O porodu s dvouletým odstupem

Dnes slavím výročí, uplynuly dva roky od porodu. Taková doba, a pořád se mi o něm chce mluvit a psát! První text mi v hlavě vznikal už v porodnici, ale když jsem se ho pokoušela dát „na papír“, připadalo mi to moc naturalistické, ovlivněné radostí z miminka a tak trochu i sebestředné (čtěte, jak skvělý jsem měla porod!). Teď to snad dokážu s dostatečným nadhledem.


Na porod jsem začala myslet zhruba v polovina těhotenství. Držela jsem tehdy v ruce body 52 a představovala si, jaké bude držet človíčka oblečeného v takové titěrnosti. Prohlížela jsem si všelijaké obrázky, pouštěla si video z porodu (bez zvuku),  dokonce jsem poslouchala pár podcastů o hypnoporodu. To slovo mě ze začátku děsilo, ale zjistila jsem, že je to v podstatě to, o čem jsem sama přemýšlela. (Kdyžtak gůglete.)

Těhotné ženy se miminkem komunikují. Mluví s ním, zpívají mu, hladí ho. A pořád na ně myslí. Já jsem synáčka občas i pošťuchovala. Oplácel mi to ránami do žaludku a močového měchýře. Hypnoporod počítá s komunikací do samotného příchodu na svět. 

Když jsem tři dny po termínu pocítila šílený tlak na pánev a v zrcadle jsem viděla, že mi břicho výrazně kleslo dolů, věděla jsem, že to brzo přijde. Další den jsem se probudila s lehkou bolestí. Představovala jsem si, jak se synáček chystá na cestu ven. Vlastně to mám jednodušší než on, napadlo mě. Já mám o porodu dost vědomostí, on jen cítí, že se kolem něho všechno svírá.

Po obědě už to byla tutovka, z lehké bolesti se staly kontrakce. To je sranda, já rodím, běželo mi hlavou. Bylo by ještě brzo vyjíždět do porodnice, tak jsem sedla ke klavíru a hrála Hallelujah, Canon in D a další milionkrát přehrané fláky. V kontrakcích jsem mlátila fortissimo. Před příjezdem Matouškova otce jsem ještě stihla vyvenčit Elišku, při kontrakcích jsem totiž zastavovala a stavěla se do zvláštní rozčapené polohy. (Tu mi později pochválila gynekoložka, ejhle, intuice nezklamala.)

Cesta do porodnice byla tou dobou komplikovaná covidem. Nemohla jsem jít rovnou k porodnímu sálu, musela jsem to vzít přes centrální vstup a tam podepsat prohlášení o bezinfekčnosti. V nemocnici jsem se od té doby nachomýtla čtyřikrát, ta dlouhá táhlá chodba mi vždycky navodila „porodní náladu“.


Vyšetřenou mě na chviličku poslali do čekárny, než mi nachystají porodní box. V kontrakci jsem chytla totální hysterák, brečela jsem, že to nedám, že jsem se přecenila a že bych se daši nechala vykuchat. V hysterii jsem kývla na píchnutí nějakého oblbováku, přestože jsem plánovala co nejpřirozenější porod. Naštěstí jsem byla dost při smyslech a nepustila je k sobě s epidurálem. Porodní asistentka mi ho hrozně doporučovala, ale nechali byste si něco zavádět do páteře? Brr. 

Po oblbováku jsem se dostala do lepšího psychického stavu. Buď jsem ležela, nebo jsem pochodovala na trase lůžko – sprcha - záchod. V kontrakcích jsem si živě představovala synáčka, jak se pomaličku sune níž a níž. Byly to snad nejživější představy, jaké jsem kdy měla, pominu-li představu gumových prstů, kterou mám vždycky, když se moje tělesná teplota blíží 39 stupňům.

Ještě podotknu, že jsem se při těch kontrakcích snažila vždy co nejvíc uvolnit, aby porod postupoval co nejrychleji. No a pak jsem si najednou myslela, že se mi hrozně moc chce na záchod. Ale ne, bylo to miminko. Chtělo ven! 

Pomoc.

Nebo ne?

Ze začátku to moc nešlo. Porodní asistentka to přirovnávala k tlačení u zácpy. Přísahám, že takovou zácpu jsem v životě neměla. Nakonec mi pomohlo představit si, že dobíhám závod. Na posledních desítkách metrech vždycky naberu obrovské tempo. 

To je miminko! řekla jsem, když jsem ve 22:22 poprvé spatřila svého syna. 

V porodnici i později v gynekologické ambulanci mě chválili, že jsem si jako prvorodička vedla fakt skvěle. Vím, že průběh porodu závisí na spoustě věcí. Stačilo by, kdyby byl synáček v trochu jiné poloze, a druhá fáze by se podstatně protáhla. Nicméně jsem přesvědčená, že obrovskou roli sehrála moje kondice, odhodlání a příjemné naladění.

Kája

Komentáře

  1. Je vážně povzbudivé v té záplavě děsivých až hororových vyprávění zaslechnout taky něco jiného. O hypnoporodu jsem slyšela a termín je to strašlivý, ale když člověk zjistí víc, zní to velice sympaticky :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Hoci pôrod synčeka nebol až taký hladký ako tvoj, tak naň tiež spomínam a v dobrom. A že som si niečo nechala pichnúť do chrbtice, o Tom som v podstate ani nepremýšľala 😂 a to som ešte nevedela, že mi o pár hodín rozrezu brucho. Občas neverím, že je to viac ako dva roky.

    OdpovědětVymazat
  3. Každá matka je hrdinka:-) A chlap, co je u porudu taky :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.