Nevadí vám to?
Ne. To si jenom lidi mýlně myslí, že smysl našeho života je rozmnožovat se. Kdepak! Já chci běhat agility a sprintovat, ne se starat o mimina. Sestřička si jako správná canisterapeutka zakládá na úchvatném vzhledu. Březost by ji mohla zkazit postavu, kojení má špatný vliv na kvalitu srsti a zubů.
Co jste vlastně za plemeno?
Přece bišonek, copak to nepoznáváš?
No, jsi huňatý a kudrnatý, ale zaráží mě ta žluťoučká barva. To je další genetická chyba?
Ne, já se nerad koupu. Víš přece, jak vypadá bišonek, když se dlouho nekoupe...
To je pravda! Předpokládám, že sestřička je zářivě bílá jako sníh.
Jo. A pořád se češe. Je to prostě ženská.
Vycházíte spolu dobře?
Jak to u sourozenců bývá. Zároveň se milujeme i nenávidíme. Poslední dobou je to ale lepší, když už nejsme štěňata. Ségra asi dostala v dospělosti rozum.
Myslím, že kdybych položila stejnou otázku jí, mluvila by o dostání rozumu v souvislosti s tebou.
Na to zase můžu říct jediné: Ženská! V tomhle jsou psi a feny stejní jako muži a ženy. Navzájem se popichují, závidí si, považují život opačného pohlaví za mnohem jednodušší...
Vypadá to, že se vyznáš v životě.
Kromě běhání rád čtu. Znám spoustu příběhů o lidech i o zvířatech, četl jsem i něco z populárně naučné literatury, takže celkem vím, oč běží, i když mám teprve dva roky.
To je skvělé, máme stejné zájmy. Taky ráda běhám a čtu!
Vím ještě o jednom společném zájmu.
Ano?
Oba milujeme tvoji fenečku Elišku!
Vždyť jste se sotva seznámili!
To je pravda, ale jak to s námi pejsky bývá, my se zamilujeme hned. Jééé, třeba do tamte feny, vidíš ji? Musím za ní! Rád si s tebou popovídám někdy jindy.
Chtěla jsem se žluťoučkého pětinohého pejsánka ještě na něco zeptat, ale zmizel. Voňavý fení zadek je zajímavější než já. Rozhovor je tím pádem u konce. Alespoň na dálku děkuji pejsánkovi, že si na mne udělal čas.
Kája
Super rozhovor :D má to chudák těžké, ale je vidět, že si život, i přes svůj handicap, užívá. Tak to má být :)
OdpovědětVymazatTo je boží! :) :) Super zpracování! Jsem ráda, že jste se takhle na kus řeči potkali a budu se těšit třeba na nějaké další setkání!
OdpovědětVymazat