V roce 2016 jsem zveřejnila článek s názvem Snad nebudu taková matka. Reagovala jsem v něm na různé rodičovské situace, které jsem ve svém okolí sledovala očima dvacetileté holky (ženy?). Matkou jsem skoro dva roky. Jsem "taková", nebo se držím svých původních názorů?
Situace č. 1: Tatínek jel s malou holčičkou autobusem. Na zadních sedadlech se uvolnilo místo, holčička začala tatínka přemlouvat, aby si tam přesedli. Tatínek na to, že se nikam přemísťovat nebudou. Později navrhnul, že si dozadu sednou, až pojedou zpátky. Holčičce to připadalo fér a chvilku mluvila o něčem jiném. Pak si ale opět vzpomněla na úžasná zadní sedadla. Tatínek ji připomněl, na čem se domluvili... a pak ji z ničeho nic holčičku odvedl dozadu.
To si dobře pamatuju. Pravda, dnes mám pro tatínka větší porozumění, stále si ale stojím za tím, že když rodič jednou řekne ne, měl by si ním stát. Aspoň ve většině případů, připouštím, že jsou situace, kde má změna ne na ano smysl. Můj syn se mnou zatím nemluví, svou si umí prosazovat i tak. Snažím se o respektující výchovu, a tak často hledám kompromis výhodný pro oba. Na rozhodnutí si ovšem trvám. Na místě toho tatínka bych přesedla hned, ještě před uzavřením dohody, nebo vůbec. Dohody jsou přece od toho, aby se dodržovaly.
Situace č. 2: Maminka řekla chlapčkovi, ať tu čokoládu do košíku nedává, jednu sladkost už má a to mu stačí. Vzápětí zákaz zrušila, upozornila však, že je to poslední dobrota. U pokladny jsem je potkala znovu. A byla to maminka, kdo tam přišel s nápadem přibrat ještě lízátko.
Jo, jídlo, to je zlo. Syn ještě neměl možnost objevit tajemství sladkostí, kouzlo nakupování už objevil. Nejradši by do košíku dával všechno co vidí... Uvidím, jak jednou budu zápasit s přibývajícími čokoládami. Ráda si na nich smlsnu, takže zakazovat je určitě nebudu, ale myslím si, že když padnou slova "je to poslední dobrota", měla by skutečně být poslední...
Situace č. 3: ...Příkladem je holka, která je o rok starší než já, ale dcerku už má ve školce. Kolikrát jsem slyšela, jak na ni škaredě křičí. Nedávno seděly naproti mě v autobuse. Dcerka jako každé jiné dítě měla spoustu otázek. Maminka ji zezačátku odpovídala, ač dost podrážděně. Pak řekla, že ji ty blbosti vůbec nezajímají a narvala si do uší sluchátka.
Je mi té holčičky líto, jen to po sobě znovu čtu! Někdy je opravdu hodně náročné věnovat dítěti tolik pozornosti, kolik si vyžaduje. Dělat s autíčkem pořád dokola brm brm dokáže být otravné, věřím, že i opakující se otázky v autobuse. Ale byla to přece jen cesta MHD, to se dá vydržet! Taková ignorace od matky mi připadá naprosto příšerná. Tato konkrétní už má děti minimálně dvě. Ach jo.
Situace č. 4: ...je některým jedno, kde jejich dítě pochoduje. Kolikrát stojí u dveří našeho obchoďáku samotné dítě a nikdo k němu neběží. Maximálně slyším volání z nedaleké kavárny. To těm matkám opravdu nevadí, že jejich potomci skoro odcházejí v tenké mikině ven na cestu?
Další ignorace. Možná. Dnes vím, že to nemuselo být tak, jak to na mne působilo. Můj syn je odvážný a rád zkoumá svět na vlastní pěst. Mnohdy je ode mně dost daleko (ale na dohled, jakmile mě ztratí, ozve se zoufalé mamááá). Uznávám, že v tomto jsem se možná spletla. Matky, kterým je jedno, co jejich děti dělají, ovšem určitě existují. Když mi bylo deset, seřvala mě a naší partu ze sídliště matka od čtyřleté holky. Obvinila nás, že si její dcera kvůli nám zlomila nohu. Opravdu lze očekávat, že se o bezpečí vašeho dítěte postará parta školáků, kteří ani netuší, že na ně spoléháte?
Ještě jedna poznámka na konec: Když jsem brigádničila v Tescu, iritovalo mě, že někteří rodiče dávají dítěti v kočárku rohlík dlouho předtím, než ho zaplatí. Na blogu jsem se nesetkala s pochopením. Tak prosím pěkně, dávejte pozor. Přestože můj syn po jídle v obchodě touží, vedu ho k tomu, že se konzumuje až za kasou. Jde to. Fakt že jo.
Uf. Nejsem taková matka!
Jaká matka/jaký otec nechcete být vy?
A kdo máte děti, zažili jste střet nějakých představ s realitou?
Kája
Už jsem matka skoro 9 let a ty představy se mi zbortily rychle. Myslím, že pak člověk v něčem ubere, když má dětí víc. Třeba s tím rohlíkem... sedí dítě klidně v kočárku/košíku a čeká, nebo se snaží zuřivě vylézt? Je horší, když sní půl rohlíku, nebo kdyby běhalo mezi regály a něco shodilo? Takže jasně, s klidným dítětem se to dá, s jedním divokým možá taky. S více divokýma už si tolik netroufám hodnotit. :D Včera jsem měla konflikt s nějakým rodičem, co osočil moje osmileté dítě z nevychovanosti, protože mu odmlouvalo. I to, že nechci, aby moje děti poslouchaly někoho jenom proto, že je dospělý, je něco, na co jsem přišla až postupně. (Což neznamená, že netrvám na nějakých pravidlech, ale tady mi přišlo, že se pán na ní akorát snaží zchladit žáhu.) Po třech dětech taky moc neřeším, co zrovna dělají, pokud nekrvácí ony nebo někdo jiný. Do určité míry je nechávám, aby si situace vykomunikovaly samy (ale pak třeba někomu přijdou nevychované...). Asi jde o to soustředit se na to, co je dobrý pro mě a pro dítě, zní to sobecky, ale lidem se člověk nezavděčí nikdy. Někomu bude vadit řev, někomu bude vadit, že kojím, někomu bude vadit ten rohlík a strašně moc lidem vadí, když se dítě chová přiměřeně věku... Prostě to nedělat primárně kvůli lidem, snažit se je neobtěžovat, ale nezbláznit se z toho. :)
OdpovědětVymazatNezaplacené věci se zkrátka nejedí ani nepijí, zatím si stojím. Když se zmítá ve vozíku, není to hladem. Je to touhou prohrabovat regály. Tak ho postavím na zem a rychle úkoluju, aby nosil to, co potřebujeme, a nerozhazoval zboží všude kolem.
VymazatDětí jsou důležité, ale ocaď pocaď. No a hlavně když se na něčem domluvíme, tak to prostě platí, ne že vzápětí ustoupím. Dohodnuté pravidlo dodržíme a taky splním všechno, co slíbím. Od něj očekávám, či spíš budu očekávat, to samé.
Takmer vo všetkom s Tebou súhlasím. Neviem si predstaviť, že by som si dala slúchadlá do uší, aby som sa nevenovala vlastnému dieťaťu. Mňa včera mrzelo, že som ho nemohla ísť rozveseliť dozadu v aute, ale žiaľ aj ho zabávať počas jazdy, aj šoférovať zároveň proste nešlo, ale aj tak som ho neustále upokojovala, že čoskoro budeme doma.
OdpovědětVymazatS tými rožkami/pečivom som to tiež mala prvotne tak, že až za pokladňou, lenže potom prišlo obdobie, že synček staršne odmietal jedlo, takže keď išiel vystúpiť z košíka kvôli rožku v Tescu, nedalo mi to, aby som mu ho nedala a odvtedy to už išlo. Ale posledný cukrík je posledný, podobne ako posledný koláčik na pieskovisku. Proste, rodič je rodič od toho, aby si stál za svojim, prípadne zmenu názoru odkomunikoval, podľa mňa. Inak sa snažím byť dôsledná, je to taký bič trochu aj sama na mňa, ale synček je mi veľkým zrkadlom, že kde sa čo naučil - od nás s mužom :-D
Rohlík před pokladnou - to jsem dostával jako malý, prý aby byl klid. :D Jako rodič bych to asi nedělal. :)
OdpovědětVymazat